Jan Hrabina

„Upřímně řečeno jsem si několikrát říkal: Já se na to vykašlu a na tu vojnu půjdu. Nakonec jsem to neudělal. Později jsem, už jako zavřený, měl ještě jednu možnost. Stalo se to těsně před vynesením rozsudku. Z vazby si mě nechal předvést předseda senátu. Přivedl také mojí ženu i s naší tříměsíční holčičkou a před nimi mi řekl: Pane Hrabina, když teď řeknete, že na tu vojnu půjdete a že vše, co jste řekl, odvoláváte, tak vás okamžitě nechám propustit a půjdete s nimi domů. Přede mnou stála žena i s dítětem. Chudák malá Julinka měla potničky, protože bylo horko a plakala. Bylo to takové veliké pokušení, zda ze všeho na poslední chvíli nevycouvat. Myslím, že mi dokonce sliboval, že se to pokusí zařídit tak, abych na tu vojnu nešel. A já jsem to… [pauza] prostě jsem řekl, že ne. Tím spadla klec. Pak už se se mnou nikdo nebavil. “

„Když jsme přišli k Řečickým, tak tam byla ještě schůzka Občanského fóra, kam přišel Šimon Pánek a sděloval kolegiu poslední události kolem studentských stávek. Ve stejnou dobu jsme se tam octli my a natahali dovnitř stoly z Teologické fakulty, abychom si měli kam sednout. Postupně se rozběhla agenturní činnost. To znamená sbírání informací ze všech koutů republiky, ke kterým jsme se dostali. Dům, ve kterém sídlila Galerie U Řečických, je pavlačový. Povedlo se mi oběhat všechny byty a přesvědčit asi čtyři nebo pět domácností, aby nám půjčily své telefonní linky s tím, že jim zaplatíme účet. Sehnal jsem proto dvojlinku a přes pavlače natahal kabely do galerie.“

„Myslím, že to byl právě Ivan [Lamper], který to nakonec zvrátil i přes to, že před tím říkal, že máme vyhráno a vracíme se zpět do kotelen. V té době už však bylo jasné, že není kam se vracet. On měl tedy lví podíl na tom, že jsme se rozhodli pokračovat dál. Otázkou bylo, jak to budeme dělat. Netušili jsme, zda to bude měsíčník, deník, nebo týdeník. Sešli jsme se s Honzou Rumlem, Ivanem Lamperem, Jáchymem Topolem a několika dalšími lidmi v nějaké kavárně, kde jsme se dohodli, že budeme pokračovat jako týdeník. Během té doby přišel také návrh na to, že bychom se měli přejmenovat. Informační servis byl revoluční plátek, což už bylo trochu out of fashion. Na nástěnku jsme vypsali: Napište návrhy, jak bychom se měli jmenovat. Sešlo se tam toho X, ale nakonec zvítězil Respekt, který od března kontinuálně navázal na Informační servis. Ten v té době měl dvacet až třicet tisíc výtisků a vybíraly se za něj první peníze.“