The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Houdek (* 1944)

• narodil se 4. ledna 1944 v Kolíně

• vystudoval Střední průmyslovou školu v Kolíně

• od mládí se věnoval skautingu a hře na kytaru

• na vojně se seznámil s Marko Čermákem, se kterým v roce 1967 založili trampskou osadu Paběrky

• po vojně pracoval v Praze, fotografoval a pořádal v Camp klubu Praha literární večery

• jeho bratr Antonín Houdek po srpnu 1968 emigroval do Austrálie

• od roku 1968 až do odchodu do důchodu pracoval v kolínských plynárnách

• koupil dům u Čáslavi, který se na pět let sal útočištěm nezávislých umělců

• věnoval se především fotografii, grafice a literárnímu plakátu

• s manželkou Jitkou Šnebergovou se po narození syna Davida přesunuli do Kolína

• v 70. letech při zaměstnání vystudoval obor učitel odborných předmětů na Univerzitě Karlově

• v roce 1988 založil ve svém domě v Kolíně Malou galerii Na Hradbách

• po roce 1990 organizoval mezinárodní festivaly Mimoriál, Funkeho Kolín a řadu dalších kulturních projektů

• pod hlavičkou Polabské kulturní společnosti vydal desítky katalogů a publikací reflektujících regionální kulturní historii

• inicioval a pořádal významné literárně-výtvarné projekty Umění čtyř nápojů a Krajinou čínských básníků

• psal básně a vydal básnické sbírky

• stal se členem PEN klubu

Miloš Houdek se narodil 4. ledna 1944 v královském městě Kolín. Uprostřed jeho jména bychom však měli umístit ještě jedno přízvisko – Kim. Nikdo z jeho blízkých mu už jinak ani neřekne. Předobraz z knih Rudyarda Kiplinga a Mirka Vosátka jakoby i předurčeně symbolizoval jeho bytí. Celoživotní cestu vyvažování, hledání harmonie a nacházení kosmických a přírodních sil.

Poklidný začátek

Zásadní historické milníky poloviny 20. století byly pro Miloše Kima Houdka jen prchavými okamžiky naplněné více kamarádstvím, dobrodružstvím a uměleckým hledáním než čím jiným. Tanky a děla mu byly prolézačkami, měnová reforma honbou za padákem. A přece už se jej doslova od prvních krůčků dotýkaly těžké rány doby. Nálet na vojensky strategickou kolínskou rafinerii Vacuum Oil Company (VOC, pozdější KORAMO) 15. března 1945 měl zůstat zapomenutou vzpomínkou, ale maminčino vyprávění a síla otřesu zanechaly nesmazatelnou stopu. „Byli jsme tenkrát s maminkou v nemocnici na nějakém běžném vyšetření. Když byl nálet, prchali jsme spolu s ostatními schovat se do Polepského údolí. Detonace byly tak velmi intenzivní, že se mi to uchovalo jako první vzpomínka.“

Rod Houdků pocházel z Hryzel na Kolínsku díky dědovi pamětníka – velmi činorodému statkáři. Děd Antonín Houdek pomáhal jako dělník před první světovou válkou cca tři roky budovat v USA Union Pacific (Railroad) a za vydělané peníze koupil dům v Hryzelích. V obci byl delší dobu starostou, zakladatelem místní hudby, pobočky Sokola ad. Otec pamětníka, taktéž Antonín Houdek (1905) hned po vojně absolvované v Žatci nastoupil jako četnický strážmistr na Podkarpatské Rusi a později na Slovensku. Maminka Miluše rozená Borovcová se narodila v roce 1909 v Jindicích do statkářské rodiny. „Činorodost mám hlavně po dědovi z Hryzel, ale fyzicky jsem prý Borovec.“ Z matčiny strany byli také příbuzní s rodinou Fajtlů, včetně československého stíhacího pilota Františka Fajtla.

