Jan Hrad

„Přišli jsme domů do vsi a tam už byla nastěhovaná americká armáda. První [co jsem viděl, bylo], že tam byla přistavena Džímsa, nákladní auto, a za ním byl zapřažený vlečňák, takový dvoukolový vozík. A jak jsem šel kolem, tak jsem tam najednou uviděl rozházené barevné bonbony, které vypadaly jako lentilky. No já byl jako osmiletý kluk úplně nadšený! Tak jsem koukl doleva, doprava – nikde nikdo. Tak jsem se přes tu korbu [vozíku] naklonil a teď jsem si ty lentilky [začal cpát] za košili, protože jsem měl jenom takové krátké kalhoty a košili. Všecko, co jsme vždycky [jako kluci našli], jsme schovávali za košili. Tak jsem to hrnul za tu košili, ty lentilky, [jenže] najednou mě chytil někdo zezadu za límec a postavil mě. Já jsem se podíval a on to černoch! Na to leknutí nezapomenu. Já jsem si myslel, že je to ďábel… Bílé zuby mu svítily, jak se na mě smál. Postavil mě, vzal mě za ruku a vedl mě. Byl ubytován v jedné chalupě vedle, tak mě tam táhl. Já jsem měl takový strach, že jsem si cvrnkl do trenek. V životě jsem černocha neviděl, ani na obrázku. Táhl mě do té chalupy a tam mi za košili nacpal ty jejich čokolády a konzervy. Takovéhle břicho jsem z toho měl! A pak mě poslal domů.“

„[Ke konci války] byl nedostatek krmení pro kozy a krávy, které jsme měli. Seno zkrátka nebylo. Můj děda se dozvěděl, že seno prodává někdo u Soběšic, a tak pro něj s dvěma kravkami jel. Bylo to v době, kdy ustupovala německá armáda. Když to seno přivážel, tak se někde za Soběšicemi dostal mezi tu [německou] kolonu haklů a obrněných aut. Ta cesta vedla ze Soběšic do Nezdic nebo do Strašína. Kolona ho předjížděla a jeho velké štěstí bylo, že pak z té hlavní cesty odbočil na vedlejší, která vedla přímo do Bukovníka a Bílenic. Po chvíli totiž přiletěli hloubkaři a tu kolonu rozstříleli...“