„Vyslýchání bylo, chtěli toho moc vědět, ovšem byli to lidi, co s tím neměli vůbec nic společného. (Dcera pana Hovory:) Vyslýchali tě, já si pamatuji jako dítě, že tě třeba odvezli a nic neřekli. Tys tam potom musel jít jako na předvolání, tys to řekl mámě, a nesměls to nikomu říct, a když ses nevracel, tak tam máma tenkrát šla, bylo zle, tak tě tam ještě nechali… Já si pamatuji, že to byla taková tíže, taková hrůza.“
„Dvaadvacátého června 1942 jsme utíkali z Pardubic, to datum si pamatuji. To už kolem bylo to zatýkání a všelicos, tak jsme koukali rychle zmizet. (Dcera pana Hovory:) Bylo to pro něj asi náročné, protože táta byl celé to léto v lese. A teta, my jsme jí potom říkali teta, když jsme tam jezdili, tak ona mu to léto nosila jídlo do nějaké skrýše. A až když začaly ty podzimní plískanice, zatím mu připravili takovou kryptičku ve stodole, tak když začala zima, tak se táta přesunul do té krypty do stodoly. A oni byli tak odvážní, že ho nechali i v tom stavení, že byl potom s nimi. (Pan Hovora:) A takhle chodily i prohlídky. Přišli Němci a nejednou pročesávali celou vesnici, tak jsem na ně několikrát koukal, na ty chlapíky.“
„Přes den jsem musel být opatrný, pokud možno jsem ven nechodil. V okolí nebyli zlí lidé, ale byli hrozně zvědaví. (Dcera pana Hovory:) Ono tam bylo obytné stavení a tohle bylo takové to hospodářské. Velký dvůr tam byl a velká vrata, která byla plná. Dozadu se šlo do pole a pak už tam byl les. Pokud nikdo neměl záměr to sledovat, tak to bylo docela ohraničené. Taky měli včely, s nimi táta pomáhal. (Pan Hovora:) Ano dělal jsem ty rámečky. (Dcera pana Hovory:) My jsme tam potom, dokud byli živí, jezdili párkrát za rok. (Pan Hovora:) Pokud jsem mohl, tak jsem takhle v tom hospodářství pomáhal. Za dne jsem nesměl a i potom málo, protože bylo všude vidět.“
Proti zlu je nutné bojovat, spojil bych se snad i s ďáblem
František Hovora se narodil 7. srpna 1914 v Pardubicích. Vyrůstal nejdříve jen s otcem, protože matka zemřela nedlouho po porodu, otec ji následoval již o čtyři roky později. František proto vyrůstal s bratrem a nevlastní matkou, druhou ženou otce. Od mládí měl rád sport, aktivně se zapojil do Sokola. Studoval obchodní školu. Zaměstnání našel v obchodě s koberci a linoleem a díky tomu se poněkud zlepšila finanční situace celé rodiny. Roku 1936 však musel narukovat na vojnu. Sloužil dva roky na východním Slovensku, ale kvůli dramatickým událostem v době mnichovské krize v roce 1938 nakonec strávil na vojně o půl roku více. Po mobilizaci byla jeho jednotka přesunuta k Bratislavě. Po vzniku protektorátu Čechy a Morava se zapojil do protinacistického odboje. Navázal spojení se skupinou zaměstnanců místní pojišťovny, kde pracovala jeho nevlastní matka. Další odbojáři se rekrutovali z řad sokolů. V červnu František Hovora 1942 skrýval radiotelegrafistu skupiny Silver A Jiřího Potůčka. Zajišťoval mu jídlo a usnadňoval mu spojení s Londýnem pomocí vysílačky Libuše. Po atentátu na Heydricha a vypálení Lidic se však nad odbojáři stahovala mračna. František Hovora se následující tři roky ukrýval u Míčových - evangelíků žijících v obci Brambory na úpatí Železných hor. Od těchto lidí dříve bral potřebné jídlo i pro výsadkáře Potůčka. V Pardubicích zanechal svou družku. Jeho nevlastní matka byla v souvislosti s heydrichiádou popravena na pardubickém Zámečku. Po válce se František vrátil do vyrabovaného rodného domu v Pardubicích. Náhradou získal místo národního správce obchodního domu s koberci a linoleem v Karlových Varech. Po únoru 1948 však o toto místo přišel. Několikrát byl vyslýchán StB kvůli správcování i kvůli předchozí pomoci „západním” parašutistům. Poté pracoval v pardubické Tesle jako nákupčí materiálu. Po odchodu do důchodu stále žil ve svém rodném domě v Pardubicích. Zemřel 9. ledna 2011.