Svobodu asi nelze vyhrát jednou provždy – je to permanentní proces
Terezie Hradilková se narodila 18. dubna 1961 v Praze jako nejmladší ze tří dětí Zdenky a Přemysla Muchových. Vyrůstala v katolické rodině, rodiče doma vytvářeli prostor k propojování lidí z oficiálních a neoficiálních struktur náboženského života. Na gymnáziu se sblížila s vrstevníky z disidentského prostředí, zároveň se spřátelila s lidmi ze starší generace undergroundu kolem kapely Plastic People, účastnila se bytových seminářů u Jiřího a Dany Němcových v Ječné ulici v Praze. Z kádrových důvodů měla problém dostat se na školu – na gymnázium byla přijata na odvolání, na studium defektologie (speciální pedagogiky) na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy nastoupila na druhý pokus díky doporučení nadřízené v internátní škole pro nevidomé, kde pracovala po maturitě jako vychovatelka. Na sklonku 80. let spoluzaložila sdružení Pražské matky usilující o zlepšení stavu životního prostředí. Dále se účastnila demonstrací, distribuovala letáky a samizdat. Po revoluci se stále aktivně angažovala v rámci spolku Pražské matky, ale zejména se věnovala podpoře rodin s postiženými dětmi – založila neziskovou organizaci Společnost pro ranou péči, kterou vedla 20 let. Plně se zapojila do dění sametové revoluce včetně výjezdů na venkov. V roce 2019 pokračovala ve svých snahách o zlepšení životních podmínek postižených osob.