Pamětník však valnou část svého života prožíval již v Kolíně, kam se mladá rodina hned po válce přestěhovala. Vedle rodičů bydlel v malém domku na Pražském Předměstí ještě s bratry Antonínem (1942) a Pavlem (1947). Chodil na tzv. Západní školu, která se v té době nacházela de facto na kraji města, a tak se jeho nejčastějším hřištěm stala kasárna za městem, v nichž „se povalovaly zbytky německé výzbroje, kde jsme si jako kluci hráli.“ Jedna z raritních raných vzpomínek je i na modrý vůz tažený koněm, se kterým místní pošťák rozvážel balíky a dopisy po celém Kolíně. Politické monstrprocesy padesátých let jej zcela minuly. Tíživá měnová reforma byla pro pamětníka více zážitkem z výměny peněz v bance či ziskem balónové trofeje. „Při měnové reformě létaly ze Západního Německa balóny s nově vytvořenými bankovkami a na druhé straně byl nějaký text. Nás spíše ale zajímalo to balónové hedvábí, a to jsme si v naší klukovské partě spravedlivě rozdělili.“ Jeho dětský svět tak byl více plný her, sportu a dobrodružství. Hrál aktivně hokej i fotbal. Pod hlavičkou vodního oddílu se nejenom věnoval kanoistice, ale se svými vedoucími, v té době již zakázanými vodními skauty, chodil na mnohé výpravy do přírody a poznával junácké tradice.

Touha po dobrodružství jej neopustila ani s přechodem na střední školu. Velice toužil jít na lesnickou školu nebo alespoň gymnázium, aby mohl v lesnictví pokračovat na škole vysoké, ale praktický tatínek zavelel: “Žiješ v Kolíně, tady je průmysl, půjdeš na průmyslovou školu.“ Přesto na léta strávená na Střední průmyslové škole v Kolíně nevzpomíná ve zlém. I zde si dokázal nalézt nové kamarády i vzhlížet k pedagogickým osobnostem. Vážil si zejména učitele Huky, kterého dodnes potkává na koncertech kolínské filharmonie a profesora Petrlíka, který jej na školních chmelových brigádách v Žatci jako první hlouběji zasvěcoval do tajemství čaje, jemuž se pak věnoval celý život. Čtení dobrodružných knih či časopisů Vpřed a Junák, hraní na kytaru i touha k návratům do přírody jej přivedly k trampování. Hlavně s kamarády ze skautu jezdili zejména do údolí Sázavy a uchylovali se na blízké trampské osady, jako bylo Zapomenuté údolí či Kanada u Ledečka. Sami také založili osadu Wiking, která ale s jejich nástupem na vojnu zanikla.

Radost z jarního tání

Vojenskou službu si po absolvování střední školy Miloš Houdek odbýval na Kladně mezi podzimem 1963 a podzimem 1965. „Protože jsem hrál na hudební nástroj, tak mě dali k radistům.“ Na vojně zažíval zvláště první měsíce tvrdý dril. Dobrá fyzička a nové přátelství s celoživotním kamarádem Marko Čermákem mu pomáhaly udržet se při zdravém rozumu. Velkou vzpruhou mu byly ještě dvě události. Návštěva besedy Bohumila Hrabala a jeho povídání o učení tao jej nasměrovalo ke způsobu myšlení a životní filosofii, kterou vyznával celý život. Druhou událostí byla nabídka místa knihovníka u jeho vojenského útvaru. Zvláště pookřál při rozkazu, který přineslo politické uvolňování šedesátých let. „Na konci roku 1964 byl dán pokyn, že se mají modernizovat vojenské knihovny, aby měli vojáci přístup k současné tvorbě. A všechny svazky, které se nepůjčovaly více než pět let, se mohou vyřadit.“ Vyřazovat komunistické spisy a nahrazovat je moderní a současnou českou i světovou literaturou mu přinášelo nebývalou radost, ale i prostor pro široký vhled do dění v současné kultuře, který zvláště po vojně velmi zúročil.

