The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Housková (* 1934)

• narozena 17. května 1934 v Praze

• pochází ze smíšené česko-německé rodiny

• během Pražského povstání v květnu 1945 zažila boje na pražské Letné

• dědeček zemřel v internaci na Borech

• další němečtí příbuzní byli odsunuti do americké a sovětské okupační zóny

• od roku 1946 členkou Junáka

• během obnovy skautingu v roce 1968 spoluzakládala 12. dívčí oddíl v Praze

• v sedmdesátých letech vedla 5. dívčí vodácký oddíl TJ Orbis Nusle

• po roce 1989 se podílela na třetí obnově Junáka

Dagmar Housková – za svobodna Vacková, ve skautu přezdívaná Riki – se narodila 17. května 1934 v Praze. Její rodiče – právník a úředník na ministerstvu dopravy Josef Vacek a dcera knihkupce Hilda Mertins - se ale poznali v Plzni. Oba totiž vyrůstali v ulici Bedřicha Smetany, kde „na jedné straně bydleli Češi, na druhé straně Němci“. Do Prahy pak odešli v roce 1931 krátce po narození jejich první dcery Mileny a usadili se v ulici Nad štolou na Letné v domě naproti budově ministerstva vnitra. Každé léto se ale do rodného města vraceli a větší část prázdnin trávili v rodinné vile v nedalekých Šťáhlavech, kde žila sestra otce se svým manželem Josefem Říhou, který později působil i jako ředitel Škodových závodů.

Tenisák četníkovi a hořící stadion

Dětství prý Dagmar prožila „strašně krásné a veselé“ a její rodiče vedli obě své dcery „ke slušnému chování, k úctě k lidem a k lásce k přírodě“. Díky ohleduplnosti rodičů, kteří se Dagmar a Milenu pokoušeli uchránit před špatnými zprávami, pak prý Dagmar zpočátku příliš nevnímala ani události druhé světové války. Její matka, která odmítla říšské občanství, mluvila česky a „česky“ vychovávala i své dcery, se však po okupaci musela potýkat s mnohými problémy. A když měl jeden z matčiných bratrů narukovat do wehrmachtu, raději zvolil sebevraždu. Během heydrichiády pak Dagmar zažila domovní prohlídku. Gestapo tehdy prohledalo celý byt na Letné, když ale muži otevřeli dveře do dětského pokoje, jejich velitel prý prohlásil, že děti není třeba rušit.

Od roku 1944 Dagmar studovala na gymnáziu v Dušní ulici a se spolužačkou, jejíž otec pracoval jako domovník na ministerstvu vnitra, vyrážela každé ráno do školy přes Letenskou pláň. Děvčata se brzy spřátelila s policisty usídlenými v budově ministerstva a před každou cestou se ujistila, že se v daný den neočekává nálet. Před každým vyučováním prý také Dagmar navštěvovala kostel Šimona a Judy, přestože rodiče – ač formálně katolíci – nechávali svým potomkům v tomto ohledu volnost a na častých výletech naznačovali ,že „k Bohu je nejblíž v přírodě“. Ze školy však prý po čase udělali lazaret a Dagmar tak už docházela jen jednou týdně do školy v Ostrovní ulici.

“V den kdy začala revoluce jsem stála na Letenském náměstí a hrála jsem si s tenisákem. Házela jsem si s ním o zeď. A najednou přišel policajt a říká, ‘Dej mi ho pro mýho chlapečka,’“ vzpomíná pak Dagmar na počátek pražského povstání v květnu 1945. Míček prý muži skutečně věnovala, policista ale krátce nato padl v šarvátce s německými vojáky, když s kolegy vyvážel z budovy ministerstva vnitra zbraně pro potřeby povstalců. Přímo pod oknem v Dobrovského ulici se objevila barikáda, kterou se prý odvažovala překročit jen Dagmařina matka. Ta s pomocí své perfektní němčiny obstarávala chléb pro obyvatele celého domu, kteří se po většinu času ukrývali ve sklepích. Mezitím dělostřelecké baterie z Letenské pláně ostřelovaly povstalci ovládanou Staroměstskou radnici. Němečtí vojáci prý také zapálili letenský stadion fotbalového klubu Slavie, takže „plameny šlehaly až do ulice“ a požár málem zachvátil i dům Houskových. Rodina se však ve zdraví dočkala konce války.

