The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Hromádková (* 1930  †︎ 2024)

• narozena 5. ledna 1930 v Uhřičicích u Kojetína

• v letech 1933–1945 žila rodina v Zábědově u Nového Bydžova

• v roce 1945 se přestěhovali do pohraničí, do Kunčic nad Labem u Vrchlabí

• začala pracovat v sekretariátu KSČ a vstoupila do komunistické strany

• provdala se za Oldřicha Hromádka

• v letech 1951–1955 studovala dějiny dělnického hnutí na Vysoké škole politických a hospodářských věd v Praze

• v letech 1955–1960 pracovala ve stranickém aparátu v Olomouci a Bruntále

• dálkově studovala vysokou stranickou školu

• v letech 1960–1968 pracovala v Praze ve stranickém aparátu jako tajemnice pro průmysl

• s počátkem normalizace byla ze strany vyloučena

• pracovala v dělnických profesích

• v roce 1976 podepsala Chartu 77

• v roce 1980 se na rok stala mluvčí Charty 77

• v roce 1984 odešla do důchodu

• odstěhovala se do Kunčic a dál se podílela na dění kolem Charty 77

• zemřela 22. dubna roku 2024

V noci na 21. srpna 1968 dostala Marie Hromádková a její manžel zprávu, že cizí tanky překročily hranice. Hned vyrazila autem k budově Ústředního výboru KSČ na nábřeží Ludvíka Svobody, kde pracovala v informačním oddělení. „Tam už stáli Rusové a nechtěli mě pustit,“ vzpomínala.

Nakonec se dostala dovnitř přes městský výbor KSČ. „Sbíhali jsme se a také tam byly konzervy. Byly tam celou noc, takže věděly, co bude,“ popisovala začátek okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Za konzervy označila zaryté konzervativní komunistické funkcionáře, kteří se stavěli proti pokusům reformního křídla strany o demokratizaci politického a společenského života.

S kolegyní zamkla vchod do budovy, před kterou stály čtyři tanky. Vystoupili z nich důstojníci a chtěli vejít do zamčených dveří. „Všechny čtyři kanony začaly mířit na dveře, a tak jsme odemkli, co jsme měli dělat...“ říkala. Vstoupil důstojník a samopalem pokropil prostor kolem sebe. Nařídil všem, aby odešli do svých kanceláří. Marie Hromádková a její kolegové tam pak shromažďovali informace z celé republiky a předávali je předsednictvu strany.

„Pak jsme viděli, jak Rusové nakládali Dubčeka a Kriegla do obrněného vozu a vezli je na letiště,“ líčila pamětnice, co zahlédla z okna vedoucího do dvora. Alexander Dubček byl první tajemník Ústředního výboru KSČ a František Kriegel předseda Národní fronty. Sovětští okupanti je bezprostředně po vpádu do Československa unesli do Moskvy spolu s předsedou československé vlády Oldřichem Černíkem, předsedou parlamentu Josefem Smrkovským a členem předsednictva Ústředního výboru KSČ Josefem Špačkem.

Estébácká čekárna byla plná chartistů

Nejvyšší představitelé Komunistické strany Sovětského svazu na ně naléhali, aby podepsali takzvané moskevské protokoly, které vyjadřovaly souhlas s okupací, označovanou ovšem za bratrskou pomoc. Jejich nátlaku se vzepřel jediný z odvlečených komunistických funkcionářů, František Kriegel.

Marie Hromádková po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Prahy ukrývala ve své kanceláři na Ústředním výboru KSČ generála Václava Prchlíka, představitele reformního proudu ve straně. Po dvou dnech je Sověti z ÚV KSČ vyhnali a oni se i s generálem přesunuli do oddělení laboratorních přístrojů na Petřiny. Po porážce snah o demokratizaci Československa opustila KSČ a stala se odpůrkyní totalitního režimu.

