The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Houdková (* 1936)

• narozena 22. prosince 1936 ve Vlašimi

• rozená Sklenářová

• otec byl účastníkem odboje, popraven za heydrichiády

• za války ukrývaly uprchlého vězně z koncentračního tábora

• hudebně nadaná, zpívala, hrála na klavír a vedla dětský sbor

• byla dvakrát vdaná

• dnes je předsedkyní pobočky Českého svazu bojovníků za svobodu

Útěk po Mnichovu

Eva Houdková, rozená Sklenářová, se narodila v prosinci 1936 ve Vlašimi. Její tatínek byl ale pohraničníkem (tehdy se jim říkalo financové) a působil na Šumavě, po šestinedělí se tak maminka i s malým děťátkem vrátila za ním do pohraničí. Idylický šumavský život však neměl dlouhého trvání – na podzim 1938 došlo k podpisu mnichovské dohody. Malou Evu po něm odvezl dědeček do bezpečí do Vlašimi. Maminku její manžel brzy také přiměl, aby nebezpečné pohraničí opustila: „Tatínek přiběhl domů a říká: ‚Mařenko, všeho nech, tady máš revolver, dej si ho do kapsy, vem na sebe kabát, nějaký peníze a utíkejte pryč. Musíte s Neradovou utéct.‘“ Maminka pamětnice i s manželkou dalšího pohraničníka skutečně utíkaly na poslední chvíli – jejich vesnici, Dolní Přibraní, už obsazovali tzv. ordneři, příslušníci sudetoněmeckého Freikorpsu. Po obou ženách dokonce stříleli, ale naštěstí se obě nezraněné dostaly až do Kaplice, odkud pokračovaly vlakem dál, a maminka Evy Houdkové v pořádku dorazila ke svým rodičům do Vlašimi.

Tím ale starosti neskončily – tatínek byl tři týdny nezvěstný a všichni se báli, že přišel o život. „Nakonec to dobře dopadlo, že tatínek přežil, ale přišel domů a plakal. Jak byl muž a jak byl dospělý, tak plakal nad tím, že nás všichni opustili.“ Rodina skoro o všechno při překotném útěku přišla. Z Šumavy nakonec zachránila jen nábytek do ložnice, který jediný nebyl ukradený ani poničený. Protože byl tatínek pamětnice po Mnichovu demobilizovaný, čekalo rodinu stěhování do Brozan, kde získal místo tajemníka obecního úřadu. „Tam ten život pokračoval dál, pro mě báječně, protože tatínek byl náruživý fotograf, a tak já jsem vyfotografovaná ve všech možných pracech a pozicích. A myslela jsem si, že to takhle vydrží další léta.“

Tatínkovo zatčení

V tom se ale bohužel mýlila. Tatínek se totiž za války aktivně zapojil do odboje, v rodinném bytě v Brozanech dokonce někdy přespávaly i ilegální spojky. „A jednou se stalo, že jedna ta spojka, co přišla, byla taková jako hned doma. To ostatní spojky nebyly, ty byly trošku ve střehu, aby kdyžtak mohly rychle utéct.“ Mamince se tato návštěva nepozdávala, a tatínka proto poprosila, aby neznámého odvedl přenocovat k jiné rodině poblíž, s čímž on souhlasil. Nejspíš i proto, že maminka byla tehdy těhotná a přála si větší klid.

Krátce po tomto setkání byl tatínek ve vedlejší vesnici zatčen gestapem. Pokusil se sice utéct do blízkého lesa, ale neúspěšně: „Viděli, že tatínek už teda skoro dobíhá na konec toho pole, tak ho dojeli a prostřelili mu obě nohy. Aby nemohl utíkat, ale aby zůstal živý.“ Přesto se Jan Sklenář nevzdal – když se k němu, zraněnému, blížil přítomný velitel kladenského gestapa, mrštil po něm kamenem a rozsekl mu čelo. On i gestapák tak museli být ošetřeni lékařem v Brozanech. Malá, tehdy pětiletá Eva byla shodou okolností tatínkovu příjezdu do Brozan přítomná, aniž by to v tu chvíli věděla. Šla právě sama nakoupit, když před obchodem prudce zabrzdila tři auta gestapa a jejího tatínka a gestapáka odvedli k lékaři. Majitel obchodu ale malou Evu vtáhl dovnitř, aby tatínka neviděla, nehlásila se k němu, a nebyla tak gestapem poznána a odvezena také.

