The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Hrňa (* 1934)

• narodil se 27. února 1934 v Bojkovicích na Uherskohradišťsku, otec pracoval jako hajný

• ke konci války partyzáni zastřelili jeho rodiče a vykradli hájovnu u Pozděchova

• Jaroslav s bratry šli do sirotčince ve Vizovicích, kde zažili osvobození v květnu 1945

• mezi lety 1949 a 1950 studoval lesnické učiliště, po vyučení šel pracovat do Jizerských hor

• roku 1951 nastoupil jako lesník u Vojenských lesů na Mimoňsku

• na vojně byl v letech 1954 až 1956, chvíli sloužil jako průzkumník u hranic s NSR

• s manželkou Růženou se vzali roku 1960, domov a rodinu založili v obci Ploužnice u Mimoně

• jako lesník doprovázel významné osoby při myslivosti na vojenském újezdu, např. generála Ludvíka Svobodu, generála Vladimíra Janka, generála Václava Prchlíka, později i sovětského maršála A. A. Grečka

• po Vysočanském sjezdu v roce 1968 pomohl svému řediteli Ladislavu Zdeňkovi, který se dočasně skrýval

• po okupaci přicházel do častého pracovního i osobního kontaktu se sovětskými vojáky

• chytal vojáky, kteří v ralských lesích pytlačili a při výcviku ničili lesní cesty

• v roce 1990 byl předsedou volební komise u prvních polistopadových svobodných voleb

• jako lesník pracoval až do roku 1999, poté odešel do důchodu

• v roce 2021 žil v Ralsku - Ploužnici

Všechny důležité životní události Jaroslava Hrňy souvisely nějakým způsobem s lesem či lesnictvím. Na okraji lesa vyrůstal v hájence, kterou později vykradli neznámí ozbrojenci a zastřelili oba jeho rodiče. Jaroslav se později rozhodl následovat řemeslo svého zahynulého otce a vyučil se lesníkem.

Začátkem 50. let nastoupil k Vojenským lesům na nově vznikajícím újezdu Ralsko. Byl to neklidný revír, kde neustále projížděla těžká armádní technika – nejprve československá, poté sovětská. Pro Jaroslava to znamenalo četné komplikace při jeho hospodářské práci. Ale na druhou stranu, patrně asi jako jediný člověk na světě, usedl na myslivecký posed vedle generála Ludvíka Svobody i sovětského maršála Andreje Antonoviče Grečka.

 

Dětství trávil na hájovně

Pamětník Jaroslav Hrňa se narodil 27. února 1934 v moravských Bojkovicích. Jeho otec Ladislav Hrňa pracoval nejprve na pile, ale potom se stal lesníkem a rodina putovala po Uherskohradišťsku, až se nakonec usadila na hájence Brhlence poblíž Vizovic.

Maminka Josefa Trechová pocházela z Hodonínska z početné rodiny a její tatínek pracoval také jako lesník na moravsko-slovenských hranicích. Jaroslav si uchoval vzpomínky, jak dědeček trávil zimy na Brhlence a společně se svým zetěm chodili lovit do lesa lišky. „Děda uměl na prstech perfektně napodobit zaječí vřeštidla a lišky vždy přivábil až k posedu,“ popisuje Jaroslav.

Jaroslav chodil z odlehlé samoty do školy v Pozděchově, který ležel čtyři kilometry přes les. Kopcovitou krajinu Vsetínska poznal jako malý kluk také během katolické pouti na vrch Hostýn, jíž se účastnil společně s maminkou. „Během pouti se zpívalo, účastnili se jí staří lidé i děti od osmi let. Od nás putovalo přes padesát lidí, šli jsme to dva dny a spalo se venku. Na Hostýn přicházely skupiny ze všech koutů Moravy.“

 

Zločin, který nikdo nevyšetřil

O dva roky později, když bylo Jaroslavovi už 11 let, se nachýlil konec války. Začínalo jaro, byl patrně konec března či začátek dubna, když do hájovny vtrhla skupina ozbrojených mužů. Všichni mluvili česky, někteří však měli na sobě německé mundúry, jiní běžné ošacení, vydávali se za partyzány.