Koncem prosince 1976 se u ní stavila disidentka Otta Bednářová s textem Charty 77.  Ona ani manžel nezaváhali ani chvilku a podepsali. Ostatní svůj podpis většinou doprovodili větou, že s prohlášením souhlasí. „Já jsem napsala, že je na čase, aby se konečně něco stalo,“ vzpomínala pamětnice.

Hned v lednu 1977 oba manžele zatkli příslušníci Státní bezpečnosti (StB) a odvezli je na výslech do Čkalovovy ulice. „Tam byla plná čekárna chartistů,“ vyprávěla. Estébáci ji paradoxně znali z minulosti, kdy je jako členka komunistického aparátu školila a názorově se s ní neshodli. Republikový náčelník StB Miloš Hladík kolem ní prošel a řekl: „No jo, soudružka Hromádková, ta aby tady nechyběla...“

Tatínek byl bouřlivák

Marie Hromádková, za svobodna Novotná, se narodila 5. ledna 1930 v Uhřičicích u Kojetína do chudé dělnické rodiny. Tatínek František Novotný se vyučil perleťářem a maminka Marie vykonávala námezdní práci u sedláků. Marie měla o šest let mladšího bratra Vratislava. V roce 1933 se přestěhovali do Nového Bydžova. Tatínka tam zaměstnali v továrničce na výrobu knoflíků. Rodiče si pak pronajali starý dům v nedalekém Zábědově s velkou zahradou.

Tatínek byl komunista a známý bouřlivák. Chodil narušovat fašistické schůze a vracel se domů ochraptělý. „Dokonce ho někdy honil četník a zavíral ho na čtyřiadvacet hodin,“ vyprávěla pamětnice.

V roce 1936 nastoupila do obecné školy v Zábědově. Protože rodiče pracovali, musela s sebou brát mladšího bratra na vyučování. Celá třída se smála, když se ze zadní lavice ozvalo: „Máňo, já chci čůrat!“ Na měšťanskou školu pak chodila pěšky do Nového Bydžova.

Před zatčením utekl do Brém

Když němečtí vojáci obsadili v březnu 1939 Československo, vídala je Marie ve vesnici, jak shánějí jídlo. Chodili a volali: „Eier! Eier!“ Děti na ně pokřikovaly lámanou němčinou: „Deutsche Hund!“, ale vojáci jim nic neudělali.

Tatínka přišli na začátku okupace četníci varovat, že mu jako komunistovi hrozí zatčení. Hned se proto přihlásil na práci do Německa a odjel do Brém. Jeho kamarádi z knoflíkárny, kteří včas neodešli, válku nepřežili. Zahynuli v koncentračních táborech nebo ve vězení. Tatínek se jako šikovný dělník v Německu snadno uplatnil. Pracoval v Brémách v loděnici, pak odešel do Rakouska.

Maminka zůstala doma se dvěma dětmi sama. Tatínek sice posílal peníze, brzy se ale dalo zboží sehnat jen na potravinové lístky. Maminka dostávala od sedláků místo peněz jídlo a pěstovala na zahrádce zeleninu. Z válečné školní docházky si Marie Hromádková pamatovala uhelné prázdniny, učili se po skupinách v soukromých domech. „V učebnicích jsme museli nejdřív černou tuší zaškrtávat kousky textu, pak nám je úplně vzali,“ vyprávěla. Po měšťanské škole se u tety rok učila švadlenou, aby se vyhnula práci v Německu.    

Sovětští vojáci dali chudé rodině bednu špeku

V roce 1944 tatínek z Rakouska utekl. Bombardovalo se, nastal chaos a on se dostal vlakem domů. „Byl doma načerno a nikdo z vesnice ho neudal,“ říkala pamětnice. V té době byly moderní kožichy z králíka a on se živil vyděláváním kůží.

Po osvobození v květnu 1945 se ve stodole u jejich pana domácího ubytovali sovětští vojáci, kteří se k nim chovali slušně. „Viděli, že jsme chudí, tak přinesli bednu špeku,“ vyprávěla. Donesli mamince kalhoty a ona jim je přešívala, aby se do nich vešli.

