"V Ústí nad Labem to zase mělo specifický parametr. Který si pamatuju docela dobře, protože jsem byl u toho, když se toho hodně diskutovalo. Tehdy z krajského výboru komunistické strany povolali Lidové milice v plné polní s ostrou municí. Povolali vlastně milice z palivového kombinátu, což byli horníci z šachet. No a ti se vzbouřili, odmítli nastoupit proti demonstraci. Naopak pohrozili, že pokud si vezmou zbraně, tak na tu druhou stranu, že. Takže jejich prohlášení tehdy bylo důležité jak pro Ústí nad Labem, tak si myslím, že to bylo i důležité celostátně, protože to samozřejmě vedlo k rychlému rozpadu Lidových milicí, coby para militární komunistické armády, která byla opravdu velkou hrozbou toho, že kdyby se jí podařilo mobilizovat a nasadit, že by mohlo dojít k nějakému krveprolití."
"Nastupoval jsem na podzim roku 1983, což bylo období, kdy byla vyhrocená situace v Evropě. Američané umísťovali rakety středního doletu Pershing. Sovětský svaz rozmisťoval rakety středního doletu SS-20 u nás a my jsme opravdu u toho raketového vojska měli permanentní vojenskou pohotovost. Spali jsme v botách, pořád jsme měli poplachy a jednou nás zvedli opravdu do velkého poplachu, kdy se cvičila i právě mobilizace. Nacvičovalo se rozvinutí mobilizačních center. A při té příležitosti mě teda určili jako prvního písaře zpětného odřadu, takže jsem měl za úkol doplnit náš stav čerstvě mobilizovanými vojáky. To cvičení bylo opravdu překvapivé i pro vojáky z povolání, to bylo jako šok. Dost dlouhou chvíli trvalo, než jsme zjistili, že to není skutečná válka a skutečná mobilizace, ale opravdu nám přijela auta naložená lidmi, které jsme vystrojovali a doplňovali stav."
"Moje rodina byla za války opravdu poměrně aktivní jak v odboji českém, tak samozřejmě ta německá část rodiny dostala pak třeba povolávací rozkazy do wehrmachtu. Takže jeden z příběhů, který mám od mého dědečka, který mi vykládal, bylo to, když měl jít tatínek do obecné školy v roce 1941. Dědeček byl Čech, babička byla Němka, bydleli v Hodolanech, což bylo české město u Olomouce. Dneska je to část Olomouce. Tatínka nechali zapsat do české obecné školy. Pro mého dědečka si pak přišla policie, protože je udali, že odnárodňují Němce. Takže babičce řekli, že dědečka jí vrátí, teprve až tatínka přepíše do německé obecné školy, což teda babička udělala. A dědečka jí skutečně vrátili s tím, že v květnu 1945 si přišli pro babičku, že odnárodňovala Čecha, a zavřeli ji do internačního tábora v Olomouci. A z tábora ji vytáhnul její bratranec, který se vracel se Svobodovou armádou a hledal svoje příbuzné. Vzal samopal, když se dověděl, že babička je v internačním táboře, pár kamarádů a šli pro babičku do tábora a vytáhli ji odtamtud."
Václav Houfek se narodil 6. října 1963 v Bruntále do rodiny lékaře a zdravotní sestry. Jeho rodiče se na začátku roku 1968 zapojili do obrodného procesu komunistické strany, po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se ale celospolečenská situace i situace samotné rodiny prudce zhoršila. Rodiče přišli o zaměstnání, byli vyloučení ze strany a z České Lípy se přestěhovali do Ústí nad Labem, kde měl tatínek jako lékař se třemi atestacemi možnost sehnat slušné zaměstnání. Když bylo Václavu Houfkovi dvanáct let, zemřela mu matka a jeho otec se podruhé oženil. Od mala byl pamětník hloubavý, rád četl, zajímala ho historie, astronomie a obdivoval kosmonautiku. Od patnácti let jezdil po školách s přednáškami o vesmíru. Kvůli nepříliš lichotivému kádrovému posudku mu tehdejší normalizační ředitel gymnázia Jateční v Ústí nad Labem odmítl dát doporučení ke studiu na Univerzitě Karlově, obor historie. Jedinou vysokou školou, na kterou doporučení dostal, byla Vysoká škola báňská v Ostravě. Václav Houfek vydržel na technicky náročných studiích v Ostravě jeden semestr, pak je na vlastní žádost ukončil. Na začátku roku 1983, než přišel povolávací rozkaz, působil pár měsíců jako knihovník Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem, kam se po vojně vrátil. Po roce nastoupil do Muzea města Ústí nad Labem jako kurátor sbírek. Roku 1987 začal studovat historii na Univerzitě Karlově v Praze. Od roku 1993 je vedoucím tamní knihovny, historického oddělení muzea a vědeckým tajemníkem. V roce 2015 se stal ředitelem muzea. Těsně po sametové revoluci se podílel na obnově Československé strany sociálně demokratické a dvě volební období působil v zastupitelstvu města. Jako externí pedagog vyučuje na ústecké Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, je zvoleným členem vedení Asociace muzeí a galerií. V roce 2023 žil pamětník ve Chlumci u Ústí nad Labem.