„Seděli u nás v kuchyni na hájovně, rodiče odvedli ven a nám čtyřem klukům pohrozili, že jak vylezeme, tak nás zastřelí. Vykradli celou hájovnu, odnesli všechny cennosti, které našli – mámin liščí kožich, flinty, peřiny, prostěradla, povlaky. Rodiče odvedli a tři sta metrů za barákem je zastřelili.“

Příbuzenstvo z matčiny strany rozhodlo, že po tragické události půjdou synové do sirotčince. Ve vizovickém sirotčinci pak zažili přechod fronty a osvobození města partyzány. Zastřelení rodiče zůstali ležet až do konce války zahrabáni v roští za hájovnou. Když je v květnu pohřbívali v Pozděchově, těla už se rozkládala. Strýcové alespoň prodejem dobytka sehnali peníze na pomník. Jaroslav dodnes neví, kdo jeho rodiče zavraždil, podle něj šlo o loupežné přepadení hájovny. Žádné vyšetřování neproběhlo, nikdo nic nevěděl, případ byl odložen ad acta.

 

Ve vysněné práci trávil noci v krmelci

Čtyři roky poté trávil Jaroslav v dětském domově, a když dosáhl patnácti let, rozhodl se jít do učení na lesníka. Chtěl pokračovat v rodinné tradici a stát se i po vzoru otce hajným. Lesnické učiliště dokončil začátkem 50. let a dostal umístěnku do Jizerských hor, a tak rodnou Moravu opustil.

„V Jizerských horách jsme těžili u Nového Města pod Smrkem. Ale nelíbilo se mi tam, dozvěděl jsem se o Vojenských lesích, vzal si den volno a zajel do Mimoně za ředitelem. Říkal, že mě rádi přijmou, přestože to znamenalo úřední komplikace, ale na ty on kašlal. V Jizerkách jsem zažádal o propuštění, neřekl jim, kam jdu, a pak nastoupil u Vojenských lesů v listopadu 1951,“ popisuje svoji cestu Jaroslav Hrňa.

Na prostoru nově vzniklého vojenského újezdu Ralsko začínal s drobnými lesními pracemi, přebíral dříví, brousil pily a vyráběl násady. Rok 1954 pro pamětníka znamenal dvouletý odchod na vojnu. Během ní jako příslušník průzkumné čety jezdil občas také na šumavské hranice. „Odkrývali jsme zamaskované bunkry, čistili je a natírali dřevo karbulkou. Dvakrát jsem dělal přímo u drátů, chvíli i za dráty a to nás hlídali pohraničníci, aby někdo neutekl. Za dráty by to bývalo volné,“ říká s úsměvem pamětník.

Jeho kroky ovšem vedly zpět na Ralsko. Po vojně dostal Jaroslav přidělený vlastní hájenský úsek, o nějž musel pečovat, vytvářel plány těžby i zalesňování a hospodařil se zvěří. Jako svobodný mládenec trávil hodně času v lesích, občas se mu nechtělo vracet pozdě domů na kole, tak přespal v krmelci a ráno se probudil přímo na svém pracovišti.

 

Návštěvy v zanikající vsi Jezové

Růženu Májovou poznal už dříve, začátkem padesátých let, když se kamarádil s jejím bratrem Františkem. „Chodil jsem za nimi na statek do Jezové. Manželka tehdy ještě chodila do školy, tak jsem Frantovi pomáhal s hospodařením a jí s úkoly. Když jsem se vrátil z vojny, ze čtrnáctileté holky byla šestnáctiletá, změnila se. Tak jsem se do ní zamiloval a ona do mě.“

Hrňovi se vzali na samém sklonku roku 1960 a odešli žít do Ploužnice, kde Jaroslav dostal přidělenou hájovnu. Postupně si zde manželé zařídili domov a také se jim narodily dvě děti, dcera Soňa v roce 1962 a syn Jaroslav o šest let později.

