Marie Hromádková

„My jsme jezdili služebním autobusem z kopce. Jednou zastavil v půlce kopce a moje kamarádka mi říká: ,Marie, pojď, vystoupíme!‘ Za námi jezdila volha, která mě hlídala, taková zelená jako žába. Zrovna autobus předjeli, protože autobus zastavil. My jsme vyskočily z autobusu a schovaly se do domu. Protože jsme chtěly navštívit Otku Bednářovou a nepotřebovaly jsme, aby nás policajti sledovali. Otka se právě vrátila z vězení. Volha jezdila nahoru dolů, hledala nás, nenašla nás. My jsme si vzaly taxíka a k Otce jsme dojely taxíkem. Oni stáli s volhou u nás před domem a čekali, až se vrátím. Když měli jistotu, že jsem doma, tak odjeli. Obtěžovali mě, chtěli se mnou jet výtahem. Já jsem zavolala muže, že mě estébák obtěžuje, tak on sjel dolů a estébák se uklidnil. Druhý den za námi šli. Vystoupili jsme z autobusu, přestupovali jsme na Sokolovské na metro. On šel a kopal do mě.“

„Před barákem stály čtyři tanky, vystoupili důstojníci a šli, že půjdou do baráku. Nedostali se, my jsme zamkli. Kanony tanků začaly mířit na dveře, všechny čtyři, že to rozstřílejí. Tak jsme odemkli, co jsme měli dělat... Vstoupil voják, nebo důstojník, se samopalem, všechno to pokropil samopalem, postřílel, tam je takový balkon, možná, že tam jsou ještě stopy. Kolem dokola to postřílel, my jsme stáli dole. Řekli, že musíme pryč, tak jsme šli do svých kanceláří. My bychom tam stejně bývali museli, protože jsme tam měli dálnopisy a všechno, spojení s republikou. Tam jsme úřadovali.“

„Tak jsem se chvilku pokoušela jim říct, co si myslím. Oni mě nepustili ke slovu a začali mě propírat. I jsem řekla: ‚Jste šašci počmáraní, já se s váma nebavím.‘ Bafla jsem kabát a odešla jsem. Ale měla jsem problém. Já jsem tam byla na propustku, a kdo mně ji podepíše? A pak jsem si jako zkušený aparátník uvědomila, že si ji můžu podepsat sama, tak jsem ji podepsala a šla jsem. Tak jsem já skončila s Ústředním výborem. Teď jsme byli vyhozený oba. A dělali to dobře, soudruzi! To my jsme proti nim žabaři. My jsme byli vyhozený, byli jsme bez peněz, zatímco my jsme je všecky sametově krmili, my jim doteďka dáváme důchody velikánský. My jsme byli bez prachů. Já jsem neměla někdy na tramvaj. Odsud z Kunčic jsem jela, tady jsem měla děti schovaný, jela jsem do Prahy. Přijela jsem na nádraží na Sokolovský. Měla jsem takovej hlad. Měla jsem poslední drobný a šla jsem si koupit obloženou housku a chyběl mi padesátník. V tom krámku prodávala Cikánka. Viděla, že nemám peníze a říkala: ‚Paní, dáte mi to jindy.‘ To byla Cikánka! Vzpomínám na ni často. Byla hodná. My jsme měli dost co se uživit. Měli jsme babičku, ta měla 200 korun důchod. Celej život pracovala na poli. Když umřela, tak mně přišlo, že jí důchod zvýšili na 400. My jsme si nesměli vydělat víc jak 1 500. To bylo nějak úředně daný z ÚV KSČ. Nikdo z těch vyhozených komunistů, aspoň si myslím.“

„Máma mi říkala: ‚Nemohli by ti dát nějakou vejplatu?‘ To si pamatuju. Ale to se po Únoru, pane, změnilo. Začaly jinak žít, ty aparáty! Tak já jsem byla na tom sekretariátě, přežila jsem tam volby. To si pamatuju, jak vypadaly volby ve Vrchlabí.“ – „Tak to nám povězte.“ – „Komunisti získali 40 % ve Vrchlabí. Ty strany to tenkrát vedly jinak, byla to forma soutěžení, kde třeba se přetahovaly, kdo udělá víc brigádnických hodin. A psalo se na tabuli, kolik udělali národní socialisti, kolik komunisti. Na tom sekretariátě se řešily zajímavý věci. Já jsem na ně neměla vliv, ale viděla jsem to a slyšela. Majetkový věci, třeba starosta – mám ho jmenovat? Radši ne. Starosta nakradl peršany v zámku ve Vrchlabí, komunista, samozřejmě. Teď jel jeep po hlavní ulici a v něm stál sociálně demokratický tajemník a křičel: ‚Soudruzi, co udělal soudruh ten a ten. Ukradl koberce v zámku ve Vrchlabí.‘ To bylo před volbami. Po mně šel mráz, no je to možný? Ve Vrchlabí jsem poznala svého muže, na sekretariátě. Pracoval v ilegalitě a pak samozřejmě hned byl v SNB. On měl taky tu představu, že budujeme lepší svět. Přišel na sekretariát, že potřebuje napsat nějakej seznam. Tak Naďka řekla: ‚Máňo, napiš mu to.‘ Tak jsem mu to psala. Seznam měl nadpis: Seznam zlatých předmětů nalezených ve stole strážmistra Skořepy (věci, které vzali německým ženám v táboře). Pan velitel SNB, můj muž, se mu tam samozřejmě vloupal do toho stolu v noci, když měl službu. Psala jsem celou dlouhou stránku, dva sloupce, co všechno těm chudinkám Němkám vzal. Oni jim pak brali všechno, i mléko i máslo, co dostávaly na děti.“

„V životě jsem je neslyšela, že by si stěžovali, že nemáme peníze. Nikdy. A vždycky se dokázali postarat, aby rodina měla co jíst. Prostě, jak říkám: máma zeleninu, táta králíky, od sedláků brambory, pšenici, chleba. Bochník tenkrát stál, velkej bochník, 8 korun, to si pamatuju. A máma za těch 8 korun dělala celej den na poli. Byli vynikající a sportovní. S tátou jsme hráli fotbal s těma vesnickejma klukama, měli jsme za plotem hřiště takový, učil mě plavat. Do Cidliny jsme chodili plavat, do Bydžova. Byli vynikající. A byli to kultivovaní lidi. Zajímavý je tohle, že za první republiky všelijaký dělnický spolky, ty se staraly o osvětu. Ty se staraly, aby povznesly trochu ty pracující lidi. Dneska, kdo si vás všimne? Ale zase když chcete, máte možnost si nalézt, kde se můžete vzdělávat, ale tohle bylo takový, že to byli kultivovaní dělníci. To není jenom případ mého táty a mámy. To jsem zjistila i později. Když se někdo vyučil strojním zámečníkem, tak se rovnal průmyslovákovi. Tenkrát ty školy měly úroveň. Jinak, ta republika tatíčka Masaryka, ta nám dávala zabrat, po téhle stránce. No co, byla krize. Já jsem měla vynikající rodiče. A šikovný. Sedláci se přetahovali, aby u nich pracovali na poli, protože byli ohromně šikovný. A máma? V ruce mi sešívala šaty, stroj neměla. A táta, ten uměl všechno. Dělal nám dřeváky, když nebyly boty, uměl všechno. Když bylo potřeba, vypálil si slivovici, když nebyla, uměl postavit králíkárnu, uměl zedničinu, uměl všechno, na co sáhnul.“