The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Hronová (* 1958)

• narodila se 6. května 1958 v Jihlavě

• rodiče ji odmalička vedli k víře

• v roce 1970 začala chodit do skautského oddílu

• po zákazu skautingu se zblížila s členy podzemní církve

• kvůli špatnému kádrovému posudku nebyla přijata na střední školu zdravotní

• po střední škole začne pracovat v knihovně

• zúčastnila se obecné stávky 27. listopadu 1989

• po sametové revoluci se stala ústřední postavou jihlavského skautingu

Světské a komediantské geny na straně jedné a křesťanské hodnoty na straně druhé – tak by se dalo charakterizovat podhoubí, ze kterého pochází Ludmila Hronová. Ta je v Jihlavě dodnes vnímána jako jedna z vůdčích osobností skautského oddílu i kulturního života.

Právě kvůli tomu, že se pamětnice netajila svou vírou a později i láskou ke křesťanství, musela během totalitního režimu projít řadou těžkých životních zkoušek. Navzdory výborným studijním výsledkům ji nepřijali na zdravotní a později ani na vysokou školu. „Byla jsem rebel. Za svou víru jsem se nestyděla. Veřejně jsem o tom mluvila.“

V sedmdesátých letech 20. století se spřátelila s členy podzemní církve, kteří byli často zároveň i skauty. S nimi podnikala nejen turistické výpravy, ale z úst tajně vysvěcených kněží naslouchala také kázáním. Skautské hodnoty i víra jí pomohly v pravdě přežít komunistický režim a těšit se z příchodu svobody. „Nejdůležitější věc mého života je, že došlo k sametové revoluci,“ podotkla Ludmila významně.

Byla nejenom dítětem komediantů

Ludmila Hronová přišla na svět 6. května 1958 v Jihlavě. Oba rodiče pocházeli z inspirativního prostředí, které ji významně ovlivnilo. „Rodina mého tatínka rozhodně není tuctová,“ usmívala se během vyprávění pamětnice. Tatínek, Josef Kočka, totiž pocházel z rodiny komediantů. Navzdory kočovnému životu byl Josef Kočka i jeho pět sourozenců vychováván velmi přísně, Ludmilin dědeček doma vládl pevnou rukou. To dokresluje situace, kdy tatínek v mládí spadl do rybníka, bál se přijít domů, a tak v mokrých šatech chodil celý zmrzlý po ulici. Bohužel velmi prochladl a onemocněl revmatickou horečkou. Křehké zdraví ho pak provázelo po celý zbytek života.

Na svůj světský původ si však Ludmila dlouho zvykala. „Tenkrát jsem byla hloupá. Trochu jsem se za to styděla. Děti se mi posmívaly za to, že jsem Kočková,“ vzpomínala s tím, že jako mladá dívenka musela občas prodávat na střelnici. Pocity studu však střídaly nadšení z toho, že pod pultem měla babička také žvýkačky ze Západu, které Ludmila jako dítě milovala.

Ludmilina maminka, na rozdíl od tatínka, vyrůstala v katolické rodině. Dědeček Augustýn byl řezník a o jeho párcích se mluvilo široko daleko. O své řeznictví měl dědeček strach už v květnu 1945, když sovětští vojáci osvobozovali Jihlavu. „Byli zbědovaní, zdivočelí, a tak se tu odehrála spousta všelijakého drancování a znásilňování. Dědeček tehdy sedával v průjezdu domu s puškou v ruce. Na to často vzpomínal, že musel chránit svou rodinu před těmi osvoboditeli,“ vyprávěla pamětnice. Po roce 1948 dědečkovo řeznictví zabavili komunisté, jako vyhlášený jihlavský řezník však našel uplatnění jinde.

Právě kvůli katolické víře, ve které maminka své děti vychovávala, byla Ludmila často terčem šikany soudružek učitelek. Pamětnice uvádí příhodu z recitační soutěže, které se zúčastnila. „Nemůžeme připustit, aby se protikomunistický živel umístil na prvních třech místech,“ vysvětlila prý pamětnici jedna ze soudružek důvod, proč v soutěži získala až čtvrté místo.