Gestapo samozřejmě krátce poté přišlo na prohlídku ke Sklenářovým domů. Pamětnice se vyptávali na tatínka, i jestli mají často návštěvy, ta ale přes svůj nízký věk nedala najevo strach a otázku zamluvila: „Já nevím, kde se to ve mně vzalo, to skutečně nevím, to byl asi pud sebezáchovy, tak já jsem říkala: ‚Ale k nám choděj lidi! Teta přišla a ještě taky jsme byli na výletě, tam taky je taková hodná teta...‘“ Kromě strachu o tatínka přineslo jeho zatčení i další komplikace, Evě Houdkové s maminkou například krátce hrozilo i vystěhování z obecního bytu. Gestapo dokonce maminku odvezlo k výslechu, ale naštěstí ji zase pustilo. Od té doby pro jistotu žily u známých, kteří jim pomáhali, byť obecní byt si ponechaly. Dokonce se jim podařilo částečně navázat kontakt i se zatčeným tatínkem: „Když tatínka vyslechli, tak ho kvůli těm prostřeleným nohám dali na Bulovku. Oni ho potřebovali vyléčeného, živého. (…) A mamince zase pomohlo to, že byla těhotná, tak na tu Bulovku jezdila jako na kontrolu.“ Brávala s sebou i malou Evu a na radu jedné ze sester se procházela právě pod okny pokoje, kde byl její manžel.

Tatínek byl zatčen 30. dubna 1942. O necelý měsíc později došlo k atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který o pár dní později zemřel. Nacisté rozpoutali divoké represe, pro které se vžilo označení heydrichiáda. Bylo během nich popraveno mnoho do té doby vězněných či vyslýchaných politických vězňů, mezi nimi i Jan Sklenář. Byl zastřelen 2. července 1942 v Praze-Kobylisích. O měsíc později se narodil pamětnici bratr Jeníček. Porod byl ale komplikovaný a miminko ho nakonec nepřežilo. „Přijela z Roudnice tatínkova teta a přivezla malou bílou rakvičku. Já dodnes to dítě vidím, v tý rakvičce s krajkami, jak ho přiklopili... A to byl druhý den, teta vzala rakvičku do podpaží, maminka se chytila z druhé strany, mě vzala z druhé strany a tak jsme šly na ten hřbitov brozanský. Víte, a to jsou momenty, který si člověk bude pamatovat celý život.“

Konec války

V listopadu 1944 život rodiny ovlivnila další nečekaná událost. Eva Houdková s maminkou v té době žily u již zmíněných známých, kousek od Brozan, pamětnice každý den chodila tři kilometry do školy a zase tři zpátky. Jednoho dne v blízkém lese narazily na neznámého muže a vzaly ho k sobě domů. „Doma jsme zjistily, že tenhleten mládenec, že mu může být tak osmnáct, měl vytetovaný koncentrákový číslo.“ V té době byly v okolí Lovosic nálety, kvůli kterým tam zastavovaly vlaky – a zřejmě právě z jednoho z nich utekl i tento mladík, vyhladovělý a špinavý. Říkal si Vazil a u rodiny se ukrýval až do konce války. Až po ní jim řekl, že je synem běloruského důstojníka. Když se blížil konec války, bylo v okolí uprchlých vězňů čím dál víc. Malá Eva s kamarádkou ze spřátelené rodiny jim nosily do lesa jídlo, kterým je zásoboval odboj. Mívala ze skupin cizích mužů strach, ale uklidňovala se tím, že je dcera finance a bát se nesmí.

Po válce pamětnice s maminkou sháněly nové bydlení. Jako válečným poškozencům, protože rodina přišla o otce, se jim nabízela možnost získat některý z domů po odsunutých Němcích. Líbil se jim jeden dům v Litoměřicích, ve kterém ještě žily dvě Němky, matka s dcerou, jejichž muži padli na frontě. Nabídly jim, aby se nastěhovaly už předtím, než budou odsunuty, takže nakonec dva měsíce žily pod jednou střechou: „Jestli se vám líbí, my budeme nahoře s maminkou, než se odstěhujeme, a vy zůstaňte dole. Ale já už nechci, aby nám sem někdo chodil.“ Eva Houdková v Litoměřicích žila až do roku 1963, kdy se s prvním manželem a malou dcerou odstěhovala do Soběslavi.

