The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc., Dr., CSc. Alois Hovadík (* 1921  †︎ 2017)

• narozen 24. srpna 1921 ve Fryštáku

• v říjnu 1938 utekla celá rodina do Olomouce

• Alois Hovadík se dvakrát vyhnul nucenému nasazení

• svědek letecké bitvy nad Hanou

• vystudoval mikrobiologii na Lékařské fakultě Univerzity Palackého

• rodinnou soustružnickou firmu převzal komunální podnik v roce 1953

• zaměstnanec Výzkumného a šlechtitelského ústavu zelinářského v Olomouci

• napsal stovky vědeckých prací a objevil novou patogenní bakterii

• zemřel roku 2017

Doc. dr. Alois Hovadík, CSc., ve svém životě publikoval stovky odborných článků o vývoji v zelinářství v prestižních časopisech nejen u nás, ale i v NSR a Velké Británii, napsal stovky vědeckých prací a objevil novou patogenní bakterii. V mládí se ale také stal svědkem záboru pohraničí vojsky wehrmachtu, kdy museli spolu s rodiči ze dne na den v říjnu 1938 opustit město Šternberk. Jeho otec tehdy stěhoval také všechny stroje své soustružnické firmy, aby ji znovu otevřel v Olomouci. Po roce 1948 mu ji ale zestátnili a stala se součástí komunálního podniku Olomouc. Jako bývalým soukromníkům pak rodičům úřady vyměřily velmi malý důchod, a otec si tak musel dělnickými pracemi přivydělávat až do svých osmdesáti let, kdy zemřel.

Mezi Němci ve Šternberku

Alois Hovadík se narodil 24. srpna 1921 ve Fryštáku jako jediné dítě manželům Aloisi a Gabriele Hovadíkovým. V jeho třech letech se rodina přestěhovala do Šternberka, kde otec na doporučení matčina bratra Leopolda Lukáše založil v Olomoucké ulici soustružnickou firmu. Leopold Lukáš byl jeden ze zakládajících členů Sokola ve Šternberku a ve městě měl od roku 1919 podnik na výrobu nábytku Lukas a Müller, který v době svého největšího rozkvětu v roce 1930 zaměstnával sedmnáct dělníků. I otcovi se díky dobré strategii začalo dařit. „Věděl, že od Němců nemůže mít žádné velké zakázky. Aby se uživil, tak pozornost obrátil na česká města jako Olomouc a Přerov a přímo na výrobce zboží, kde byly rukojeti a další vysoustružené materiály součástí výrobku,“ vzpomíná Alois Hovadík.

V bezmála třináctitisícovém Šternberku totiž tehdy žili převážně obyvatelé německé národnosti a jen 1300 osob se hlásilo k československé. Město také patřilo k těm s vypjatým nacionalismem, protože v roce 1919 během protestní demonstrace německých obyvatel několik demonstrantů vystřelilo na československé vojáky, kteří palbu opětovali. O život tehdy přišlo patnáct civilistů a dva vojáci. Obyvatelé města si pak tuto událost každoročně připomínali. Alois Hovadík ale nevzpomíná, že by měl v dětství výraznější problémy s Němci. Chodil sice do české obecné a později měšťanské školy, ale díky svým četným sportovním aktivitám měl i několik německých přátel.

Alois Hovadík vypráví i o chudobě, kterou trpěly desítky rodin ve Šternberku bez rozdílu národnosti. Na počátku třicátých let minulého století navíc světem otřásla hospodářská krize. Podniky krachovaly a mnoho lidí ztratilo zaměstnání. I pamětníkův strýc Leopold Lukáš v roce 1935 zbankrotoval. Otec svou firmu se sedmi zaměstnanci udržel, ale rodina se musela výrazně uskromnit.