Autem proti tankům

Ludmila byla velmi veselá, ráda zpívala a tančila, každé ráno zapínala rádio. I proto si vzpomíná na 21. srpen 1968, kdy se jí z rozhlasu nedostalo toho, co jako obvykle očekávala. „Pustila jsem rádio a pořád se tam ozývala znělka Stanice Praha, stále dokola. Potom, za hodnou chvíli, promluvil ochraptělým hlasem hlasatel, že vojska Varšavské smlouvy překročila hranice naší země a že máme zachovat klid,“ vzpomínala Ludmila na osudové ráno.

S maminkou i mladším bratrem pak společně celý den poslouchali rádio a vyčkávali příchodu tatínka z práce. „Milý tatínek se vrátil až pozdě večer, značně podnapilý, ale opravdu hodně. A když přišel domů, řekl, že vezme naše auto a pojede proti sovětským tankům,“ rekapitulovala pamětnice, která tatínkovi chtěla záměr za každou cenu rozmluvit. „Měli jsme doma obraz Panny Marie s Ježíškem, kde Panna Maria má malé děťátko, které přikrývá, a stéká jí přitom slza, jako by tušila, že ho čeká obrovské utrpení. No a tenhle obraz tam visel a mamka vždy přiběhla do toho pokoje, klekla si před ten obrázek a začala prosit Pannu Marii, ať si to taťka rozmyslí a ať nikam nejede,“ pokračovala pamětnice ve vyprávění. Tatínek si však nedal říct a maminka s ním musela nastoupit do auta a jet proti sovětským tankům. Nakonec si po cestě svůj záměr rozmyslel a oba se v pořádku vrátili domů.

Z vyprávění svých příbuzných si Ludmila pamatuje také zprávy o sebeupálení Evžena Plocka v Jihlavě. „Upálení jsme určitě registrovali. Souvisí to hodně s mým světským původem. Stalo se to 4. dubna, na Velký pátek. Na jihlavském náměstí stály atrakce a ve střelnici byla naše dobrá známá,“ popisovala Ludmila. Než Evžen Plocek spáchal sebevraždu, položil údajně na pultík střelnice vzkazy, ve kterých stála hesla: „Jsem pro socialismus s lidskou tváří“ a „Nesnáším necit.“ Ludmila se poté v dospělosti obětí Evžena Plocka zabývala více. Avšak v roce 1969, kdy se tragédie stala, si podle svých slov nedokázala dát věci do souvislostí.

O rok později, 1. května 1970, složila svůj skautský slib. Všichni jihlavští skauti tehdy vyrazili do prvomájového průvodu. „To bylo hodně zajímavé, protože jsme tam byli my v krojích i pionýři v krojích. A my jsme provolávali hesla jako: ‚Byli jsme a budem! Byli jsme a budem!‘ Myslím, že komunisté byli hodně překvapení,“ usmívala se Ludmila při této vzpomínce. Brzy se však musela vyrovnat se zákazem skautingu, který nesla velmi těžce.

Jít na zdravotnickou školu? Neexistuje, obracela by umírající k Bohu

Po základní škole se Ludmila toužila stát, po vzoru své maminky, zdravotní sestrou. V tom jí však zabránil špatný kádrový posudek. „Dělala jsem zkoušky a samozřejmě, že mě nevzali kvůli mému náboženství,“ řekla pamětnice. Soudružky učitelky prý prohlásily, že umírající by jako zdravotnice mohla obracet k Bohu. Pamětnice měla ale velmi dobré studijní výsledky, a tak jí Bohdan Sroka, rodinný známý, učitel a kněz v jedné osobě, pomohl dostat se na gymnázium do Telče.