Začátky učitelské kariéry

Na počátku padesátých let nastoupila na Vyšší školu sociálně zdravotní v Litoměřicích, ze které se ale po dvou letech stala škola pedagogická. Eva Houdková měla děti ráda, a proto jí změna oboru nevadila. Původně měla děvčata absolvovat jako učitelky pro první stupeň, ale nastala další změna a nakonec z nich byly vychovatelky: „Protože ministerstvo si tehdy řeklo, aby byly vzdělané nejenom učitelky do pátého ročníku, ale taky vychovatelky v družině.“ První umístěnku dostala na základní školu v Lounech. Místní ředitel jí rovnou řekl, že kromě vychovatelky bude částečně také učit – suplovat za chybějící kolegyně: „Hele, to není jenom družina, my tě tu budeme potřebovat, ty si umíš s těmi dětmi povídat, zabavíš je.“

V Lounech ale bohužel pobyla jen krátce, protože každý den musela dojíždět z Litoměřic. Brzy tak přestoupila na školu do Černčic, kde dokonce nejprve přespávala v obývacím pokoji pana ředitele, aby nemusela dojíždět. Nakonec ale našla pokojík v podnájmu u rodiny Vokáčových, kteří byli tzv. kulaci. Jeden jejich syn byl dokonce zavřený na sedmnáct let za nedovolené opuštění republiky – z emigrace se sice vrátil a chtěl se sám jít přiznat, ale udal ho náhodný kolemjdoucí, který ho poznal. Eva Houdková se nezdráhala jim pomoci s hospodářstvím – práci znala od svého strýce, který sám jedno měl. „Tak jsem se sebrala, sedla jsem si na vůz, kterej jsem společně s panem Vokáčem teda... koně jsem do toho namustrovala, jak se říká, a jela jsem pro krmení. A zase zpátky.“

Ani v Černčicích nepracovala jen jako vychovatelka v družině, ale také vyučovala v páté třídě jako záskok za dlouhodobě nemocnou učitelku. Odpoledne pak vedla pro děti taneční kroužek. Dodatečně si také dodělala zkoušky z pedagogiky, aby mohla oficiálně učit – k nim pozvali všechny absolventky-vychovatelky zpět na pedagogickou školu do Litoměřic. Potom požádala o přeložení, aby byla blíž mamince v Litoměřicích, a získala místo na základní škole v Kravařích, kam mohla dojíždět autobusem.

Ten vzdor mám po tatínkovi

V Kravařích se pamětnici povedlo vydobýt si respekt i u nejzlobivějších žáků. U jednoho z nich si brzy všimla problémů s dysgrafií, a navrhla proto jeho přestup na speciální školu. Tomu se ale na ni nechtělo, a dokonce své učitelce vyhrožoval, že ji zabije. Ale po pár měsících se přišel pochlubit, že se mu na nové škole líbí a chodí do truhlářského kroužku. Dokonce Evě Houdkové přinesl dárek k blížícímu se MDŽ: „Tak on mi jako dárek – ještě teď, když si na to vzpomenu, tak jsem z toho naměkko – přinesl rámeček na fotky. Takovejhle rámeček, udělanej vlastnoručně. No víte, co to bylo za úžasnou změnu toho mládence? Já měla strašnou radost.“

V Kravařích ale nakonec její kariéru ukončilo nařízení, podle kterého měli všichni učitelé vystoupit z církve. Eva Houdková se ale odmítala víry vzdát a souhlas s vystoupením z církve nepodepsala: „Já jsem říkala: ‚Nezlobte se, ale já to nepodepíšu. (…) Já jsem u evangelické víry, jako byl můj tatínek, a můj tatínek za tuhletu vlast položil život. Já bych se musela stydět sama před sebou, kdybych se té jeho víry zřekla, myslete si, co chcete.‘“ U ředitele se však s pochopením nesetkala, a tak byla přeložena s negativním posudkem do Litoměřic. Tam se zase setkala s nátlakem, aby se stala kandidátkou komunistické strany, ale odolala.

Při zaměstnání si pak doplnila vysokoškolské vzdělání – učitelství hudební školy a klavíru na střední škole. Hned na dvou školách měla tehdy poskládaný z osmdesáti žáků pěvecký sbor. I ve vedení sboru ale z pohledu režimu pochybila. K vysvětlení si ji předvolal vedoucí odborů, a když se ptala, kde je problém, řekl jí: „No vždyť ty zpíváš vánoční koledy o Bohu!“ Přesto nepovolila a koledy zpívala dál. 

Eva Houdková zůstala celý život věrná ideálům svého tatínka. Ani ve složitých situacích neustoupila, celý svůj život zasvětila práci s mládeží a na své bývalé žáky stále ráda vzpomíná. Dnes je předsedkyní pobočky Českého svazu bojovníků za svobodu.