Lubomír Houska

„13. června 1944 jsme se byli koupat na Sokolském koupališti mezi Konětopy a Čečelicemi, říkalo se tomu Sokolské koupaliště, přírodní. Tak jsme se tam byli koupat, a když jsme se vraceli, tak na kraji vesnice stáli Němci, vojáci. Měli tam kulomet uprostřed cesty. Do vesnice nás pustili, ale já jsem přišel domů, tam bylo všude zamčeno. Tak jsem šel se svými kamarády, to byli bratři Čurdové ze statku, jsem šel k nim, tam uprostřed vesnice pod lípama stáli nastoupení chlapi z vesnice a ženy a my jsme na to koukali z okna kuchyně u Čurdů. A ten Rus tam chodil a ukazoval, kdo mu dal najíst, toho odvedli do místní hospody a pak je odvezli. Bylo zatčeno asi dvanáct lidí v té první etapě a já jsem se bál, já jsem toho Rusa poznal, protože on měl jenom lepší šaty a měl přes nos leukoplast nějakou nalepenou, protože to jsem se dozvěděl samozřejmě až po válce, že se ho potřebovali zbavit, protože on chodil ve vesnici dům od domu a jakýsi pan Holeček, který byl později popraven na Pankráci, k tomu se snad ještě vrátíme, tak ten, se po válce říkalo, že byl na ruské frontě a zjistil, že to není zběhlý ruský voják, ale konfident.“

„Ale pamatuji si to, že jsme si večer šli lehnout, tam se spalo v kuchyni, u pece jsem měl takovou pohovku, kde jsem spal, a usnul jsem. Zaklepali tam sousedi a říkali: ‚Housková [na babičku], jde sem posila, na Konětopy, nepůjdete se schovat?‘ A ona říkala: ‚Dědovi je sedmdesát pět let a špatně se mu chodí, já tady mám toho chlapce, já tady zůstanu.‘ Já jsem znovu usnul, najednou mě znovu budí, ale byl to německý voják, který na mě mířil pistolí, a dva stáli s automaty ještě v kuchyni, babička stála u dveří a měla ruce vzhůru. Ptali se: ‚Partyzáni, partyzáni?‘ Když viděli, že jsem dítě, když jsem se probudil, tak odešli. A babička mi řekla, že tedy utečeme, protože začaly hořet baráky, vedle nás hořely tři domy – Vinčlův, Svobodův, tam, kde jsem poznal Rusa Ivana, a pak dál dům Filomenky Brůžkové, přes ulici potom dům Holečkův, dům Slezákův, dalších Slezáků, byly tam dvě rodiny, a dům Brůžkův. Tak jsme se začali oblékat, babička mi samozřejmě na sebe dala všechno oblečení včetně zimníku, a já jsem si ze stěny vzal obrázek, který mi dala máma, když jsem odcházel do Konětop jako dítě, tak mi ho dala s sebou – Staroboleslavskou Pannu Marii. Těžko se mi na to vzpomíná... Tak jsem si ji vzal, dal jsem si ji do zimníku do kapsy. Snažili jsme se utéct, hořela již půlka vesnice.“