The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubomír Houska (* 1933  †︎ 2023)

• narozen 16. prosince 1933 v Čelákovicích

• 1940–1942 – obecná škola v Čelákovicích

• poté přestěhování do vesnice Konětopy za prarodiči Houskovými

• ze 7. na 8. května svědkem vypálení Konětop německými vojáky

• 1945–1949 – měšťanská škola v Čelákovicích

• 1949–1951 – učební obor elektrotechnik, práce na stavbách

• 1953–1955 – SPŠ elektrotechnická v Praze Na Příkopě

• po ZVS zaměstnán jako projektant elektro a hlavní energetik

• 1960 – svatba v Praze (na úřadě i v kostele)

• 2002 – odchod do penze

• zemřel 5. května roku 2023

Historie obce Konětopy je poznamenána tragickou událostí, která se odehrála na samém konci druhé světové války, v noci ze 7. na 8. května 1945, a o níž se do roku 1989 nemohlo příliš hovořit. Důvodem bylo, že k několikanásobné tragédii konětopských obyvatel přispěl Rus, který spolupracoval s gestapem, vydával se za uprchlého ruského zajatce a místní občany následně udával za poskytnutou pomoc. Na sklonku války pak několik partyzánů, kteří spadali pod partyzánskou brigádu Národní mstitelé, ve snaze zamezit průjezdu ustupujícím Němcům stříleli na projíždějící německé vozidlo a několik Němců zabili. V Konětopech v té době bydlel jedenáctiletý Lubomír Houska, který v rámci projektu Paměť národa poskytl unikátní svědectví o této poněkud opomíjené tragédii.

Příchod na svět

Lubomír Houska se narodil v roce 1933 v Čelákovicích v Dělnické ulici v č. p. 1185 do rodiny Josefa a Františky Houskových. Ti měli v té době již dceru, narozenou v roce 1928. Maminka pocházela z devíti a otec ze tří dětí. „Byli jsme vychováni skromně, na zahrádce co se urodilo, to se spotřebovalo. Nebyli jsme zvyklí vyhazovat peníze nebo se předvádět,“ říká pamětník a dodává, že tehdy byly děti vedeny k samostatnosti. „Vzpomínám si, že pro mne bylo samozřejmostí jít v osmi letech z Konětop do Dřísů na vlak pěšky asi tři kilometry, koupit si poloviční jízdenku, jet do Lysé nad Labem, přestoupit na vlak a jet do Prahy. Přitom jsem byl vybaven taškou, ve které byla mouka a jiné potraviny pro příbuzné. Babička žila v domnění, že Němci nebudou na nádražích děti kontrolovat.“ Bylo to v té době pro rodinu velké riziko, ale naštěstí se pamětníkovi nic zlého nepřihodilo.

Strýcové v boji proti okupantům

Otec musel v roce 1939 narukovat do armády a se začátkem německé okupace nastaly pro rodinu Houskových těžké časy. Lubomír Houska nastoupil v Čelákovicích do obecné školy, které se však nevyhnula tragédie. Jeho třídního učitele zatklo gestapo a nedlouho poté byl popraven. Školu obsadili němečtí vojáci, kteří si tam zřídili ubytovnu. Žáci byli nuceni se přesunout do provizorních prostor místní sokolovny. Jeden z pamětníkových strýců, otcův bratr, byl za války členem odbojové skupiny Eduard Beneš a mladší ze strýců Antonín byl účastníkem Slovenského národního povstání. „Byl zatčen a transportován přes Čechy do Oranienburgu. Shodou okolností ze Slovenska do Německa jel vlakem jako trestanec tři kilometry od místa, kde se narodil,“ říká Lubomír Houska. Jelikož se předpokládalo, že letecké útoky Spojenců budou vedeny proti průmyslovým závodům v Čelákovicích, rodiče malého Lubomíra v roce 1941 přestěhovali k otcovým rodičům do Konětop. Nikdo z rodiny nemohl předpokládat, jakému nebezpečí bude na samém sklonku války v Konětopech vystaven.

