František Horký

* 1955

  • „Soudruhovi kádrovákovi, který o mně napsal tedy velice kladné hodnocení příslušníkům Státní bezpečnosti, tomu z té Kooperativy, já jsem mu tenkrát za to poděkoval. On myslel, že mu půjdu nadávat, ale já jsem mu řekl, že mu děkuji, že napsal pravdu, že o mně napsal: ‚Jmenovaný je dobrý pracovník, ale má záporný postoj k našemu socialistickému zřízení.‘ To bylo celé hodnocení, bylo pravdivé a bylo výstižné. Nenapsal tam žádnou lež, nic si nevymýšlel, docela férově to tam napsal. Tak už jsem chtěl [jako kotelník] na to OPBH [Okresní podnik bytového hospodářství, zde byli zaměstnaní mimo jiné právě kotelníci]. Tak jsem nastoupil přes svého kamaráda, kterého jsem znal z Čáslavi, ze Žlebů, z Kolínska. Říkal mi: ‚No tak pojď na dvojku, já tam dělám, dostal jsem kvartýr.‘ On měl čtyři děti, já byl sólo. Po půl roce, ne, po měsíci, ještě v té zkušební lhůtě, jak se tomu říká, přišel a říká: ‚Hele, je to malér, protože ředitel nebo kádrovák prohlásili, že žádný chartisti už tady nedostanou služební byt, protože si z toho tady udělali centrálu.‘“

  • „Jezdil jsem do Kolína do práce, jak v učňáku, tak i když už jsem byl vyučený. Jezdil jsem v pět hodin vlakem. Jen jsem vstoupil do vlaku, tak tam byla taková parta, co jezdili někam od Poříčan a každý den hráli ferbla. Já do zadních dveří, oni pokaždé zvedli hlavu od ferbla a měli nějakou průpovídku. To bylo první, takhle začínalo ráno. Přišel jsem na šatnu do práce, hned jsem se dozvěděl, jak vypadám. V kantýně v poledne jsem se dozvěděl, jak vypadám. A odpoledne to samé: vlezl jsem do vlaku, jel jsem domů, zase jsem se dozvěděl, jak vypadám. Takže jsem nikdy nepochopil, když mi bylo říkáno: ‚To víš, obyčejní lidi mají takových starostí...‘ Mně to tak připadalo, že měli jedinou starost – jak vypadám já.“

  • „On byl zavřený, protože shodou nešťastných náhod, když po návštěvách psychiatrické léčebny Bohnice, aby nemusel na vojnu, jeho máma došla za primářem a řekla, ať ho na vojnu pošle. Tak mámy mají své děti rády a těžko tenkrát mohly přenést, že jsou v blázinci. Protože tenkrát, kdo byl v blázinci, tak byl pořád ještě blázen. Dneska se o tom nemluví – tak co, tak byla v Bohnicích, no tak tam ležela dva měsíce, má nějaké prášky, to je každý druhý, třetí. No ale tenkrát to bylo [jiné]. Takže si tam vyprosila, aby ho poslali na vojnu. A jak oni v tom měli takový bordel, protože jinak to není možné, protože na hranice posílali jenom prověřené z prověřených rodin, tak se tam objevil na západní hranici. Vysloveně na Šumavě, ani ne někde na polskou, ale na Šumavě. Hlídat hranici někde v nějaké špačkárně [pozorovací strážní věži]. Nejhorší hranici, která mohla být, tak on se tam shodou těchhle nešťastných náhod [dostal]. Tam ho nějaký šiml přeházel, nevím, jestli si tam z toho někdo dělal blázny. No tak ho poslali na tu hranici a on se tam sčuchnul s nějakým člověkem a namaloval mu cestu, kudy by se dalo projít ven. No a oni ho [toho člověka] nějak čapli a přišli na to. Osm měsíců byl [Jaroslav] ve vyšetřovací vazbě. Copak, pak dopadl dobře, dostal jenom rok. Ale těch osm měsíců mu vyhrožovali, že mu dají špionáž, no a to byla porce deset let, že jo. Tak on osm měsíců počítal: Dostanu šest? Dostanu sedm? Dostanu osm?“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 09.10.2017

    (audio)
    duration: 01:47:58
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 22.01.2018

    (audio)
    duration: 37:19
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 3

    Praha, 05.11.2018

    (audio)
    duration: 06:14
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Nikdy mě nebavilo lhát, u komunistů jsem ale neviděl důvod, proč jim říkat pravdu

František Horký ve 26 letech
František Horký ve 26 letech
photo: archiv pamětníka

František Horký se narodil 29. srpna 1955 v Českém Brodě do dělnické rodiny a dětství strávil v obci Ratenice. Již od mládí si uvědomoval, že se svými vrstevníky nesdílí společné představy o životě. Zajímal se o zahraniční i českou rockovou hudbu a nosil dlouhé vlasy, což tehdy okolí vnímalo jako odpor ke komunistickému režimu, navíc se stýkal s podobně smýšlejícími lidmi z širokého okolí. Vyučil se zedníkem a pracoval v různých dělnických povoláních. V roce 1981 podepsal spolu se svou tehdejší ženou Chartu 77. Aby nebudil takovou pozornost, přestěhoval se do Prahy. Podobně jako mnoho dalších signatářů Charty 77 zde pracoval jako topič. V roce 1986 se stal členem ilegální Společnosti přátel USA (SPUSA). Pomáhal při výrobě a distribuci magazínu, který společnost vydávala. Chodil na všechny nepovolené pražské demonstrace předcházejí pádu komunistického režimu a několikrát byl při nich zatčen. Označuje se za „pěšáka Charty“ a za svou protirežimní činnost získal po revoluci ocenění za účast ve třetím odboji.