Jiří Hřebec

* 1950

  • „S námi jezdili (političtí pracovníci jako dohled) jen při Davis Cupu, to byla jen týmová záležitost, když se hrál Davis Cup, tak s námi byli. V Barceloně na Davis Cupu jsem měl zlatý řetízek, dostal jsem od mámy zlatý řetízek, když umřel táta, vyskakoval mi z trička. Přišel za mnou politruk, neznal jsem ho, byl někde z ministerstva vnitra. Říkal: ‚Vy nesmíte nastoupit s řetízkem, vyskakuje vám, a je to vidět v televizi.‘ Řekl jsem mu: ‚Vy jste se snad zbláznil? To jsem dostal od mámy, když mně zemřel táta, to já nesundám, to já nebudu dávat pryč.‘ – ‚Tak nebudete moct hrát!‘ Šel jsem za Bolardtem, řekl jsem, že tady nehraju, řekli, že ne, ale přesto mě postavili, přes politruka to neprošlo. A v Praze taky. Báli se mně něco říct, jít za mnou, že jsem hned vytekl, tak šel vždycky za Kordou, byl trenér týmu, abych se nechal ostříhat, měl jsem dlouhé vlasy, a že mám sundat křížek. Furt blbli i v Česku. Jak to bylo v televizi a skutečně to vyskakovalo z trička. Takovéhle měli starosti, frajeři, že se musím nechat ostříhat. Stejně neuspěli, řekl jsem: ‚Tak nebudu hrát.‘ Mám historku, jel jsem na mistrovství Skandinávie, bez nikoho, žádný doprovod. Frajer na letišti přišel a: ‚Vezete peníze?‘ To se nesmělo, jen malá sumička. ‚Kolik máte?‘ – ‚Čtyři sta dolarů mám.‘ – ‚To nesmíte přece.‘ – ‚Vím, že nesmím, ale co mám dělat, jedu sám, přijedu na letiště, nikdo na mě nebude čekat, jak se dostanu z letiště do hotelu? Jak se tam budu živit, co tam budu dělat? Zavolejte ČSTV, že Hřebec nikam neletí.‘ Tak někam zavolali a za chvíli přišli zpátky, a pustili mě, že můžu. Čtyři sta dolarů. Říkal jsem, vy jste se snad zbláznili, z čeho tam budu živý, když nepouštíte nikoho s valutami ven.“

  • „Ty byly dobré, já jsem hrál tyhle soutěže rád, i když jsem na to s Bolardtem na závěr dojel. Měl jsem hrozně rád týdenní přípravy, dobře se tam trénovalo a hrálo a docela dobrá atmosféra, jakž takž. Říká se, to jsou mýty, že Davis Cup je týmová soutěž, tenis takový není. Hrál jsem Davis Cup kvůli sobě, tak je to dodnes, nikdy jsem nehrál pro stát. Chtěl jsem ukázat lidem, že jsem dobrý, kvůli tomu jsem to hrál. Nehrál jsem kvůli Kodešovi, že vyhrajeme, že budeme ve finále Davis Cupu, vůbec. Hrál jsem to kvůli sobě, tak je to dodnes, to jsou kecy, že mají skvělou partu. Vím to s holkami. Trénuju s nimi, s většinou z nich, a v podstatě se nenávidí. Pak se dostanou do týmu, objímají se, pro novináře dělají, jaké jsou bezvadné kamarádky. Skončí Fed Cup a nenávidí se, v podstatě se spolu ani na turnajích nebaví, nechci jmenovat, ale jsou tam. Většina je jich takových.“

