Simona Hradílková

„Těch aktivit byla spousta. Chodili jsme na soudy, to byla podstatná věc. Soudy našich přátel, kteří byli ve vazbách, tak jsme jezdili a snažili jsme se je podporovat. Pamatuji si, že velký šok pro nás tehdy, nebo alespoň pro mě, bylo, když zemřel Pavel Wonka. Člověk měl pocit, že ta doba se hodně mění, ale najednou smrt Pavla Wonky, to byl takový šok... Spíš že je to pořád ještě možné a že vyhráno zdaleka není. Pamatuji se, jak jsem přes celou republiku jela stopem na jeho pohřeb, jak to bylo těžké pro všechny.“

„Všechno to najednou šlo, takže já jsem byla zaměstnaná v Tisku jako uklízečka. To bylo takové, vím, že to zní směšně, ale já od šestnácti sedmnácti let jsem měla takový sen, že budu bydlet v bytě na pavlači a budu pracovat jako uklízečka. Že budu v pozici, že mi nebude absolutně co vzít. Že budu obrněná vůči všem těm nátlakům a tlakům. Vím, že lidi přicházeli o zaměstnání, přicházeli o možnost dobrého bydlení a podobné věci, takže já jsem z pohledu těch estébáků byla na takovém strašném dně, že už mě neměli na co nachytat, de facto, a hlavně měli pocit, že jsem tím jakoby strašně potrestaná. Že je to vlastně takový strašně bídný život, když jste na sociálním dně. Což já jsem viděla samozřejmě úplně jinak a byla jsem strašně spokojená.“