Po válce se uvolnilo mnoho domů po německých rodinách v pohraničí a tatínek pro ně jeden našel v Kunčicích, kam se přestěhovali. Potkali tam starou zmatenou německou paní, která je zdravila: „Heil Hitler!“ a pak během odsunu sudetských Němců zmizela. Oni sami se nakonec museli stěhovat do posledního volného domu, protože ten první vadil nové silnici. Po sametové revoluci za nimi přijela německá rodina, která před odsunem do jejich domu o prázdninách jezdívala ke své tetě. Spřátelili se a Němci je několik let každé léto navštěvovali.

Připravovaný puč před ní tajili

Marie Hromádková se svým tátou nastoupila jako dělnice do továrny ROHA v Hartě, kde se však příliš neohřála. Ředitel závodu Jan Nikl, známý vrchlabský lyžař, ji vyzkoušel z češtiny a psaní na stroji a poslal ji dělat pomocnici své ženě Nadě, tajemnici KSČ ve Vrchlabí. Lepila obálky, rozmnožovala texty, posílala poštu. „Dlouho jsem nebyla členkou strany a ani jsem neměla legitimaci, na žádné schůzi mě neschvalovali,“ vyprávěla pamětnice.

V roce 1946 ji Naďa Niklová do KSČ zapsala a ona se nebránila. „O žádné komunistické myšlence jsem nepřemýšlela, ale žila jsem v prostředí, kde se pořád mluvilo o tom, že vybudujeme novou krásnou republiku, což  se mi líbilo,“ konstatovala.

Komunistická strana potřebovala nové kádry dělnického původu a pamětnice postoupila na místo tajemnice pro mládež do Trutnova. Z nějakého důvodu se ale nehodila pro plánovaný komunistický převrat v roce 1948. „Tajili přede mnou, že ho chystají, že na něj připravují Lidové milice a chystají si zbraně,“ vzpomínala. Poslali ji do Suchovršic zakládat Československý svaz mládeže (ČSM). Když se vrátila, bylo po všem a KSČ ovládla zemi. Potom se stala tajemnicí pro mládež na Ústředním výboru ČSM v Praze, kde měla na starosti domovy dělnické mládeže.

Domluvila se s dalšími svazáky, že jsou nevzdělaní, a šli tedy na půlroční dělnickou přípravku, ze které v roce 1951 pokračovala na studium dějin dělnického hnutí na Vysokou školu politických a hospodářských věd v Praze. Školu v roce 1953 zrušili a její fakultu převedli pod Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, kde v roce 1954 promovala.

Záplatovala vady režimu

V roce 1951 se provdala za Oldřicha Hromádka, osvětového pracovníka Sboru národní bezpečnosti, a postupně se jim narodili tři synové – Oldřich, Vratislav a Jaroslav. Manžel studoval vojenskou akademii. O politických procesech v padesátých letech věděli, zaměstnávalo je ale studium a péče o prvního syna. Jednou ve škole svolali schůzi, kde se měla probrat petice za vyloučení syna Rudolfa Slánského ze studia. „Já jsem spěchala domů kojit, neměla jsem čas. Takové náhody mě uchránily od velké špíny,“ říkala pamětnice.

Po studiu poslali manžela jako politruka do učiliště Pohraniční stráže v Olomouci a rodina se tam odstěhovala. Marie Hromádková působila v Olomouci v aparátu okresního výboru KSČ. Krátce nato přeložili učiliště do Bruntálu, kde se pamětnice stala tajemnicí okresního výboru KSČ pro průmysl. „V mém životě byl Bruntál nejzajímavější. Měla jsem pocit, že jde něco udělat,“ vzpomínala.

Zasadila se o otevření nové lisovny, prosadila založení průmyslové školy, řešila problémy v jednotných zemědělských družstvech (JZD). „Dělali jsme takové násilné akce, třeba jsme poslali inženýry ze zemědělského odboru okresního národního výboru pracovat do JZD,“ vyprávěla. „Vlastně jsem záplatovala vady režimu, to jsem si ale neuvědomovala,“ konstatovala pamětnice.

