Miloš Houdek

„Blížil se závěr osmdesátých let a jednou, když jsem byl v Kojicích na setkání s Davidem Vávrou, oni měli divadlo Sklep, tak jsem si všiml, a bylo to na jaře v osmdesátém devátém [následně upřesněno na jaro 1988], že ti funkcionáři komunističtí, kteří tam byli, kroutili hlavou, co to ten David Vávra a divadlo Sklep vyvádí. Jak se baví svobodně, volně, což nikdy předtím nebylo! Praha přeci jen, pražské kulturně-umělecké prostředí v tu dobu zesílilo a pomocí divadla Sklep například působilo naprosto svěže a svobodně. Vzpomněl jsem si na ten konec šedesátých let, kdy jsem byl v Praze, a říkal jsem si, oni vytvořili takovou atmosféru jako byla na konci šedesátých let. Něco se v té lidské společnosti posouvá a musím ještě více a přesněji vnímat, co se to v té lidské společnosti udává, protože Davidovi Vávrovi a té jeho skupině prošlo to, co by v sedmdesátých letech vůbec, vůbec nebylo možné.“

„Bylo jednadvacátého srpna a já jsem si od staršího bratra půjčil kolo – favorita, cestovního favorita, chloubu svého staršího bratra. Zajel jsem s ním do zaměstnání a měl jsem hlad. Tak jsem šel na polívku k Černému koni, to bylo na té výpadovce mezi Prahou, Kutnou Horou a Čáslaví. Teď tam jezdily kolony všelijaké techniky a všeho možného. Lidi v té hospodě byli úplně napnutí, co se to všechno stalo a co se bude dít. Já v tom psychickém pohybu, který byl obrovský, jsem to kolo tam nechal, nechtíc jsem ho nezamkl a říkal jsem si – rychle sním polévku a vyjedu zpátky ho bratrovi vrátit. Tak jsem snědl polévku, rychle jsem zaplatil, vyjdu ven a kolo nikde. Nějaký bambula v té těžké situaci to kolo ukradl.“

„To vyšlo rozkazem, že se má modernizovat kladenská vojenská knihovna, a že všechny svazky, které se nepůjčovaly, myslím, že to bylo více jak pět let, se mohou vyřadit, vyškrtnout, přelepit a na jejich místo zakoupit, za ty dva tisíce zhruba, novou současnou českou literaturu a i světovou. Tak jsem zajásal a škrtal jsem Stalinovy spisy a vpisoval jsem Hrabalovy spisy, škrtal jsem Lenina, ty spisy, které nebyly půjčované více než pět let, to jsem měl nařízený! Tak jsem škrtal Lenina a doplňoval jsem to americkou lidovou poesií, která tehdy vycházela, americkou černošskou poesií, českými spisovateli – Škvorecký, Hrabal, Páral, co vycházelo v tehdejší době. V šedesátém pátém roce jsem to doplňoval: Jack Kerouac - Říjen v železniční zemi, Robinson Jeffers…, prostě moderní současná světová literatura a najednou byla v Kladně v knihovně, kde jsem pobýval, kde jsem sloužil.“

„Když byla měnová reforma, tak maminka zapomněla v nějaké knížce pár peněz tehdejší první měny, ještě těsně po válce, na kterých byl ještě Masaryk a Štefánik, a poslala mne do České spořitelny u kolínského Savoye, jak je kolínský most, nyní Masarykův, tak tam jsem to měl vyměnit za novou měnu. Já jsem tam šel a ty koruny mi vyměnili za nové bankovky. Když jsem šel ven, tak jsem potkal takovou starou paní, tehdy se mi zdála stará, ale mohlo jí být tehdy tak čtyřicet, ten věk je relativní, a ta táhla plnou tašku peněz a šla je vyměnit. Plnou koženou kabelu, ona to měla ve štrozoku nebo co a táhla to na výměnu do spořitelny a pak jsem se dozvěděl, že se jedná o vyhlášenou kartářku nejenom v Kolíně, ale široko daleko a jako zajímavost mohu říci, že jednou tam byl i slavný český spisovatel, který žije v Paříži – Milan Kundera.“