Růženina rodná ves Jezová brzy poté zanikla, neboť ležela v takzvané dopadové ploše cvičného vojenského prostoru. Takových zaniklých sídel leželo v kraji víc. Jiné obce, jako například Ploužnice, Boreček či Dolní Krupá, měly více štěstí, ležely na okraji újezdu a naopak se v nich hodně stavělo pro přibývající zaměstnance Vojenských lesů a statků. Podle Jaroslava měl podnik tehdy až 1500 zaměstnanců.

 

Generál Svoboda obsluhoval mladého lesníka

Jaroslav Hrňa měl však mezi lesníky výsadní postavení, neboť se mu v životě naskytlo cosi unikátního – po ralských lesích provázel významné generály, kteří zde zatoužili po lovecké kratochvíli. „Ředitel mě jednoho dne poslal, abych se v tolik a tolik dostavil na lesní zámeček v Kuřívodech, kam přijede generál Svoboda s přítelem, a že je doprovodím na srnečka.“

Pamětník se tedy vydal s Ludvíkem Svobodou a jeho přítelem, tehdejším děkanem Univerzity Karlovy, na lov. Srnce tehdy neulovili, a tak se Jaroslav cítil provinile. „Byla mi hanba. Posadili mě na zámku ke stolu a pan Svoboda s panem děkanem uvařili jídlo a obsloužili mě, sedmadvacetiletého kluka. Poznal jsem generála Svobodu jako bezvadného člověka, málokdo by se na jeho místě tak zachoval,“ popisuje Jaroslav.

Další československý generál, s nímž chodil na lov, Vladimír Janko, platil podobně jako Svoboda za zkušeného myslivce. Jaroslava tahal o půlnoci z postele, aby objížděli lesy. „Každou říji jsem s ním prožil dvě noci v lese. Jezdili jsme za svitu měsíce a on troubil na roh, dokázal přivábit snad každého jelena. Ale nestříleli jsme je, generál nechtěl. Akorát se vždy chlubil, jak jeleny ošidil.“

Blízký vztah Jaroslav Hrňa navázal s generálem Václavem Prchlíkem, který jej i s manželkou a syny navštěvoval v Ploužnici na hájovně. Společně lovili ryby u Svébořického rybníka a také jezdili na jeleny. „Byl to dobrý chlap,“ vzpomíná na generála Jaroslav. „Odnesl to v roce 1968, zkritizoval vstup sovětských vojsk, sebrali mu hodnost a nějaký čas trávil zavřený v base. Byl to jeden z dobrých lidí, kterých si vážím dodnes.“

Dále doprovázel například armádního generála a ministra obrany Martina Dzúra, který místo lovu holdoval spíš mariáši. Československé generály s flintou na posedech posléze nahradili sovětští, Jaroslav Hrňa tak dostal jednou úkol doprovodit na lov i vysoce postaveného muže SSSR, maršála Andreje Antonoviče Grečka.

„Ředitel mi řekl, že ho půjdu doprovázet a že má eminentní zájem, aby maršál nějaké zvíře střelil. Vybral jsem pečlivě místo a vyjeli jsme na posed. Prohlížel jsem okolí dalekohledem a maršálova ochranka nás obšancovala všude dokola. Samozřejmě tudy nemohl přejít jelen, když všude v keřích leželi lidi. Pak jsem to vysvětloval řediteli, jemu to bylo jasné. Povídal, že s tím počítal, a kdyby šel jako ředitel Grečka doprovázet, mohl mít vinu, kdyby se něco stalo. Mně jako hajnému nic nehrozilo,“ líčí Jaroslav. S jinými sovětskými generály ale později zvěř ulovil.