V roce 1956 odhalil na přelomovém XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu Nikita Sergejevič Chruščov  Stalinův kult osobnosti a s ním spojené zločiny. Ona i manžel Stalinovu kritiku přijali, ale v KSČ se o Chruščovově památném projevu příliš nemluvilo.

Studovala v té době dálkově vysokou politickou školu, kde jí přednášeli reformní komunisté, jako například Ota Šik nebo historik Karel Kaplan. „Tam jsem se dozvídala věci,“ říkala. Postupně se s manželem dostávali ve straně do opozice. „Přemýšlela jsem, co dělat, jestli vystoupit ze strany, hádala jsem se s lidmi, nemohla jsem dýchat,“ popisovala své pocity z počátku šedesátých let 20. století.

V komunistické straně probíhala tvrdá bitva

Manžela přeložili do Prahy a z ní udělali na Obvodním výboru KSČ Praha 6 tajemnici pro průmysl. Když na schůzi přednášela o kultu osobnosti, nikdo jí nevěřil. „Bitva ve straně probíhala tvrdě,“ říkala. Některé pražské obvody byly proreformní, jiné ne. Ona se s většinou představitelů průmyslových podniků politicky shodla, zaváděli Šikovu ekonomickou reformu do praxe. Když pochopila, že si to může dovolit, svolala školení závodních organizací, na kterém přednášel proreformní komunistický funkcionář Jaromír Litera. „Poprvé jsem se tam dozvěděla, jak škodlivé je prosazovat vedoucí úlohu strany,“ vyprávěla pamětnice.

Když se Alexander Dubček stal 5. ledna 1968 prvním tajemníkem ÚV KSČ, šla mu sama za sebe se skupinou zástupců některých závodů vyjádřit podporu. On jí pak telefonoval na Obvodní výbor KSČ v Praze 6, kde ji obvinili, že u nich vytváří druhé stranické centrum. Stala se nespolehlivou, v noci jí prohrabávali stůl a při volbách ji už nezvolili tajemnicí. „Nevěděli, jak se mnou naložit, nemohli mě obvinit z prosazování toho, o čem se úředně říkalo, že je pravda,“ vysvětlovala. Začala pak pracovat v nově zřízeném informačním oddělení na ÚV KSČ, kde začali používat počítače.

V deratizační firmě hubila šváby

Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy doplatila na to, že v roce 1968 podporovala demokratizaci politického a společenského života, kterou provádělo pokrokové křídlo KSČ v čele s Alexandrem Dubčekem. V roce 1969 propustili Marii Hromádkovou  i jejího manžela ze zaměstnání a jiné oba sháněli jen těžko. „Udělali to chytře, neměli jsme čas myslet na politiku, museli jsme se starat, abychom měli co jíst,“ vysvětlila pamětnice. Půl roku pracovala v Tesle v oddělení průzkumu trhu, pak v deratizační firmě hubila šváby a nakonec v podniku Inženýrské a průmyslové stavby (IPS) dělala až do svého odchodu do důchodu skladnici.

V Tesle za ní přišli, aby doplatila stranické příspěvky. „Příspěvky nedoplatím, to si radši koupím punčochy. Legitimaci ráda odevzdám, protože ji na nic nepotřebuju,“ odpověděla jim. Pozvali si ji na pohovor na ÚV KSČ. „Seděli tam samí fanatici a začali mě školit,“ popisovala. Dlouho mezi nimi nevydržela, rozčileně vstala a odešla. Tak skončilo její členství v komunistické straně.

Státní bezpečnost (StB) se zajímala o aktivity bývalých reformních komunistů, a tak Marie Hromádková zažívala domovní prohlídky ještě před podpisem Charty 77. První z nich ji překvapila, když se vracela z noční směny v deratizační firmě a před domem stálo šest policejních aut. Byt byl vzhůru nohama a plný příslušníků Veřejné bezpečnosti. „Lezli do všeho, odklopili i rozkládací gauč,“ vzpomínala. V Archivu bezpečnostních složek se nacházejí čtyři složky z let 1974 až 1988, v nichž StB  pamětnici vede nejprve jako prověřovanou osobu a později jako nepřátelskou osobu.

