Eva Houdková

„Protože jak pořád fungovala odbojová organizace, tak vždycky přinesli ty věci ke strejdovi a my jsme to pak mohli teda dávat dál. No a já už pak byla tak zvyklá, že i ve dne, když jsem šla do školy, tak teta navařila takovouhle bandasku polívky, já jsem šla s bandaskou, dala jsem ji do křoví, když jsem šla ze školy, tak jsem si vzala prázdnou a takhle jsme... takovouhle poštu jsme tam prostě taky několik dní vždycky dělali. No, byla to pro nás škola, no.“

„A když jsem přešla silnici, tam byla taková ostrá zatáčka, najednou jsem slyšela hrozné brždění tří aut – to jsem uměla spočítat – a jak jsem došla ke krámu, to byly tři kroky, tak mě popad ten pan obchodník a hned mě vzal dovnitř. On totiž, když vyšel, tak zjistil, že ten rámus dělají auta gestapa, že zastavili u lékaře, který byl přes silnici, naproti tomu obchodu, a že z auta vyndávají mýho tatínka. A nejenom tatínka, ale také nějakého Němce. Tak mě vzal do obchodu, abych tatínka neviděla, protože já bych ho určitě poznala, a kdybych na něj zavolala, tak jsme tam mohli zůstat celá rodina.“