 

Na letišti vypukla přestřelka

Příchod okupačních sovětských vojsk v srpnu 1968 do újezdu Ralsko probíhal zpočátku podle pamětníka napjatě. „Ten den jsme nepracovali, sešli jsme se všichni, poslouchali rádio a čekali, co se bude dít.“

Tanky přijely do Ploužnice s nabitými hlavněmi a vystrčenými kulomety. Českoslovenští vojáci neměli příkaz pustit okupanty do prostoru letiště, ti to nakonec objeli a strhla se krátká přestřelka, jenom s jinou ruskou jednotkou, která mezitím na letišti přistála. Velmi brzy se však situace uklidnila. Někteří českoslovenští letci přítomní na vojenském letišti Hradčany se dokonce znali z výcviku se sovětskými kolegy.

Jaroslav zažil během srpna 1968 i jiné perné chvilky. Když se totiž po účasti na Vysočanském sjezdu KSČ svolaném mimořádně den po invazi ocitl jeho podnikový ředitel Ladislav Zdenek v nemilosti, potřeboval se na čas skrývat a využil ploužnickou hájovnu.

Jaroslav jej převážel svým vozem, po týdnu už se situace ustálila a ředitel začal se Sověty vycházet. Jaroslav ho doprovázel na různá jednání a akce, protože ovládal ruštinu lépe. Jeho potýkání s okupanty tím teprve odstartovalo.

 

Zbloudilé střely dopadaly, kam neměly

Sovětská armáda přebrala strategický vojenský prostor, kde kromě cvičení budovala také tajné sklady pro balistické rakety. S okolními lesy nakládala mnohem bezohledněji než československá armáda. „Naši vojáci stříleli jen na malou plochu. Vyjely tři tanky na dva kilometry dlouhou trasu, na konci měly terče, odstřílely a vrátily se. Rusové rozšířili útočnou zónu na šest kilometrů a jezdili v celých praporech. To bylo tanků a ran,“ vzpomíná Jaroslav.

Často se také stávalo, že ruské střely dopadaly mimo vyznačený cvičební prostor. Některé zbloudilé střely pomohly srovnat vybydlené domy se zemí. Granáty ale občas ulítly i do obydlených vesnic, kde naštěstí nevybuchly. Jednou se však Sověti vraceli ze cvičení, střelec v tanku nevybil, vypálil granát a ten s výbuchem dopadl do školy v Bělé. K velkému štěstí ve třídě, kam střela vletěla, zrovna nebyli žádní žáci.

„Střelby se plánovaly, měli jsme od nich rozpis, ale Rusové ho zpočátku skoro nedodržovali. Navezl jsem ráno lidi do práce do lesa a najednou slyším, že střílí. Sedl jsem na motorku a dojel na pozorovací věž, a jak jsem byl rozčílený, měl jsem o své lidi strach, tak jsem rusky vynadal generálovi. Časem si uvědomili, že my v lesích musíme pracovat a oni střílet, tak plán dodržovali. Naštěstí se nic vážného nestalo.“

 

Revír překypoval starostmi

Úplný klid v revíru to však pro Jaroslava neznamenalo. Armádní vozy nedodržovaly vyznačené cesty a na některých místech ničily lesní cesty a porost. „Rusům na tom nezáleželo, viděli cestu, tak tam jeli. Mohli jsme akorát zjistit, který útvar to byl, a nahlásit to na vojenskou komandaturu, občas se nám to podařilo a ten útvar to pak musel spravit.“

Někteří vojáci, ale i oficíři, kradli dříví, jiní pytlačili. Právě pytlačení představovalo nejpalčivější problém. Když Jaroslav pytláky nachytal, musel jednat podle zákona, a tak zcela oprávněně jedněm prchajícím Sovětům prostřílel kulovnicí pneumatiky. Nepříjemný incident pak prožil s dvojicí ženistů, které načapal v lese.

