„Bylo to docela klidný. Žádná tragédie. Seděli jsme, jak teď sedíme spolu. Vlevo hrálo rádio a asi ve dvě nebo ve tři odpoledne jsem přišel z olomouckého gymnázia. Sedíme doma, vyprávíme a já říkám tátovi, proč nepustí rádio. Odpověděl, že tam nic není. Nakonec ho pustil a ozvalo se: ,Bum, bum, bum.‘ Ten známý signál. Pak někdo říkal, ať neodcházíme od přijímače, že přijde důležité sdělení. Tak už jsme byli celí napjatí, ale nic zlého nás nenapadlo. Pak bylo asi pět hodin a rozhlas ohlásil, že právě skončila porada v Mnichově a za účasti těch a těch a těch a za našeho souhlasu jsme se vzdali území obývaného Němci a že toto území odklidíme asi do tří dnů. To byl večer. Tak jsme se na sebe podívali a táta povídá, co na to říkám. Odpověděl jsem, že nezůstaneme mezi Němci, ale kam půjdeme. Nikdo jsme nevěděl, kam jít. V tom bylo určité napětí, ale já jsem ho nepociťoval jako napětí, ale jako řešení situace. Žádná panika. Nic.“
„Další příkaz do Rakouska ve Wiener Neustadt. Tam jsem se z toho dostal celkem náhodou. Tatínek měl poruchu na trávicích orgánech a měl rentgenový snímek na jméno Alois Hovadík, a tak jsme se domluvili, že je to můj snímek. Donesl jsem ho na komisi a tam jsem našel také jednu známou duši. Tak bylo dobře.“
„Češi oslavovali narození prezidenta, svátek prezidenta, 28. říjen a podobně. Nebylo to jenom tak, vyvěsit prapor a vzpomenout. Šlo se v sokolských a jiných průvodech s muzikou a s celou slávou. V každém okně byly rozsvícený lampiony. To byly naše slavnosti, to znamená Čechů. Ale k žádným střetům nikdy nedocházelo, jedině tehdy, když byl někdo divočejší. Ten někdo divočejší byl vždycky někdo z těch dvou německých stran. Ze sociální demokracie a té druhé, což tehdy ještě nebyli henleinovci, ale už byli pro německou stranu. Ale oni Němci museli pravidelně všechny státní svátky taky oslavovat a starosta měl třeba k 28. říjnu pronést projev, aby se cítilo, že jsme Československá republika.“
Doc. dr. Alois Hovadík, CSc., se narodil 24. srpna 1921 ve Fryštáku. Dětství prožil ve Šternberku, kde otec od roku 1924 vlastnil soustružnickou firmu. Počátkem října roku 1938, krátce před obsazením města vojsky wehrmachtu, rodina ze dne na den Šternberk opustila a přestěhovala se do Olomouce. Z válečného období má Alois Hovadík několik vzpomínek. V březnu roku 1939 viděl například hořet židovskou synagogu nebo ho málem zasáhla kulka z letadla během letecké bitvy nad Hanou v prosinci roku 1944. Dvakrát se mu během války podařilo vyhnout nucenému nasazení. V roce 1951 úspěšně absolvoval studium mikrobiologie na Lékařské fakultě Univerzity Palackého. V roce 1953 předal otec po nátlaku svou soustružnickou dílnu komunálnímu podniku Olomouc. Jako bývalým soukromníkům pak rodičům úřady vyměřily velmi malý důchod. Alois Hovadík svůj pracovní život spojil s Výzkumným a šlechtitelským ústavem zelinářským v Olomouci. Pracoval tam od padesátých let minulého století až do penze. Přesto, že měl kvůli třídnímu původu potíže a nikdy se nestal členem komunistické strany, má za sebou nespočet pracovních úspěchů. Jako první se stal například v ústavu docentem, je kandidátem věd, publikoval stovky odborných článků o vývoji v zelinářství v prestižních časopisech nejen u nás, ale i v NSR a Velké Británii, napsal stovky vědeckých prací a objevil novou patogenní bakterii. Alois Hovadík zemřel v roce 2017.
V dílně soustružnictví Aloise Hovadíka ve Šternberku asi v roce 1935. Vlevo majitel domu a dílny Alois Hovadík s osmi zaměstananci (bratři Dostálové, Plachý, Tomášek, Ostravský...)
V dílně soustružnictví Aloise Hovadíka ve Šternberku asi v roce 1935. Vlevo majitel domu a dílny Alois Hovadík s osmi zaměstananci (bratři Dostálové, Plachý, Tomášek, Ostravský...)
Zaměstanci podniku na výrobu nábytku ve Šternberku - Lukas a Müller ve vlastnictví strýce Leopolda Lukáše. Leopold Lukáš uprostřed (plešatý s brýlích)..
Zaměstanci podniku na výrobu nábytku ve Šternberku - Lukas a Müller ve vlastnictví strýce Leopolda Lukáše. Leopold Lukáš uprostřed (plešatý s brýlích)..
