Eva Houdková

„A když jsem přešla silnici, tam byla taková ostrá zatáčka, najednou jsem slyšela hrozné brždění tří aut – to jsem uměla spočítat – a jak jsem došla ke krámu, to byly tři kroky, tak mě popad ten pan obchodník a hned mě vzal dovnitř. On totiž, když vyšel, tak zjistil, že ten rámus dělají auta gestapa, že zastavili u lékaře, který byl přes silnici, naproti tomu obchodu, a že z auta vyndávají mýho tatínka. A nejenom tatínka, ale také nějakého Němce. Tak mě vzal do obchodu, abych tatínka neviděla, protože já bych ho určitě poznala, a kdybych na něj zavolala, tak jsme tam mohli zůstat celá rodina.“

„No ale oni potom přišli tihleti, co byli v těch komisích, jo, a u nás v bytě byly dvě takové skříňky zapečetěné. Tak ten jeden říká: ‚No tak, pani, pojďte se podívat, jako co tady je, jo, a pak nám to podepíšete.‘ A maminka říká: ‚No, dobře.‘ Teď si ale všimla, že něco jde do tohohle a něco takhle, jo, do zavazadla. A zase. A říká: ‚No, a teď nám to podepište!‘ Maminka říká: ‚No, tak to teda ne! Heleďte, vy jste to měli dát z jedný skříně do druhý skříně. Já to nepodepíšu.‘ No protože viděla, že už s tím chtějí čachrovat!“