Po propuštění do civilu se díky možnosti ubytování u Marko Čermáka ocitl pamětník v Praze, přímo v centru tehdejšího kulturního kvasu. Hltal jazz i literaturu americké provenience, pilně sledoval novou českou filmovou vlnu, vpíjel se do obrazů Kamila Lhotáka či grafik Vladimíra Boudníka. Začal více fotografovat a tvořit koláže, psát poezii. Spolupořádal v Camp klubu Praha komponované hudebně-literární pořady. Výrazně se věnoval hudbě. Již na vojně založili hudební skupinu s Marko Čermákem a společně s ním, Janem Vyčítalem a několika dalšími hráli a trampovali pod hlavičkou skupiny a osady Hejkal(ové). Když odešel Honza Vyčítal na profesionální dráhu do Greenhorns, založili po něm „ze zbytků různých osad a kapel“ na jaře roku 1967 trampskou osadu Paběrky, stejně jako stejnojmennou osadní hudební skupinu. Osada a s ní spojená dobrodružství, stejně jako její členové včetně pamětníka se stali postavami kreslených příběhů-komiksů Psáno na březové kůře. Hráli zejména pod vlivem Jaroslava Hutky či Petra Kalandry, ale hlavně pocitu svobodomyslné radosti. Stále se alespoň okrajově věnoval i skautingu. Například pro pražský skautský oddíl Šipka jednoho z členů Paběrek Ladislava Havlíčka organizoval nácvik zimního táboření na Albeři.

Peníze si v Praze vydělával jako technický kreslič v kartografickém středisku. Nebyly to žádné velké peníze, avšak na životní náklady, ale i knihy, výlety do přírody či kulturu vždy vystačily. „Když jsme zrovna peníze neměli a chtěli jsme jít tenkrát na představení beatnických básníků ve Viole, tak jsme vzali kytary a šli si vydělat s kloboukem na Karlův most.“ Na jaře roku 1967 se také pokusil dostat na Filosofickou Fakultu Univerzity Karlovy, ale přes úspěšné přijímací zkoušky jej na psychologii nepřijali. Nutnost se vystěhovat z bytu jej rok nato opětovně přivedla k rodičům do Kolína. Zde nastoupil jako úředník a mistr odborného výcviku do plynáren. Finanční stabilita trpce korespondovala s kulturní prázdnotou malého města. Četný kontakt s Prahou však udržoval náladu svobodné kreativní činnosti.

Vystřízlivění

Nešťastný 21. srpen 1968 připravil pamětníka o svobodný tvůrčí prostor, ale i o bratrovo kolo. „Nějaký bambula v té těžké situaci to kolo ukradl.“ Tíživá situace na všechny plně doléhala. Bratr Antonín Houdek se v brzké době (1970) rozhodl emigrovat a přes Jugoslávii a Německo se nakonec usadil v Austrálii. Miloš Houdek se snaží trochu tvůrčí svobody naplnit odchodem z města na venkov, kam tolik nedoléhá zrak státního dohledu a perzekuce. „Bylo to společensky drsné období.“ Koupil tak nedaleko Čáslavi dům, který se na šest let stává útočištěm nejenom pro něj a jeho blízké, ale také postupně ostrůvkem svobody pro mnoho dalších kulturních osobností. Mezi umělce, kteří pamětníka navštěvovali a u něj tvořili nejčastěji, patřili Milan Lachman, Olaf Hanel, Jaroslav Anděl, Joska Skalník, Anna Fárová, Jaroslav Richter, Hana Kněžínková, Ladislav Pinter, Ivan Kafka, Lubomír Mazuch, Jan Fuchs, Ivan Moc, Jaroslav Slavíček a mnozí další. Houdek se spolu s nimi věnoval především fotografii, grafice a literárnímu plakátu, body artu či land artu. Mnozí z návštěvníků zde nacvičovali svá hudební vystoupení. Připravovaly se zde výstavy, jako třeba Hanelova U Vodvárků v Kolíně, která však byla do dvou dnů StB zakázaná. Konaly se i adjustace ve volné krajině. Zejména blízký Jánský potok se stává kulisou pro land-artové projekty a happeningy. Kulturní centrum u Čáslavi bylo samozřejmě vhodným zázemím pro mnohé diskuse a nesčetné „literární večírky“, končící často dlouho nad ránem. Svobodný duch dotvářeli i skauti, kteří poblíž domu u Čáslavi v Březí skládali skautské sliby. Miloš Houdek zde našel i svou životní lásku – Jitku Šnebergovou, kterou si v roce 1974 vzal svou zákonnou manželku.