  • „Takže Honza Kodeš vyhrál v roce 1970 Paříž, to jsem na sebe upozornil nejvíc. Vrátil se, když vyhrál Rolland Garros, hrál jsem proti němu ligu, byl jsem neznámý pro veřejnost, a měl jsem na něj mečboly. Prohrál jsem asi deset osm ve třetí sadě v lize, všimli si, že je tady mladý hráč, který může porazit vítěze Rolland Garros. To byl takový první krok, bylo mě dvacet nebo devatenáct, tam to začalo, veřejnost mě poznala. Strašně lidí se na něj přišlo podívat, a málem jsem ho porazil, zjistili, že tady hrajou taky jiní lidi tenis. Tenkrát nebýt Kodeše, nikdo z nás by tady nebyl. Kodeš tady ten tenis udržel, tím že vyhrál Paříž dva roky za sebou, sedmdesát a sedmdesát jedna, takže můžeme mu všichni lízat paty. Nebýt jeho, nebyl by tady tenis na takové úrovni jako tady byl a je. Nemohli ho komunisti zlikvidovat, ten tenis, jako ve všech ostatních východních zemích. Ve východním Německu tenis skoro nehrál, v Bulharsku úplně. V Rusku byl potlačovaný, tam se nehrálo, těch hráčů bylo, že je spočítal člověk na jedné ruce, z těhle států. Kodeš nás vytáhl do mezinárodního tenisu, když nám bylo jednadvacet, bylo to jeho zásluhou, ať je jaký chce. Má v tom strašné zásluhy, bez něj by nebyla Navrátilová, Lendl, Mandlíková. Jsou všichni o hodně mladší. Tenis tady dostal takovou zelenou, nemohli si dovolit v tu chvíli, když byl světová hvězda, když vyhrál Paříž, tenis zazdít. Byli zase tak chytří, že nechali pár lidi cestovat po světě, aby ukázali, že měli svobodu, v uvozovkách. Hráči mohli cestovat po světě, ale tak to nebylo úplně.“

  • „Vybavení už by jako v tomhle směru šlo, dostával jsem od Lacosta oblečení, jenom díky tomu, že jsem se účastnil mezinárodních turnajů, kam mě posílali. Ale bylo nás málo, posílali ven tři čtyři hráče. Nikdo další nesměl vycestovat. Byli by lepší, kdyby je nechali hrát, někdo má začátek pozdějš, tak kdo začal hrát až ve dvaceti dvou dvaceti třech mezinárodně, zlikvidovali je, už nehráli. Ven jezdili tři čtyři lidi za bolševiků. Já zlobil hodně a bolševiky dodnes brutálně nenávidím, ale myslím, že pod lampou je nejmíň vidět. Jak se říká, největší tma. Vyváděl jsem jim hrozné věci. Hrál jsem třeba za Rudou hvězdu ligu, furt jsem řval, že tady v tomhle státě se nedá hrát, a tohle a balóny, a vyházel jsem všechny balóny za plot v extralize a skrečovali mi zápas. A nic. Předseda, šéf Rudé hvězdy, mi byl nakloněný a měl mě rád nějakým způsobem, nevím proč, furt stál strašně za mnou stál strašně a všechno mi promíjeli. I tyhle ty politické narážky, tady ze mě udělali, že jsem diskriminovaný, ať zavtipkuju na kurtu. Já to neuměl, kecy v zápasech přišly spontánně. V těch časech to mělo nádech, si v tom každý našel něco svého. To všechno proti tomu režimu, řekl jsem něco, a myslel jsem povrch, brali mě, že jsem rebel. Nebylo to úmyslné, nebyl jsem takový, ale štvali mě silně. To míčky byly Optimit, s nimi se nedalo hrát, to už jsme hráli mezinárodně a to byla taková guma, tak pro psy na hraní, to bylo šílené.“

  • „Táta mi najmul trenérku, jmenovala se paní Holečková. Její manžel Holeček byl daviscupový hráč, ale utekl do Ameriky, takže nepsalo se o něm tady. A paní Holečková fungovala tady strašně dlouho, zemřela před pár lety, bylo jí přes devadesát. Byla velice dobrá, její metody, jak je vyprávěla, platí dodnes, jak se hraje s těma nohama, technické věci. To funguje dodnes. Její metody využívám sám jako trenér, byla dobrá. Táta mě platil hodiny, dvakrát třikrát týdně. Co si pamatuju, tak táta mně koupil dvě rakety z Austrálie, když jsem byl malý a začínal jsem, hrál jsem asi dva roky. To bylo neskutečně drahé, dal za to podle mě jeho celou měsíční výplatu. To bylo šílené, nedalo se to sehnat, A já je zlomil, ty rakety, myslel jsem, že mě zabije. Ale to jsem udělal, bohužel jsem to dělal. Obě jsem rozsekal vzteky, takže jako radost ze mě v tomhle neměl…“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 22.09.2022

    (audio)
    duration: 02:17:57
    media recorded in project Tipsport pro legendy
Full recordings are available only for logged users.

