Jiří Hřebec

„Ty byly dobré, já jsem hrál tyhle soutěže rád, i když jsem na to s Bolardtem na závěr dojel. Měl jsem hrozně rád týdenní přípravy, dobře se tam trénovalo a hrálo a docela dobrá atmosféra, jakž takž. Říká se, to jsou mýty, že Davis Cup je týmová soutěž, tenis takový není. Hrál jsem Davis Cup kvůli sobě, tak je to dodnes, nikdy jsem nehrál pro stát. Chtěl jsem ukázat lidem, že jsem dobrý, kvůli tomu jsem to hrál. Nehrál jsem kvůli Kodešovi, že vyhrajeme, že budeme ve finále Davis Cupu, vůbec. Hrál jsem to kvůli sobě, tak je to dodnes, to jsou kecy, že mají skvělou partu. Vím to s holkami. Trénuju s nimi, s většinou z nich, a v podstatě se nenávidí. Pak se dostanou do týmu, objímají se, pro novináře dělají, jaké jsou bezvadné kamarádky. Skončí Fed Cup a nenávidí se, v podstatě se spolu ani na turnajích nebaví, nechci jmenovat, ale jsou tam. Většina je jich takových.“

„Takže Honza Kodeš vyhrál v roce 1970 Paříž, to jsem na sebe upozornil nejvíc. Vrátil se, když vyhrál Rolland Garros, hrál jsem proti němu ligu, byl jsem neznámý pro veřejnost, a měl jsem na něj mečboly. Prohrál jsem asi deset osm ve třetí sadě v lize, všimli si, že je tady mladý hráč, který může porazit vítěze Rolland Garros. To byl takový první krok, bylo mě dvacet nebo devatenáct, tam to začalo, veřejnost mě poznala. Strašně lidí se na něj přišlo podívat, a málem jsem ho porazil, zjistili, že tady hrajou taky jiní lidi tenis. Tenkrát nebýt Kodeše, nikdo z nás by tady nebyl. Kodeš tady ten tenis udržel, tím že vyhrál Paříž dva roky za sebou, sedmdesát a sedmdesát jedna, takže můžeme mu všichni lízat paty. Nebýt jeho, nebyl by tady tenis na takové úrovni jako tady byl a je. Nemohli ho komunisti zlikvidovat, ten tenis, jako ve všech ostatních východních zemích. Ve východním Německu tenis skoro nehrál, v Bulharsku úplně. V Rusku byl potlačovaný, tam se nehrálo, těch hráčů bylo, že je spočítal člověk na jedné ruce, z těhle států. Kodeš nás vytáhl do mezinárodního tenisu, když nám bylo jednadvacet, bylo to jeho zásluhou, ať je jaký chce. Má v tom strašné zásluhy, bez něj by nebyla Navrátilová, Lendl, Mandlíková. Jsou všichni o hodně mladší. Tenis tady dostal takovou zelenou, nemohli si dovolit v tu chvíli, když byl světová hvězda, když vyhrál Paříž, tenis zazdít. Byli zase tak chytří, že nechali pár lidi cestovat po světě, aby ukázali, že měli svobodu, v uvozovkách. Hráči mohli cestovat po světě, ale tak to nebylo úplně.“

„Vybavení už by jako v tomhle směru šlo, dostával jsem od Lacosta oblečení, jenom díky tomu, že jsem se účastnil mezinárodních turnajů, kam mě posílali. Ale bylo nás málo, posílali ven tři čtyři hráče. Nikdo další nesměl vycestovat. Byli by lepší, kdyby je nechali hrát, někdo má začátek pozdějš, tak kdo začal hrát až ve dvaceti dvou dvaceti třech mezinárodně, zlikvidovali je, už nehráli. Ven jezdili tři čtyři lidi za bolševiků. Já zlobil hodně a bolševiky dodnes brutálně nenávidím, ale myslím, že pod lampou je nejmíň vidět. Jak se říká, největší tma. Vyváděl jsem jim hrozné věci. Hrál jsem třeba za Rudou hvězdu ligu, furt jsem řval, že tady v tomhle státě se nedá hrát, a tohle a balóny, a vyházel jsem všechny balóny za plot v extralize a skrečovali mi zápas. A nic. Předseda, šéf Rudé hvězdy, mi byl nakloněný a měl mě rád nějakým způsobem, nevím proč, furt stál strašně za mnou stál strašně a všechno mi promíjeli. I tyhle ty politické narážky, tady ze mě udělali, že jsem diskriminovaný, ať zavtipkuju na kurtu. Já to neuměl, kecy v zápasech přišly spontánně. V těch časech to mělo nádech, si v tom každý našel něco svého. To všechno proti tomu režimu, řekl jsem něco, a myslel jsem povrch, brali mě, že jsem rebel. Nebylo to úmyslné, nebyl jsem takový, ale štvali mě silně. To míčky byly Optimit, s nimi se nedalo hrát, to už jsme hráli mezinárodně a to byla taková guma, tak pro psy na hraní, to bylo šílené.“

„Táta mi najmul trenérku, jmenovala se paní Holečková. Její manžel Holeček byl daviscupový hráč, ale utekl do Ameriky, takže nepsalo se o něm tady. A paní Holečková fungovala tady strašně dlouho, zemřela před pár lety, bylo jí přes devadesát. Byla velice dobrá, její metody, jak je vyprávěla, platí dodnes, jak se hraje s těma nohama, technické věci. To funguje dodnes. Její metody využívám sám jako trenér, byla dobrá. Táta mě platil hodiny, dvakrát třikrát týdně. Co si pamatuju, tak táta mně koupil dvě rakety z Austrálie, když jsem byl malý a začínal jsem, hrál jsem asi dva roky. To bylo neskutečně drahé, dal za to podle mě jeho celou měsíční výplatu. To bylo šílené, nedalo se to sehnat, A já je zlomil, ty rakety, myslel jsem, že mě zabije. Ale to jsem udělal, bohužel jsem to dělal. Obě jsem rozsekal vzteky, takže jako radost ze mě v tomhle neměl…“