O Konětopech

Prarodiče Houskovi bydleli na vesnici, která leží poblíž Všetat v úrodném Polabí, poblíž železniční trati Brandýs nad Labem – Mělník. Konětopy měly v té době asi 115 čísel popisných a 800 obyvatel. Bylo tam několik hospod a čtyři obchody, tzv. koloniály. Děda Houska měl malé hospodářství, dvě kravky a pár korců polí. Hospodařit vydržel až do roku 1952, kdy byl ve svých bezmála osmdesáti letech donucen vstoupit do jednotného zemědělského družstva. Když byli po okupaci Československa z pohraničí vystěhováni Češi, poskytli Houskovi ubytování rodině Hudečkových, která přišla o střechu nad hlavou. Je to dokladem, že Češi vždy těm, kteří to opravdu potřebovali, dokázali poskytnout pomoc. Pamětník v Konětopech nastoupil do tzv. jednotřídky, kam chodilo asi čtyřicet žáků. Mezi učiteli byli vynikající kantoři, ale našli se i kolaboranti s okupační mocí. „Jednou z nich byla i řídící učitelka Božena Vávrovská, která kolaborovala s Němci, ale po válce se jí to vymstilo, když ji zatkli a hodili do rybníka,“ říká Lubomír Houska.

Prababička u zrodu české polky

Večery u Houskových bývaly zajímavé tím, že rodina po setmění usedla ke stolu a vyprávěly se rodinné příběhy. Je to něco, co dnes v rodinách citelně chybí. Vyprávění o předcích vedlo k větší soudržnosti rodin a také k pochopení, jak předci žili a jaké životní starosti a radosti prožívali. Možná i díky tomu se v dospělosti dokázali lépe vyrovnávat s těžkými životními situacemi, které je potkávaly. Malý Lubomír se takto dozvěděl zajímavost o své prababičce Anně Slezákové, rozené Chadimové, narozené v roce 1805 v Petrovicích u Sedlčan, která stála u zrodu české polky v Kostelci nad Labem v roce 1830.

Ruský kolaborant

V roce 1944 se rozšířilo po Konětopech, že tam chodí jakýsi Rus, snad partyzán, prosit o jídlo. Pamětník k tomu uvádí: „Jednou večer jsem byl u Svobodových na návštěvě. Kdosi tam zaklepal na dveře. Pan Svoboda otevřel a uviděl onoho Rusa. Dal mu jídlo, opravil mu boty a Rus odešel. Já jsem se vrátil domů a asi po půl hodině ten samý Rus zaklepal u nás. Babička mu ukrojila chleba, zabalila ho do ubrousku a podala ho Rusovi, který poděkoval a odešel. Děda se po návratu domů od Holečkových, kde poslouchal Londýn, ptal, zda tam nebyl ten Rus. Když mu babička řekla, že ano, pokřižoval se.“ V červnu 1944 po koupání v nedalekém rybníce uviděl Lubomír Houska při návratu do Konětop německou vojenskou hlídku s kulometem. Na návsi pod lípou byli nastoupeni konětopští chlapi, před nimi chodil obávaný Rus a ukazoval Němcům, kdo mu poskytl pomoc. Koho označil, toho Němci odvedli do místní hospody u Houšteckých. Takto bylo zatčeno asi dvanáct lidí. Stejná situace se opakovala v říjnu, kdy bylo na základě Rusova udání šest lidí zabito. Z rodiny Svobodových otec, matka a syn, v koncentračním táboře pak pan Holeček, jeho syn Jaroslav a Václav Hrůza. V koncentračním táboře z Konětopských zahynul starosta Slezák, pan Zlatohlávek a několik dalších. To nejhorší však vesnici Konětopy teprve čekalo.