Brzké narození syna Davida (1974) a potřeba zajistit odpovídající zázemí pro novou rodinu jej přivedly k vážným úvahám o změně prostředí. Důležitým aspektem při rozhodování byla i emigrace mnoha blízkých i uměleckých přátel a tím také ztenčování osazenstva kulturního centra v Čáslavi. „Ti nejkvalitnější lidi, kteří měli nejvíce vnitřního sebevědomí, nezadržitelně prchli za hranice.“ Náhoda tomu chtěla, že v té době doprovázel návštěvu Josefa Sudka a Anny Fárové v Kolíně, které byl přítomen i významný kulturní kolínský činitel a pamětníkův spolužák Jaroslav Janík, který se zrovna musel stěhovat z Kolína a nabídl mu k bydlení svůj ateliér. „Cestou mi dal klíče a říkal: ‚až ten svůj dům prodáš tak mi peníze pošleš‘, podali jsme si ruku a tím byla kupní smlouva uzavřená.“ Domek pod Západní školou v Kolíně se tak od září roku 1976 stal nejenom jeho novým obydlím, ale i ateliérem a opětovným místem setkávání spřízněných přátel. Stále pracoval v kolínských plynárnách a posiloval svou pozici mistra, když na Universitě Karlově absolvoval v rámci oboru vzdělávání dospělých specializaci učitel odborných předmětů.

Vytvoříme něco nového

„Ty nejlepší mozky mojí generace byly z mého pohledu pryč, a tak jsme museli v té atmosféře, která se rok od roku horšila, něco nového vytvořit.“ Houdek tak nepolevil ve své umělecké a kulturní činnosti ani po návratu do Kolína. Ve svém novém ateliéru pořádal pro úzký okruh přátel i výstavy. Nepolevovala však ani státní bezpečnost. Kupříkladu při výstavě portrétů Bohumila Bukovského vtrhla k domu „místní kriminálka“ a chtěla výstavu vidět a zřejmě zrušit. „Jitka, která se zrovna doma starala o syna Davídka, duchapřítomně řekla, že je tam nepustí, že nemají povolení a dveře zavřela.“ Ani takové perzekuce pamětníka neodradily a dál pokračoval v tvořivé činnosti. V roce 1979 se mu dokonce s Jaroslavem Richterem podařilo účastnit se mezinárodní výstavy v polské Wrocławi. Na konci sedmdesátých let se s rodinou odstěhovali do méně vlhkého bytu na novém sídlišti, původní ateliér však zůstal. To se změnilo v roce 1987. „Zbourali celý blok domů – krásné secesní vily i malé domky jako byl ten můj a postavili tam ‚něco‘, o čem si mysleli, že to bude nějaký vrcholový projekt, jak uspokojit obyvatelstvo.“

Potřeba najít nový ateliér jej nakonec přivedla ke koupi domu v bývalém kolínském židovském ghettu. Domy ve starých centrech měst byly ve druhé polovině osmdesátých let velmi dostupným artiklem. Dům je natolik veliký, že si zde vedle tvůrčího prostoru vytvořil i byt pro celou rodinu a záhy začal podnikat kroky k otevření prostoru pro širší uměleckou činnost. Zážitek z reakcí komunistických představitelů na autorské představení divadla Sklep na jaře roku 1988 jej však donutil k přehodnocení v otevřenosti vůči oficiálním úřadům. „Funkcionáři komunističtí kroutili hlavou, co to ten David Vávra a divadlo Sklep vyvádí. Jak se baví svobodně, volně, což nikdy předtím nebylo! Říkal jsem si, oni vytvořili takovou atmosféru, jako byla na konci šedesátých let. Něco se v té lidské společnosti posouvá.“ Podal záhy žádost o povolení otevření Malé galerie ve svém novém domě Na Hradbách č.p. 152. K tomuto účelu podmínečně zakládá i „Výtvarný klub“ při Malé galerii, jehož členem byl kupříkladu i uznávaný výtvarník František Foltýn a výstavní činnost v soukromé galerii dostává od úřadu zelenou. Jednotlivé výstavy sice musely být nadále schvalovány a byly povolovány jen na prodloužený víkend či v případě známějších jmen jako byl Alva Hajn či Jan Kubíček i na 14 dní, ale samo o sobě bylo už fungování soukromé galerie nevídaným počinem.