V roce 1974, ve věku devětatřiceti let, zemřel Ludmile tatínek. Pohřbíval jej tehdy farář Emanuel Marek, který údajně spolupracoval s StB. „Bylo to o něm známé, hodně jsme se ho báli,“ vysvětlila pamětnice. Tatínkova smrt Ludmilu ještě více přimkla k Bohu a do kostela začala chodit téměř každý večer. A brzy se spřátelila s členy podzemní církve. K té ji přivedly bývalé skautské vedoucí. Začala s nimi chodit na setkání, která měla připomínat pouze turistické srazy. Ty ale nejčastěji vedli kněží, kteří neměli státní souhlas, mezi nimi nejvíce salesiáni. Turistiku přes den vystřídala večerní výuka náboženství a v přírodě nebo na chalupách se také sloužila mše svatá.

Do maturitního ročníku nastoupila Ludmila v roce 1977. V tom roce do třídy přišli soudruzi s archem papíru a požadovali po studentech podpis. Tím měli stvrdit svůj nesouhlas s Chartou 77 a někteří ze spolužáků ani nevěděli, o co se jedná. Podepsat však museli všichni.

Po gymnáziu bylo jasné, že humanitní obory, pro které měla pamětnice nadání, nebude moci vystudovat. Tak trochu na truc se přihlásila na Vysoké učení technické do Brna, kam ji kupodivu přijali. V jihomoravském krajském městě však strávila pouze pár týdnů, k imatrikulaci už nepřišla, věděla totiž, že to není škola pro ni.

Půjčovat celý život Leniny? To tedy ne

V roce 1978 ji přijali v knihovně v oddělení pro dospělé. Ředitel knihovny jí dokonce pobídl k tomu, aby při práci vystudovala dvouletou knihovnickou školu. Během studia se stihla sblížit s Františkem Hronem, kterého znala ze skautských let a jehož si v červnu 1979 vzala. Na svatebním oznámení, které dostal také ředitel knihovny, však bylo napsáno, že svatba bude v kostele. Při první možné příležitosti tak dostala Ludmila výpověď. V té době se jí však narodil první syn a okamžitě po šestinedělí otěhotněla znovu. Školu si ale zvládla dodělat, a tak po mateřské dovolené hledala novou práci v knihovně.

Přijali ji nakonec na politické oddělení, které bylo plné knih, jež hlásaly marxismus-leninismus. „Práce mě strašně nebavila. Bylo to něco hrozného, proti mé přirozenosti. Říkala jsem si, že to nemůže mít dlouhého trvání. Nechci naplnit svůj život tím, že budu půjčovat nějaké Leniny. To jako ne. Nevěděli jsme s taťkou, co máme dělat, a tak jsme si naplánovali třetí dítě. Náš třetí syn se narodil, abych z toho oddělení vypadla,“ řekla pamětnice s úsměvem a nadsázkou.

Do práce se znovu vrátila až v roce 1988, tentokrát do oddělení metodiky. Listopadové události roku 1989 ji zastihly v práci. Během schůze pak v práci oznámila, že se do zaměstnání vrátí, jakmile skončí generální stávka, které se hodlá zúčastnit. „Dříve kovaná soudružka mě začala objímat a říkat, že je šťastná, že jsem s takovým postojem vystoupila,“ vzpomínala Ludmila trpce i na ty, kteří po listopadu 1989 znenadání změnili své politické přesvědčení.

Po obnově skautingu se manžel František stal vedoucím skautského oddílu Vlčat. Ludmila ho záhy následovala. Do svobodné doby se jim pak nečekaně narodil ještě čtvrtý syn Tomáš. Jeho porod byl však velmi komplikovaný a maminka se synem oba málem zemřeli. Když se pamětnice zotavila, začala společně s manželem pořádat řadu skautských táborů a stali se vůdčími osobnostmi jihlavského skautingu. Ludmila začala také vyučovat náboženství a zůstala i v knihovně, kde organizovala řadu kulturních i vzdělávacích akcí.

Skauting je dodnes jejím životním posláním, který v ní, společně s vírou, nastavil jasný morální kompas. „Život nekončí jámou na hřbitově nebo pecí v krematoriu. Existuje přesah do dalšího života. Skautský slib to má v sobě obsaženo. Slibujeme věrnost nejvyšší pravdě a lásce,“ dodala Ludmila Hronová na závěr svého vyprávění.