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci se německé obyvatelstvo začalo radikalizovat. V roce 1934 se rozhodující politickou silou ve městě stala Henleinova Sudetoněmecká strana (SdP). Nejhůře to vypadalo v roce 1938, kdy ve Šternberku proběhlo několik demonstrací na podporu nacismu a došlo k několika ozbrojeným konfliktům. V září 1938 se sice konala velká demonstrace pro zachování celistvosti státu, jíž se zúčastnilo na čtyři tisíce Čechů, německých sociálních demokratů a svou účastí podporu vyjádřil i pamětník, ale šlo už jen o pouhý výkřik do tmy. Za pár dní podepsali zástupci čtyř velmocí mnichovskou dohodu o přičlenění československého pohraničí k nacistickému Německu. Členové rodiny se o ní dozvěděli při poslechu rádia. „Bylo to večer. Tak jsme se na sebe podívali a táta povídá, co na to říkám. Odpověděl jsem, že nezůstaneme mezi Němci, ale kam půjdeme. Nikdo nevěděl, kam jít. V tom bylo určité napětí, ale já jsem ho nepociťoval jako napětí, ale jako řešení situace. Žádná panika. Nic. Naši mě zahnali spát a máma šla balit šaty a další věci. Táta šel do dílny a začal montovat elektromotory, soustruhy, pásovou pilu, cirkulárku. Zkrátka techniku, kterou potřeboval k práci,“ vzpomíná Alois Hovadík a dodává, že v noci otci pomáhali i jeho němečtí zaměstnanci. Rodina se poté přestěhovala do místní části Olomouce Černovír, kde otec koupil od pozemkového fondu budovu.

Válečná léta v Olomouci

Alois Hovadík tehdy studoval již několikátým rokem české gymnázium v Olomouci, a tak alespoň nemusel měnit školu. Otci se v listopadu 1938 podařilo znovu rozjet svou soustružnickou dílnu, v níž zaměstnával ty samé dělníky. Dva z nich, bratři Dostálové, byli německé národnosti a do firmy pravidelně dojížděli ze Šternberka přes nově vytvořené hranice. „Chodili do roku devětatřicet. Pak museli na vojnu a už jsme je nikdy neviděli. Oba padli.“

Z válečného období z Olomouce má Alois Hovadík několik vzpomínek. Viděl například hořet židovskou synagogu, již čeští fašisté a nacisté zapálili 15. března 1939, v den, kdy vojska wehrmachtu obsadila Čechy a Moravu. Nebo vypráví o židovské rodině Lustigových, která si do dílny pravidelně chodila pro dřevěný odpad na topení a o jejímž dalším osudu pamětník nic netuší. Jindy zase mluví o zatčení otce gestapem kvůli pokusu jednoho ze zaměstnanců o přechod hranic. Naštěstí všechno dobře dopadlo a po přímluvě pamětníka, že otec je nenahraditelný pro chod firmy důležité pro německé válečné hospodářství, otce propustili. „Přitom se u nás vyráběly hračky,“ dodává s úsměvem pamětník. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha se stal svědkem zátahu gestapa v Černovíru na část příbuzenstva pravoslavného duchovního ThDr. Vladimíra Petřka. Ten v kostele sv. Cyrila a Metoděje zajišťoval spojení a denní péči o dva úspěšné atentátníky Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka a pět dalších výsadkářů. Po odhalení úkrytu ho 5. září 1942 popravili na střelnici v Praze-Kobylisích.

V roce 1940 Alois Hovadík úspěšně dokončil maturitní zkouškou gymnázium. Následně absolvoval roční abiturientský kurz a čtrnáct dní pracoval v bance. Poté ho pracovní úřad poslal na práce do Německa. Nástupem do učení v otcově dílně se mu podařilo této cestě vyhnout. Všechny dokumenty k tomu potřebné vyřídil díky známostem se zpětnou platností. Místo plánovaných tří let ho ale do dílny ukryli jen na rok a půl, protože ho předvolali k učňovským zkouškám, a potom dostal příkaz k nástupu na nucené nasazení ve Vídeňském Novém Městě. Opět se mu ale podařilo na byrokracii vyzrát. „Tam jsem se z toho dostal celkem náhodou. Tatínek měl poruchu na trávicích orgánech a měl rentgenový snímek na jméno Alois Hovadík, a tak jsme se domluvili, že je to můj snímek. Donesl jsem ho na komisi a tam jsem našel také jednu známou duši. Tak bylo dobře,“ vzpomíná Alois Hovadík, který pak až do konce války pracoval ve firmě Wagner na výrobu elektrických zařízení.