Bory, Lochotín, Sibiř a Lugano, udavači, svetry a knoflíky

Dědečka z matčiny strany mezitím v Plzni odvedli do věznice Bory, „kde soustředili Němce“. Celou akci prý inicioval jakýsi zloděj, jemuž starý Mertins během okupace pomohl. V květnu 1945 totiž obratně využil změny poměrů a nechal starého a nemocného muže odstranit, aby se zbavil nepohodlného svědka. A ve věznici na Borech děd také zanedlouho zemřel. Jeho druhá dcera Herta byla mezitím internována v Lochotíně a později odsunuta do americké okupační zóny, kde se nakonec usadila v Dachau. Do pozdější Spolkové republiky byl po letech „z tábora na Sibiři“ repatriován i její bratr, strýc Fritz, který padl do sovětského zajetí Němečtí příbuzní ze Žatce se však po odsunu ocitli v pozdější Německé demokratické republice.

V roce 1946 začala Dagmar po vzoru své starší sestry chodit do Skauta. Nejdříve byla v dívčím oddíle na Letné, po smrti jedné z vedoucích přešla do 12. oddílu s klubovnou na Císařské louce. V roce 1947 pak složila skautský slib a oddíl jí poskytl útočiště i poté, co na jedné z mnoha služebních cest, na kterých vyjednával poválečné „evropské dopravní dohody“, zemřel i její otec. Matka sice ještě mohla odletět do Curychu a v Luganu převzít manželovy ostatky, protože se teď už ale nenacházela pod ochranou vysokého státního úředníka, stala se vdova snadnou kořistí okolí. V běžném společenském styku začal být akcentován její německý původ a manželka domovníka z Letné – která sama během okupace přijala říšské občanství – obratem udala Vackovou–Mertins policii jako nespolehlivý protinárodní živel. Byla proto opakovaně vyslýchána a obtěžována tajnou policií. Rodina se ocitla bez prostředků a matka Dagmar i kvůli svému téměř neznatelnému přízvuku jen těžko sháněla zaměstnání. Krátce prodávala v obchodě, pak živila domácnost pletením svetrů a výrobou nitěných knoflíků, s čímž jí vypomáhaly i obě dcery. Rodina tak přežívala i díky podpoře plzeňského strýce.

Ze skauta do Československého svazu mládeže

Ještě v roce 1948 Dagmar vítala manželku zakladatele skautského hnutí Olave Baden-Powell při její návštěvě Prahy a zúčastnila se i skautského letního tábora. Samotný únor 1948 má prý ale „vymazaný“ stejně jako následující události spojené s převzetím moci. Vybavuje si pouze spolužačku z gymnázia, jejíž otec se krátce po únoru ocitl ve vězení. A protože rodina byla stále ve finanční tísni, Houskovi nekupovali noviny, takže o politické situaci měla Dagmar prý jen mlhavé představy. Vstoupila do sjednoceného Československého svazu mládeže a navštěvovala i pěvecký sbor, který měl ve svém repertoáru „častušky i národní písně“. Do něho prý vstoupila především kvůli Leoši Houskovi, mladému muži, který se později stal jejím manželem. Spolu s ním se také přihlásila do kurzu pro vedoucí podnikových táborů a jako dětská vedoucí pak i působila. Jak uvádí, práce s dětmi ji bavila. Ráda vymýšlela hry a programy, mohla trávit letní měsíce v přírodě a ještě si něco přivydělala. Přestože tyto akce zřejmě probíhaly pod záštitou pionýrské organizace, Dagmar si nevzpomíná, že by se na nich nějak projevovala dobová komunistická indoktrinace. A protože „skauting se v ní zaháčkoval“, snažila se jeho odkaz předávat i svým svěřenkyním a vychovávat je mimo jiné ke slušnému chování a lásce k přírodě. Jakožto členka svazu mládeže se však účastnila i prvomájových průvodů.

