Reinhard Horn

„Když dostali příkaz k vystěhování tak to pro ně byl hrozný šok. Co si nemohli vzít sebou, tak nenechali jen tak volně ležet napospas. Každý si to koukal zakopat někde na zahradě, zlato, cennosti… S tatínkem jsme šli do lesa zakopat hrnce a nádobí. Jeho zlaté hodinky jsme zakopali na dvorku u kůlny. V tom lese jsme označili dva stromy a mezi nimi se to zakopalo. Jenže to potom všechno zarostlo a už se nic nenašlo zpátky. Maminka měla na zavařování sklenic odsávací pumpu. A tu schovali do kapličky na návsi. Jenže to tam všechno zůstalo. Mysleli si, že se snad třeba zase vrátíme zpátky, ale to už se nikdy nestalo.“

„Po roce 1947 jsme byli vystěhovaní českou armádou. To byly tenkrát ty vejtřasky, jak se říkalo, a těmi nás vystěhovali. Přímo z naší vesnice udělali leteckou střelnici. Tam na těch polích. Po domech, co rozbourali a rozebrali, tam zůstaly jen základy… Odrýpali drny, nevím jak široké, a udělali z toho kříže, které vysypali pískem. Pak tam nalétávali letadly a stříleli do toho. Vedle v lese měli postavenou takovou věž, pozorovatelnu, a z ní to sledovali. Cesty byly zřejmě uzavřené. Když nalítávali a trefovali se do toho kříže, bylo to slyšet ve vedlejší vesnici. Nábojnice, které vypadávaly z letadel, byly rozházené po lese. Chodili jsme tam na houby. Táta chodil z Mukařova do toho lesa a sbíral nábojnice. Možná polovina jich byla mosazných. Prodával je do šrotu.“

„Z příkazu vojenského posádkového velitele byl jste určen k vystěhování, a dostavíte se proto dne, nějakýho dne, na křižovatku silnice u osady Kracmanov směrem po silnici na Okna. Povoluje se vám s sebou vzít třicet kilo zavazadel pro každou osobu. Zlato, cenné papíry, losy, vkladní knížky a klíče musí zůstat na místě. Potravin na sedm dní vezměte s sebou.“

„No tak tehdy jak přišel, že se máme my vystěhovat, nevěřili tomu, mysleli ještě pořád, že se tam snad ještě někdy vrátíme. Tak to se tam zakopávalo. Tam táta nedaleko na dvorku nějaký hodinky a nádoby, to jsme dali do lesa a na kapličku nahoru do toho vršku do tý kopule tam. To pamatuju, to měla máma na zavařování kompotu. Tomu se říkalo, to bylo taky jeden čas, vývěra. To byl takovej zvon, tohleto byla pumpička a to se dávaly do tý zavařovací sklenice dvě gumičky a mezi ty dvě gumičky se vsunula taková placatá trubička. A pumpička byla přidělená s manometrem na stole a tím vlastně se, to se musela do toho ta zavařenina dávat za horka. Sklenice vypařily všechno a šup na to víčko. Teď se vsunulo, teď se udělal ten podtlak, vlastně ten vzduch se tam vycucnul z tý sklenice a tenhleten přístroj tou pumpičkou… To vím, že to schoval nahoru táta do tý kapličky, do tý věžičky. Že až se vrátíme, že si to tam zase vezmeme. No nádobí v tom lese, to už jsme tam potom nenašli, to všechno zaroste.“

„Když jsem byl malej, tak mě brali s sebou na pole. A abych se jim tam nemotal, tak na tom poli, na tý cestě, jak se tomu říkalo, ty ouvozy. Ty políčka byly rozdělený, ne jako dneska ty veliký lány, že jo. To byly meze. Ale ty meze, dneska ty kytičky nejsou vidět. Já nikde nevidím takový kytičky, jak bylo na těch mezích, jak ty kytičky všude kvetly na těch mezích. A to jsem taky si vzpomněl, že jako malej kluk, holt mě tam opustili, tak jsem si tam hrál na tý cestě a takhle byl asi vysokej ouvoz. V létě to bylo, sluníčko svítilo, skřivánek zpíval. To dneska taky není slyšet skřivánka zpívat. Kolik jich na tom poli! A teď jak jsem na tý cestě, tak jsem tam viděl cvrčka. Víte, jak vypadá cvrček? Živej ale! A já jsem na tom břehu pozoroval toho cvrčka, jak vylejzá ven, teď jsem se pohnul, zase zalez. Tak jsem se nehnul, on vylez. Teď cvrkal, cvrkal. To byla taková idylka.“