Ani doma nebyl pamětník v úplném bezpečí. Dne 17. prosince proběhla nad Hanou letecká bitva. Šlo o největší měření sil mezi americkým a německým letectvem nad naším územím. Zúčastnilo se jej 336 bombardérů B-24 Liberator a 191 B-17 Flying Fortress, stíhací doprovod tří set letadel P-38 Lightning a P-51 Mustang za 15. leteckou armádu USAAF. Za německou Luftwaffe pak stovka stíhaček Messerschmitt Bf 109 G a Fw 190 A-8. „Díval jsem se, jak se honí po obloze, jak po sobě střílejí. Byl jsem asi na čtyři metry vysoké hráni prken a díval jsem se na to jako na divadlo. Nenapadlo mě, že budou střílet. Těsně vedle mě padly tři čtyři rány. Tak rychle jsem v životě nešel k zemi. To byly robinsonády a odřel jsem si ruce,“ vzpomíná Alois Hovadík. Několik amerických a německých letadel dopadlo na zmrzlou hanáckou půdu a jedno americké letadlo se o zem roztříštilo v nedalekém Neředíně. Američané tehdy přišli o devatenáct bombardérů a šest stíhaček a Němci o jedenapadesát letadel.

Významný vědec bez politické příslušnosti

Sovětská armáda osvobodila Černovír po celodenním boji 7. května 1945. Alois Hovadík vzpomíná, že následně pomáhal s odnášením mrtvých vojáků z okolních lesů. Asi třicet sovětských vojáků se potom na týden ubytovalo v domě Hovadíkových. Pamětník na ně nemá žádné výraznější vzpomínky.

Krátce po válce šel pamětník na úklidové práce do vybombardovaných částí Brna. Ve městě pak úspěšně absolvoval přijímací zkoušky na Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity. V roce 1946 obnovili Univerzitu Palackého v Olomouci a Alois Hovadík na ni přestoupil. O rok později studium opustil a šel pracovat do chemické továrny. V roce 1948 se oženil s Jindřiškou Balabánovou a následně se vrátil ke studiu mikrobiologie na Lékařské fakultě Univerzity Palackého, které úspěšně dokončil v roce 1951.

V té době v Československu již tři roky neomezeně vládla komunistická strana. Přestože režim v květnu 1948 ústavou deklaroval ochranu drobného a středního podnikání a nedotknutelnost majetku, skutečnost byla zcela jiná. Následkem různých omezení živnostníci ukončovali svou činnost a v roce 1953 předal i otec Aloise Hovadíka svou soustružnickou dílnu komunálnímu podniku. Asi rok pak pracoval v dílně jako vedoucí, aby mohl předat veškeré stroje a materiál. Následně pracoval v dělnických pozicích, a když odešel do penze, vyměřili jemu i manželce jako bývalým soukromníkům minimální důchod. Aby se rodiče uživili, museli oba nadále pracovat. „Moje máma v sedmdesáti letech řezala na pásové pile klády, které vážily třeba padesát kilo,“ vypráví Alois Hovadík a dodává, že jeho otec si dělnickými pracemi přivydělával až do roku 1979, kdy v osmdesáti letech zemřel.

Alois Hovadík má svůj pracovní život spojen s Výzkumným a šlechtitelským ústavem zelinářským v Olomouci. Pracoval tam od padesátých let minulého století až do penze. Přesto, že měl kvůli třídnímu původu potíže a nikdy se nestal členem komunistické strany, má za sebou nespočet pracovních úspěchů. Jako první se například v ústavu stal docentem, je kandidátem věd, publikoval stovky vědeckých prací a objevil novou patogenní bakterii. „Zlomil jsem to sám. Nemůžu říct, že bych neudělal kariéru, ale musel jsem to dělat jinou formou,“ vypráví doc. dr. Alois Hovadík, CSc.