V roce 1949 bylo zrušeno gymnázium Charlotty Masarykové, kde Dagmar studovala. Jako dítě z buržoazní rodiny sice na jiné gymnázium přestoupit nemohla, nakonec jí ale přijali na obchodní akademii a později i vyšší hospodářskou školu v Karlíně. Těžce pak rodinu postihla měnová reforma v roce 1953, během níž byla znehodnocena jak stipendia pro Dagmar a její sestru, tak i blokované vkladní knížky a matčina penze. Tedy vše, co se otci za života podařilo uspořit. Po škole přidělili Dagmar do velkoobchodu s textilním zbožím a o dva roky později pak nastoupila do podniku Technoexport na Václavském náměstí, kde se stala sekretářkou náměstka ředitele.

V roce 1956 se Dagmar rozhodla vdát, a protože její nastávající právě studoval v Lipsku, nabídl jí podnik místo v obchodním oddělení v Berlíně. Technoexport jí na svatbu zapůjčil i služební Tatraplán s řidičem, z práce v zahraničí prý ale sešlo poté, co se po úřední svatbě rozhodla vdát ještě v katolickém kostele. Musela také odejít z pozice sekretářky a pracovala pak v oddělení, které zajišťovalo obchodní styky se zeměmi Rady vzájemné hospodářské pomoci1.

V roce 1959 se Houskovým narodila dcera a o dva roky později i syn. Po mnoha letech prožitých v bytě v Ovenecké ulici, který sdíleli s matkou a početnou rodinou sestry, se v roce 1967 přestěhovali do vlastního bytu na pankráckém sídlišti. Dagmar také po dlouhém hledání a mnoha odmítnutích zapříčiněných nepříznivými kádrovými materiály změnila zaměstnání a začala pracovat jako sekretářka na Fakultě tělesné výchovy. Přes spolupracovníky se pak dostala až do malé cestovní kanceláře Bohemia Tour operující pod záštitou JZD Beroun. Manžel na konci padesátých let prošel zaměstnáním v Českém rozhlase, poté působil v Ústavu jazyků a literatury při Akademii věd. Tam jako zavedený germanista mimo jiné spolu s Eduardem Goldstückerem připravoval kafkovskou konferenci na zámku v Liblicích.

Skautský slib jsem měla dvacet let v sobě

„Skautské ideje přicházely pořád, i přes přátele, pořád to v člověku zůstávalo,“ vzpomíná pak Dagmar, proč se během obnovy skautingu v roce 1968 přes staré známé i s manželem zapojila do činnosti nově založeného skautského střediska Platan. S Milenou Kuchařovou pak založila i 12. dívčí skautský oddíl, zatímco manžel – který se mezi spořilovskými skauty pohyboval už v poválečných letech – se stal vedoucím obnoveného 8. chlapeckého oddílu. Na jaře 1968 proběhl střediskový sraz ve Skryjích, kde Dagmar nováčkům s dojetím předříkávala skautský slib, který „měla dvacet let v sobě,“ což prý byl „skvělý, dojemný zážitek“. Činnost obou oddílů se ale kvůli nedostatku vybavení zatím omezovala převážně jen na schůzky a víkendové výlety.

Euforie z částečného uvolnění poměrů v roce 1968 však vzala rychle zasvé. V noci na 21. srpna probudil manžele Houskovy v jejich pankráckém bytě hukot letadel a nedlouho poté se kdosi „začal dobývat“ k sousedovi, řediteli pankrácké pobočky Zbrojovky. Nad ránem se pak objevila matka Dagmar, která díky svým válečným zkušenostem okamžitě zorganizovala výpravu za základními potravinami. Společně se pak dostali z obsazené Prahy a z matčina letenského bytu se konečně dovolali strýci do Štáhlav, u něhož děti trávily prázdniny. Den poté se Dagmar s manželem vypravila na západ vlakem přeplněným hladovými cizinci. V Rokycanech ještě pro zoufalé turisty a účastníky jakéhosi kongresu zajistili občerstvení a po krátkém pochodu se s pomocí projíždějícího mlékaře – který je ochotně přibral do svého vozu – konečně shledali se svými dětmi.