„Mířili na mě furt samopaly. Vysvětloval jsem jim rusky, že pytlačení je zakázané. Pak jsme se v klidu rozešli. Ale viděl jsem, že jsou to ženisti z Kuřívod. S velitelem jsem se znal a zajel za ním, že jeho vojáci v lesích pytlačili. Nechal je nastoupit, já je poznal hned. Vzali oba kluky do kanceláře a tam je praporčík nižší šarže zbil do krve. Bylo mi líto, že jsem to vůbec řekl,“ říká pamětník.

 

Nekoukal jsem na ně jako na vrahy

Navzdory četným komplikacím, které pro Jaroslava v práci přítomnost okupačního vojska představovala, udržoval se Sověty i přátelské vztahy. „Okupaci jsme nechápali a odsuzovali. Ale i tak jsme s nimi sedávali, rozebírali to a vycházeli přátelsky, protože hodně lidí tehdy ještě pamatovalo osvobození v roce 1945.“

Jindy například Sověti potřebovali koupit nějaké dřevo pro stavbu okopů nebo vánoční stromky pro útvar. V takových situacích přijížděli za Jaroslavem a dokázali se společně domluvit, sednout si ke stolu, povídat i popíjet. Jaroslav s manželkou také dostávali pozvání na různé oslavy. Sám dvakrát navštívil SSSR a z běžného mezilidského kontaktu měl s tamními obyvateli dobrou zkušenost.

„Většina lidí je brala jako okupanty, samozřejmě, nemůžou dvacet let v jedné zemi poroučet. Já jsem je bral jako normální lidi. Obyčejní vojáci za nic nemohli, je sem prostě poslali. Kdyby našeho vojáka poslali třeba do Vietnamu, bude muset jít, když mu to vláda nařídí. To samé platilo o těch Rusech. A na ty, kteří o tom všem rozhodovali, nikdo nemohl. Byl jsem pak rád, když odešli, ale nekoukal jsem na ně jako na vrahy,“ připojuje své vnímání doby pamětník.

 

Tankisty v lesích nahradili turisté

Po roce 1989 nastaly pro vojenský újezd Ralsko další změny. Sovětské jednotky jej opustily. „Ti, s kterými jsem vycházel, se přišli rozloučit, nalili jsme vodku a řekli si sbohem.“ Žádná složitá vojenská či politická jednání se v prostoru nekonala. Podle Jaroslava se změnilo především to, že zanikl vojenský prostor a do lesa už šlo volně chodit bez povolení.

Hospodařilo se dál a revizní komise z ministerstva dokonce zjistila, že vojenský les na Ralsku se nacházel v mnohem lepším stavu než mnohé státní lesy. Některá místa poškodila střelba, po odchodu vojsk hajní pomáhali s odminováním oblasti. Jinak se ale hojně sázelo na vytěžených místech a život v rozsáhlých lesích pro zvěř a rostliny pokračoval dál. Za Jaroslavem místo sovětských generálů začali jezdit zájemci o myslivost z Německa, Holandska či Ameriky.

Pamětník pracoval pro lesní podnik až do roku 1999, poté odevzdal hájovnu a s manželkou koupili v Ploužnici jiný dům, kde poté trávili důchodový věk. Osud lesů, o něž Jaroslav dlouhá léta pečoval, tak už pouze pozoroval bez přímé účasti a ani v nových svobodných poměrech neměl v tomto ohledu klid. Místo tankistů do okolí najeli turisté, kteří svojí bezohledností a nepořádností podle Jaroslava ohrožují přírodu možná více než železné pásy a granáty. 

„Na lov už nechodím, na posed se bojím vylézt, protože se mi točí hlava. Mám osmdesátý osmý rok na krku a musím být rád, že jsem se dožil takového věku. Ale jedno bych si přál – aby lidi dostali rozum a přírodu, kterou nám dal Bůh, chránili,“ uzavírá své obsáhlé vyprávění Jaroslav Hrňa.