Tenisový průšvihář komunisty neposlouchal. Nevzdal se křížku ani své hřívy

Jiří Hřebec (vlevo) a Pavel Huťka, finalisté juniorského Galeova poháru v roce 1969. Mezinárodní Galeův pohár tehdy hrála v Evropě nejlepší mládežnická družstva do 20 let, Československo podlehlo Španělsku 2:3
Jiří Hřebec (vlevo) a Pavel Huťka, finalisté juniorského Galeova poháru v roce 1969. Mezinárodní Galeův pohár tehdy hrála v Evropě nejlepší mládežnická družstva do 20 let, Československo podlehlo Španělsku 2:3
photo: Revue 1. ČLTK Praha

Jiří Hřebec se narodil 19. září 1950 v Teplicích, kde vyrůstal se svou o tři roky starší sestrou Marcelou a rodiči Josefem a Věrou. Tam také oba hráli tenis. Jejich otec je ve sportování bezmezně podporoval. První turnaj si Jiří Hřebec připsal v devíti letech. V dětství a v mládí vyhrál mistrovství republiky v mladších a starších žácích a také v dorostu. Kvůli tenisu se přestěhoval do Prahy, kde žil u své babičky a později na ubytovně Rudé hvězdy, jejímž se stal členem. V patnácti letech nastoupil v Praze na Střední zeměměřičskou školu, kvůli vrcholovému sportu mu na ni ale nezbýval čas a po dvou letech ho z ní vyloučili. Začal se věnovat profesionálně tenisu, za Rudou hvězdu bojoval v první celostátní lize. Od patnácti let jezdil na mezinárodní turnaje, proslavil se útočným a pestrým tenisem. Pověst si kazil špatným chováním a bouřlivými výlevy vzteku. Diváky bavil vtipnými hláškami. V roce 1972 debutoval v Davisově poháru, porazil 3:0 Španěla Antonia Muňoze. Byl nejmladší ze slavné reprezentační sestavy Jan Kodeš, Vladimír Zedník, Jan Kukal a František Pála. V Davisově poháru vyhrál kromě jiného nad legendárními Australany Johnem Newcombem a Tony Rochem. V roce 1975 se i díky jeho zásluze Československo probojovalo do finále Davisova poháru. V něm zvítězil nad Ove Bengtsonem a prohrál s Björnem Borgem. Národní tým podlehl Švédsku 2:3. Ve dvouhře vyhrál tři turnaje světové série, v roce 1975 si ve finále v Basileji poradil s Rumunem Iliem Nastasem, který za několik měsíců triumfoval na turnaji Masters, určeném pro nejlepší hráče planety. V roce 1978 v Davisově poháru skončil kvůli účasti na malém turnaji v Rakousku, kam se přihlásil bez oficiálního povolení funkcionářů tenisového svazu. Měl pouze ústní souhlas kapitána daviscupového týmu Antonína Bolardta. Ten však později zapřel, že Jiřímu Hřebcovi povolil, aby v Rakousku hrál. Tenista přišel na čtyři měsíce o cestovní pas a nemohl vyjet na důležité turnaje. Propadl se na žebříčku ATP a skončil s reprezentací v Davisově poháru. Objížděl menší turnaje a od komunistických úřadů obdržel povolení, že může jako trenér působit v západoněmeckém Augsburgu. Když mu po třech letech vypršelo, požádal o prodloužení. Nedostal však souhlas, tak v Západním Německu zůstal i se svou rodinou a stal se emigrantem. Do vlasti se vrátil v roce 1997, zbytek rodiny zůstal v Západním Německu. Působil jako trenér na tenisovém svazu za éry předsedy Jana Kodeše a později se jako kouč věnoval svým svěřencům v ČLTK Praha. Jeho rukama prošli výborní čeští tenisoví reprezentanti Jan Hernych, Iveta Benešová a především Markéta Vondroušová, vítězka Wimbledonu 2023. V roce 2024 žil Jiří Hřebec v Praze a byl podruhé ženatý. Z prvního manželství měl dvě dcery, z druhého jednu.