Část prázdnin roku 1969 strávili Houskovi na dovolené v Jugoslávii. Manžel sice díky svým kontaktům s komunitou germanistů ve spolkové republice Německo – kam se v šedesátých letech několikrát vypravila i Dagmar a v Mnichově se krátce setkala se svou tetou – dostal hned po okupaci několik pracovních nabídek a známí z Norimberku ho během pobytu v Jugoslávii telegramem informovali, že pokud bude chtít, má o práci i o bydlení postaráno. Dagmar s manželem se však nakonec rozhodli pro návrat do Československa. Kvůli koupi družstevního bytu si totiž museli vzít půjčku, kterou by zřejmě museli splácet rodiče, které tak jako tak by prý nedokázali opustit. Během normalizace tak manžel musel kvůli svému angažmá během předchozí dekády z Akademie věd odejít. Ještě před konečným rozhodnutím prověrkové komise se mu ale podařilo zakotvit na katedře germanistiky v Ústí nad Labem a postupem času se vypracovat až na jejího vedoucího. A protože cestovní kancelář, kde Dagmar pracovala, přestala po zpřísnění podmínek pro cesty do zahraničí prosperovat, začala pracovat v Československé pojišťovně.

Pod křídly vodáckého oddílu

V létě roku 1969 oba spořilovské oddíly společně tábořily „U Kamenného srdce“, ovšem tak jako vždy pouze na dohled od sebe, protože Dagmar i její kolegové koedukované oddíly po vzoru zakladatelů organizace odmítali. Už v červnu 1970 se ale Dagmar spolu s dalšími účastníky setkání na Červeném Hrádku „dozvěděla, že musej’ končit“. V Kolodějích na Nežárce pak v létě proběhl „smutný tábor jako rozloučení se skautingem“, i tam prý ale děvčata prožívala „hrozně hezké chvíle“ za doprovodu šesti kytar a benža. A aby stany získané darem od Červeného kříže nepadly do rukou Pionýrů stejně jako podsady a další vybavení, členové oddílu si veškerý majetek na závěr rozdělili.

Pokračovat v práci s mládeží v rámci Pionýra bylo pro většinu členů vedení střediska Platan nepřijatelné. Mnozí prý ještě pamatovali, jak právě této organizaci museli Skauti v roce 1949 odevzdat svůj movitý i nemovitý majetek. Mnohé oddíly se prý však přizpůsobily a v dalších letech tak působily právě pod hlavičkou Pionýra, případně tělovýchovných jednot nebo Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou). A protože se děti z rozpuštěných oddílů dál scházely u Houskových doma a „chtěly ještě něco dělat“, rozhodla se i Dagmar přestoupit se svými svěřenkyněmi pod TJ Orbis Nusle a připojit se k 5. vodáckému oddílu, jehož dívčí sekci pak spolu s manželi Heřmánkovými vedla.

S oddílem pak Dagmar jezdila na tábory celá sedmdesátá léta a vždy v doprovodu některého z otců v létě s děvčaty sjížděla české řeky. A přestože „ke skautingu se otevřeně nehlásili“, skautské prý také u vodáků zůstalo všechno. Pořídili si tedy sice „speciální vodácké kroje, nenosili lilii a neskládali slib“, ale výchova „byla pořád v zásadě stejná“. V osmdesátých letech pak Dagmar působila v Československém svazu tělesné výchovy a sportu a i nadále pracovala na úřednických pozicích v Československé pojišťovně. Na počátku prosince 1989 se „téměř stoprocentně zapojila do činnosti při obnově Junáka“ a až do roku 1994 působila v jeho ústřední radě a s organizací spolupracuje dodnes. Od roku 1993 je čestnou členkou Svojsíkova oddílu a také nositelkou Řádu Stříbrného trojlístku.