Estébáci k nim domů lezli oknem

Když podepsala Chartu 77, pronásledování ze strany StB pokračovalo. Hromádkovi se nicméně snažili nenechat se zdeptat. Při domovní prohlídce v roce 1978 neotevřeli a estébáci se k nim namáhavě dostávali oknem. Tajně je přitom vyfotil soused Václav Ševčík. Jindy chtěli nevítanou návštěvu trochu potrápit. „Psali jsme jim lístečky jako třeba ,Co čumíš?‘ do různých částí nábytku,“ vzpomínala. Při domluvách po telefonu s manželem posouvali dohodnutý čas schůzek o hodinu, aby zmátli estébáky, kteří je odposlouchávali.

Pamětnice vyprávěla, že estébáci se chovali slušně, ale ti mladší byli často zlí. Jednou vystoupila cestou z práce z autobusu dřív a schovala se. Volha s tajnými policisty sledující autobus pak jezdila sem a tam a marně ji hledala. Ona se tak nerušeně mohla vypravit na návštěvu za Ottou Bednářovou, kterou propustili z vězení. Když se vrátila domů, volha už tam stála.  „Druhý den jsme jeli autobusem a přestupovali jsme na Sokolovské z autobusu dolů na metro. Estébák šel za mnou a kopal do mě,“ popisovala.

U Hromádkových doma se rozmnožovalo velké množství dokumentů, článků a knih. „Byli jsme takové malé nakladatelství,“ říkala pamětnice. Měli skupinu asi sedmi známých a kamarádek, které pro ně texty opisovaly, a další lidé je šířili dál. V IPS nepochopitelně spravovala sklad papíru, tužek a potřeb pro kopírování, které využívala i pro svou samizdatovou činnost. „Vedle komplexního rozboru pro podnik jsem rozmnožovala Orwella,“ vyprávěla. Britský spisovatel George Orwell se proslavil románem Farma zvířat, v němž vykreslil zrůdnost totalitních komunistických režimů.

Synovi zapálili auto

V roce 1980 se Marie Hromádková stala na rok mluvčí Charty 77. Vystřídala Jiřího Hájka, který ji na schůzi chartistů představil jako „soudružku“ Hromádkovou, tak hluboce se „soudruhování“ vrylo bývalým komunistům pod kůži. Na schůzkách kolektivu mluvčích se projednávaly dokumenty, které vydají, a chystané protikomunistické akce. „Věděli jsme, že jsme odposlouchávaní, tak jsme si všechno  důležité buď psali na papírky, nebo šeptali do ucha,“ popisovala pamětnice.

Tři synové Marie Hromádkové, kteří se zapojili do rozšiřování zakázané literatury, nemohli studovat, nakonec se jim podařilo alespoň vyučit se. Synovi Vráťovi StB zničila auto, které si sám ze sehnaných dílů postavil. „Odtlačili ho do Stromovky, něčím polili a zapálili,“ vyprávěla pamětnice. Syna Jaroslava zase chtěli donutit k práci v dolech. Oldřicha jednou zmlátili tak, že pak museli čekat, až mu modřiny vyblednou a budou ho moci pustit.

Marie Hromádková odešla do důchodu v roce 1984. Po čase se s manželem přestěhovali do Kunčic, dál se ale podílela na činnosti Charty 77.  Svolala dvě první shromáždění chartistů. Setkávala se i s vrchlabskou disidentkou Hanou Jüptnerovou. V revolučním listopadu roku 1989 promluvila na vrchlabském náměstí. V roce 2023 žila v Kunčicích a pravidelně se vídala se dvěma faráři, bývalými mluvčími Charty 77, evangelíkem Milošem Rejchrtem a katolíkem Josefem Kordíkem.