„Tak jsme jeli do Washingtonu. Tatínek tam našel místo, v hotelu jezdil s výtahem pro služebnictvo. Tenkrát vydělával dvacet dolarů, já teď nevím, jestli to bylo týdně, nebo měsíčně. To doopravdy nestačilo pro pětičlennou rodinu. Tatínek se dozvěděl, že v Clevelandu ocelárny berou dělníky, tak se tam rozjel. Tatínkovi tenkrát bylo asi pětačtyřicet nebo šestačtyřicet a začal svoji poslední etapu jako dělník v ocelárnách. Vždycky říkal, že měl ohromné štěstí, že se narodil v malém hospodářství, kde musel odmalička hodně fyzicky pracovat. Že ho to dvakrát v životě zachránilo. Prvně když byl v koncentráku a podruhé v Americe. Tak jsme se usadili v Clevelandu a já jsem začala chodit do školy. Naši nás dali do katolických škol, protože si mysleli, že je tam lepší disciplína.“
„Ve Vílově teta Mařenka, to je sestra mého otce, našla na poli polomrtvého Rusa. Tak milého Rusa odvezla domů, ošetřila ho. A jednou, když jsme takhle seděli večer u večeře, najednou klepání na dveře a tam byli dva němečtí důstojníci. Ti důstojníci chtěli naše rádio. Nějak se dozvěděli, že máme rádio, a tak ho chtěli. Teta je dala do sence s rádiem a milého Rusa, jak to bylo možné, tak schovala na půdu. Situace byla taková, že v senci seděli dva němečtí důstojníci. Na jedné straně se na ně díval obraz Soud Jana Husa, na druhé straně byl Kozina a nad nimi byl schovaný ruský voják. Při tomhle tom se nám stalo, že já jsem dostala slintavku a maminka musela sehnat benzin, aby sanitka pro mě přijela a odvezla mě do Klatov. Když jsme tam jeli tou sanitkou, tak jsme několikrát museli odbočit, protože saniťák viděl, že tam jsou letadla, a měl obavy, aby na nás nespadla bomba. Konečně se ti Němci dozvěděli, kde se mají vzdát, to bylo ve Všerubech, a tak odešli. A zůstal nám tam ten ruský voják, který taky brzo odešel. Říkal, že by chtěl jít domů.“
„Ve čtyřicátém osmém se tatínek v den puče dozvěděl, že je na něj vydán zatykač. Tak přišel domů a řekl mamince, že odcházíme. Já jsem v té době měla dva malé bratry, jeden se narodil v šestačtyřicátém a druhý v roce 1947. Takže v roce 1948 jednomu byly dva roky a druhému byl rok. Maminka řekla, že tak rychle nemůžeme odejít, a tak tatínek šel sám. Tatínek překročil hranice v den puče, překročil je na Šumavě blízko Kdyně, protože pochází z malé vesnice, která je mezi Klatovy a Domažlicemi. Dobře to tam znal, tak jako že šel na hon, měl pušku a překročil tam hranice. Takže tatínek byl vlastně jeden z prvních emigrantů. Vesnice se jmenuje Vílov a je tam jedenadvacet popisných čísel.“
„Potom když jsme byli ve Francii, tak tatínek organizoval politiku. Osmadvacátého září 1948 obnovili agrární stranu v Paříži, protože ta strana tady vlastně byla po roce 1945 zakázaná. Byli nařčeni z kolaborace. Beran byl ministerský předseda druhé republiky, argument strany tehdy byl, že sedlák svoji půdu neopustí. Oni se ti agrárníci nikdy moc nezajímali o mezinárodní politiku. Hlavní jejich působiště bylo tady, u nich doma. Beran to vzal, že bude ministerský předseda. Tenkrát se rozpustily strany. Byla Strana práce a Strana národní sjednocení, myslím, že se tomu tak říkalo. V tom byl také můj otec zainteresovaný. Pořád to ten Beran hrál na obě strany. On podporoval odboj, pomáhal letcům utéct, aby se dostali do Anglie. Dával peníze odboji, organizoval zásoby dělníkům, aby byly určité zásoby, takže to hrál na obě strany.“
Full recordings
1
v bytě Jiřiny Šiklové, když pamětnice navštívila Evropu, 27.05.2016
Marie Hrabik Šámalová se narodila 5. června 1940. Na svět přišla asi týden potom, co gestapo zatklo jejího otce Martina Hrabíka, generálního tajemníka Agrárního dorostu, což byla mládežnická organizace prvorepublikové agrární strany. Tatínek prožil zbytek války v koncentračním táboře, kde byl odsouzen k pěti letům vězení. Po válce se celá rodina šťastně sešla a k pamětnici během dvou let přibyli dva malí bratříčkové. Pětadvacátého února 1948, v den komunistického převratu, se otec dozvěděl, že na něj byl vydán zatykač. Na nic nečekal a ještě ten večer uprchl přes hranice do Francie. Jeho žena se třemi malými dětmi ho brzy následovala. Hrabíkovi se nejprve usadili v Paříži a poté se odstěhovali do Spojených států amerických. Pamětnice vystudovala část základní školy ve Francii, druhý stupeň v USA, potom absolvovala gymnázium. Na univerzitě se věnovala historii a moderním jazykům, obhájila doktorát z politických věd a historie. Rodiče se ve Spojených státech angažovali v krajanském spolku. Marie Hrabik Šámalová v této tradici pokračuje a je redaktorkou a recenzentkou amerického časopisu českých krajanů Kosmas.
