Alexandr Hrabálek

"V pondělí ráno jsem přijel na fakultu a viděl jsem před budovou obrovské množství studentů, kteří pobíhali po fakultě, diskutovali, lepili plakáty, které už informovaly o tom, co se stalo předchozí večer v Praze. Mezi tím pobíhal tajemník fakulty, který ty plakáty strhával, oni je hned lepili zpět – docela legrační situace. Shromáždili jsme se v posluchárně, kde jsme se dověděli, co se vlastně stalo. Byli jsme pobouřeni tím, jak režim zakročil proti studentům. Odsoudili jsme to. Tenkrát se ještě nevědělo o Martinu Šmídovi, že není mrtev. Hledal se, posléze se našel. Dodneška nevím, jaký to byl smysl – tahle historka o domnělé smrti Martina Šmída. V Hradci se začaly pořádat demonstrace, studenti na ně chodili. A byla to relativně nepříjemná situace, protože my jako mladí učitelé jsme měli na starosti jednotlivé studentské skupiny. Já jsem měl na starosti studenty prvního nebo druhého ročníku, byla to dívčí skupina. A děvčata 24. listopadu chtěla jít demonstrovat. Proslýchalo se, že jsou připraveni milicionáři, kteří tu demonstraci chtějí poměrně tvrdě rozprášit. My jsme byli ve dvojím ohni – měli jsme strach o ty naše studentky, ale na druhou stranu jsme věděli, že jim nemůžeme zabránit v tom, aby šly demonstrovat. Protože jsme věděli, že to je správná věc, že se musí ukázat síla studentů v Hradci Králové. Takže jediné, co jsem udělal, nabádal jsem je a prosil, aby si dávaly pozor a aby se nenechaly vmanipulovat do nějakých záležitostí, kdy by skutečně mohly být napadeny a mohlo by s nimi být špatně naloženo. Naštěstí celá ta schůze dopadla dobře."

"K našemu velkému překvapení zhruba vprostřed Maďarska, v městečku Zirc, rozdělili místní policisté jedoucí auta na česká a ostatní. Česká auta shromáždili na dvoře školy a tam nám sdělili, že se bohužel nemůžeme vrátit domů, protože naše země je obsazená, hraniční přechody jsou neprůjezdné a stáváme se hosty Maďarské lidové republiky. Vytvořili jsme kolonu asi 500 aut a zavezli nás do autokempingu v Gyoru, kde jsme byli ubytováni. Strávili jsme tam celkem pět dní a musím říct, že maďarská strana se o nás velmi dobře starala a mnohokrát nám připomněli, že nás velmi dobře chápou, protože oni podobnou situaci zažili před 12 lety, s tím, že v tom Maďarsku to bylo daleko horší a krvavější. Všechny mosty přes Dunaj byly obsazeny, tak jsme se museli domů vrátit přes Budapešť až do Levic, kde jsme přespali. Jsou to lázně známé tím, že tam A. Dubček skáče do bazénu, což bylo zachyceno na známé fotografii."