Eva Horová

„A to loučení, když jsme se loučili s našimi v Jindřišské a šli jsme na Wilsonovo nádraží. Máma za námi koukala z okna, my jsme bydleli ve druhém patře, a maminka hlavně říkala: ‚Vždyť z dětí nebudou Češi! Z Péti nebude Čech!‘ A já: ‚Bude a bude!‘ Zůstali jsme česká rodina. Doma se mluví česky, děti obě dvě mluví česky. Náš synek si vydělává na živobytí tím, že tlumočí, překládá, jako soudní tlumočník z češtiny do holandštiny. A náš vnouček, jeho syn, je teď v Praze a učí se česky. Když jdu za mámou na Olšanské hřbitovy, tak jí říkám: ‚Mami, máš česká vnoučata.‘“

„V Dobříni jsme neviděli nic, to je malá vesnice u Roudnice, a Jirka řekl: ‚Jedeme do Prahy a padáme!‘ Protože měl v hlavě Moskvu v roce 1964. To byl jeho zážitek. Seděla jsem u rádia a brečela a brečela, protože jsem si říkala, že to přece svět nemůže nechat. To nejde, aby to svět nechal, že přijedou tanky do země, která nikomu nic nedělá. A nikdo se neozve, nikdo nám nepomůže. To byla strašná bezmoc. Tak jsme odjeli do Prahy. Pasy jsme nikdy neměli, protože jsme byli nespolehliví, tak jsme nemohli vyjíždět. Dodnes nevím, jak to ten můj muž zařídil. Odešel, vrátil se a měl pasy a výjezdní doložky. [...] Rozloučili jsme se s našimi, vzali dítě, sporťáček, dva kufry a odjeli jsme vlakem do Lince. Odpochodovali jsme Růžovou z Jindřišský na Wilsoňák a odjeli do Lince. A byli jsme uprchlíci.“

„Hned po válce v roce 1945 dosadili do dědečkova podniku národního správce, který prošustroval všechny peníze, který dědeček ve firmě měl. V roce 1948 přišly Revoluční gardy [myšleny Lidové milice] a postavily lidi před vrátka. Naši tam měli taky dům, bydlel tam i dědeček s babičkami. A vystěhovat, do zítřka! Všichni. Teď je to všechno naše. Maminka se ještě ptala, nasadila si růže na zahradu, jestli si je může vzít. Oni jí na to řekli: ‚Růže jsou vaše, ale půda je naše a na ni vy nesmíte šlapat!‘ To mám od maminky. Psala si deníky, mám plné skříně máminých deníků. A teď nás bylo: prababička, babička, dědeček, máma, táta, já a brácha. Sedm. A potřebovali jsme někde bydlet. Našli nám byt v Jindřišské ulici hned u věže v druhém patře a tam jsme se stěhovali a bydleli všichni.“