František Hron

„Přišel rok 1970, po posledním táboře nás rozpustili. Bylo nám řečeno, že buď půjdeme do Pionýra, nebo prostě nic. Náš vedoucí Bohdan tehdy řekl, že ne. Tak jsme si ty věci, které zbyly, jako například stany, protokolárně rozdělili jako odměny, abychom je nemuseli dávat pionýrům. A rozpustili jsme se. Prakticky já měl doma dvacet let složený stan stan proložený novinami.“

„Pamatuji si rok 1968, když mě mamka ráno budí a říká: ,Franto, vstávej, je válka.‘ Já jsem si říkal, co blbnou. Pustili jsme televizi a tam říkali, že máme zachovat klid. To jsme bydleli ještě v Komenské ulici. Potom večer 22. srpna přijeli poprvé do Jihlavy. Před knihovnou na náměstí přejeli kluka. To je zastíněno legendou. Někdo říká, že skočil prvnímu vojákovi na hlaveň a ten další ho přejel. Ale vím, že ho vezli do nemocnice. Jak to dopadlo, však nevíme. Poté, když jsme se ráno probudili, tak v Komenské ulici stál tank směrem k náměstí. Tenkrát jsme se sestrou nerozlišovali, co nás může potkat, a tak jsme začali podepisovat různé papíry, nosili jsme trikolóry, a jelikož jsme ještě čerstvě uměli ruštinu, tak jsme se jim tam něco snažili vysvětlit. Oni jen říkali, že je to kontrarevoluce. Kdyby začali střílet, tak jsme to tenkrát také mohli odnést. Oni se neštítili ničeho.“