17. listopad 1989 zastihl pamětníka v Malé Galerii při přípravě a následné vernisáži výstavy kolínského rodáka Josky Skalníka. „17. listopadu, kdy v Praze byl ten známý studentský průvod na Národní třídě, ten fyzický útok a masakr těch studentů, tak v tu dobu v 18 hodin Joska Skalník vystavoval v Malé galerii a říkal: v Praze něco bude. V tu dobu se v ateliéru u Josky Skalníka ukrýval Václav Havel.“ Stejně jako mnozí další zvonil klíči, účastnil se generální stávky, občansky podporoval ustavování nových demokratických pořádků. Do politiky ale nijak přímo zasahovat nechtěl. Svou sílu i své místo cítil na poli umělecké tvorby a kulturní prezentace.

Třicet let svobodné tvůrčí činnosti

Malá galerie Na Hradbách s přilehlou restaurací, později čajovnou a ve stejném domě provozované knihkupectví Arton s prodejní galerií se staly na dlouhá léta středobodem kulturního života v Kolíně. Miloš Kim Houdek jako její majitel, dramaturg i produkční byl pevným bodem uprostřed sítě, u něhož se stýkaly všechny pomyslné nitky kulturního dění. Brzy jím byla založena Polabská kulturní nadace, později společnost, pod jejímiž formálními ochrannými křídly vznikalo mnoho festivalů, výstav a knižních publikací. Jedním z nejplodnějších byl rok 1993. Byl uspořádán první ročník mezinárodního fotografického festivalu Funkeho Kolín a stejně tak první ročník Kašparova kolínského Mimoriálu, který byl a je oslavou pantomimy a je pořádaný k poctě kolínského rodáka Jeana Gasparda Deburau. Polabská kulturní společnost vydává desítky knih a sborníků, které jednak mapují různé oblasti kultury Kolínska (např. 100 let kolínské architektury, Náhledy na kolínskou literaturu) či reflektují konkrétní významné osobnosti (např. Petra Dena, Josefa Sudka či sv. Vojtěcha) nebo jsou katalogy velkých výtvarných projektů (Hudba ve výtvarném umění, Písmo ve výtvarném umění ad.) a festivalů (Keramické setkání, Funkeho Kolín ad.). Pravidelně pořádají oslavu Dne Země a popularizují místní historické památky. Dále probíhají výstavy v Male galerii Na Hradbách a přilehlých prostorách se konají časté literární a hudební večery. Minimálně u zrodu myšlenky drtivé většiny těchto projektů, ale většinou významně i u realizace a ideového vedení, stál a stojí právě Miloš Kim Houdek.

Aktivita pamětníka však nekončí na hranicích Kolínska. S jeho významným přispěním vznikl ve spolupráci s Památníkem písemnictví a Věrou Jirousovou projekt Umění čtyř nápojů, který novátorsky propojil slovo a obraz. Na obdobném podkladu organizuje jedinečný projekt Krajinou čínských básníků. Významně se samozřejmě věnuje vlastní umělecké tvorbě, zejména fotografii, grafickým kolážím a literárnímu plakátu. Účastní se nespočtu samostatných i společných výstav a výtvarných i literárních projektů. Vydává několik básnických sbírek a stává se členem PEN klubu. Stále se věnuje osadě Paběrky a trampingu. Své životní poslání ale pociťuje nejvíce ve vyvažování. „Snažím se udržovat harmonii mezi vesmírem, zemí a člověkem, mezi přáteli. Vždy mi rve mé intuitivní srdce, když je nějaká zbytečná disharmonie.“