Noc hrůzy

Dne 7. května ráno v Konětopech pršelo. Po silnici směrem na Čečelice jel autobus plný německých vojáků. Při odpoledním návratu a průjezdu autobusu přes Konětopy nějací partyzáni začali po Němcích střílet. „Slyšel jsem střelbu z kulometů, pušek a jedna pancéřová pěst zapálila dům a stodolu. Na obou stranách byli mrtví. Němci ustoupili a zavolali posilu.“ V noci, když pamětník spal, přiběhli sousedé a varovali babičku, že na Konětopy jdou Němci, zda nechce utéct. Lubomír Houska líčí dramatické chvíle, které nastaly vzápětí, takto: „Podruhé mne probudil německý voják, který na mne mířil pistolí, a dva stáli v kuchyni u dveří, babička s rukama nahoře. Ptali se po partyzánech, a když zjistili, že jsem dítě, odešli. Babička se rozhodla, že utečeme. Vedle nás již začaly hořet baráky, a tak jsme se rychle oblékli. Ze stěny jsem si vzal obrázek, který mi dala moje máma, když jsem odcházel do Konětop jako dítě, Staroboleslavskou Pannu Marii. Dal jsem si ji do zimníku do kapsy. Snažili jsme se utéct, procházeli jsme kolem hořících domů, ale Němci nás zastavili a vrátili nás. Plameny se přibližovaly k našemu stavení. S vypětím všech sil jsme požáru zabránili tím, že jsme oheň hasili močůvkou.“

Pomsta na Němcích

Hrůzné události odezněly, ale vzpomínek na konětopské události se Lubomír Houska nikdy nezbavil. Po válce byl svědkem msty českých obyvatel na Němcích. Jak sám říká, je to něco, za co se stydí a na co nemůže být hrdý. „Moji třídní učitelku, která kolaborovala s Němci, zatkli a přivezli ji do Konětop, kde ji hodili do rybníka. Za nějakou dobu tam přivezli i její matku a také ji hodili do rybníka. Pak ji věznili na obecní váze a její mokrý kabát dali do sběru. To se mi jako dítěti velmi příčilo,“ říká pamětník. Viděl, jak místní občané mlátili tři zajaté mladé Němce pažbami pušek. „Nemohl jsem se na to dívat, utekl jsem, sedl jsem si před statek pana Šlapáka a brečel jsem.“

Život po válce

Po skončení války se pamětník odstěhoval za rodiči zpátky do Čelákovic, kde začal chodit do měšťanské školy. Následovalo vyučení, studium na střední průmyslové škole a na lidové konzervatoři a nástup ke stavební firmě. Jelikož Lubomír Houska pracoval i na tajných projektech, nechce o své profesní dráze příliš hovořit. V padesátých letech v době procesů nepodepsal petici, která žádala trest smrti pro odsouzené, a v době normalizace odolal nabídkám na vstup do komunistické strany. „Celé období normalizace jsem věnoval budování rodinného zázemí, budování družstevního bytu a studiu při zaměstnání. Někdy také nadávám na komunisty, ale i mezi nimi byla spousta slušných lidí, kterým jsem dokonce i za mnohé vděčný.“ Jak sám říká, pochybovat o svém charakteru začal v době, kdy ho zaměstnavatel přemluvil, aby studoval VUML.

Jeho velkým životním koníčkem je fotografování. Má za sebou několik vernisáží a výstav a k jedné z nich mu úvodní proslov napsal a přečetl jeho synovec, režisér Jiří Strach.

Několik pamětníkových citátů na závěr

„Nesnáším zlo a je mi odporné hulvátství.“

„Život je trvalá obrana před tím, co přijít musí.“

„V Čechách se za dvacet let odpouští vražda, ale neodpouští se pomluva.“

„V USA se před 240 lety usnesli, že moc se bude předávat volbou, nikoliv tanky.“

„Když jsem přijel na stavbu a někdo mi řekl, že něco nejde, tak jsem svlékl sako a řekl jsem mu, že se to dělá takhle.“

„Nenaříkám si na stáří, na důchod, na rodinné vztahy, protože my jsme rodina, která drží při sobě.“