Ludmila Hronová

„Určitě jsme registrovali to upálení. To souvisí s tím mým světským původem. Stalo se to 4. dubna, na Velký pátek. Na jihlavském náměstí stály atrakce, střelnice a v ní jedna naše dobrá známá. A Evžen Plocek, než vykonal ten čin, tak na pultík položil svoje vzkazy. Tam napsal: ‚Jsem pro socialismus s lidskou tváří‘ a ‚Nesnáším necit‘. Docela jsem se tím zabývala, protože jsem o tom vyprávěla v době, kdy jsem provázela po pamětnických deskách v Jihlavě. Pamatuji si, že naše známá ze střelnice nám vyprávěla, že ten chlapík položil na její střelnici tyto lístky a poté, že se tam zapálil. Takže tu informaci jsme měli, dá se říct, z první ruky. Samozřejmě, že jsme si to asi nedokázali dát do souvislostí.“

„Tato práce mě strašně nebavila. Bylo to něco hrozného, proti mé přirozenosti. Říkala jsem si, že to nemůže mít dlouhého trvání. Nechci naplnit svůj život tím, že budu půjčovat nějaké Leniny. To jako ne. A tak jsme s taťkou nevěděli, co máme dělat, a tak jsme naplánovali třetí dítě. Náš třetí syn byl naplánován z důvodu, abych z toho oddělení vypadla.“ (smích)

„Tatínek se pořád nevracel z práce. Milý tatínek se vrátil až pozdě večer, značně podnapilý, ale opravdu hodně. To už pracoval v Tesle a celý den seděli a z takové nějaké nemohoucnosti zapíjeli okupaci. A když přišel domů, řekl, že vezme naše auto a pojede proti sovětským tankům. My jsme mu to žádným způsobem nemohli vymluvit. Nezapomenu na to... Měli jsme doma obraz Panny Marie s Ježíškem, kde Panna Maria má malé děťátko, které přikrývá, a stéká jí přitom slza, jako by tušila, že ho čeká obrovské utrpení. No a tenhle obraz tam visel a mamka vždy přiběhla do toho pokoje, klekla si před ten obrázek a začala prosit Pannu Marii, ať si to taťka rozmyslí a ať nikam nejede. Ale nedalo se nic dělat. Mamka s ním musela nastoupit do auta a jeli proti sovětským tankům. Dopadlo to legračně. Přijeli za Jihlavu, taťka vystoupil, za chvilku se vrátil a jeli zpátky domů.“

„Ráno jsem vždy zapínala rádio. Pustila jsem ho a teď se tam pořád ozývala znělka Stanice Praha a furt dokola, stále dokola. A potom za hodnou chvíli promluvil ochraptělým hlasem hlasatel, že tedy vojska Varšavské smlouvy překročila hranice Československé republiky a že máme zachovat klid a rozvahu. Já jsem samozřejmě byla úplně vykulená, bylo mi deset let. Utíkala jsem vzbudit mamku a bráchu, kteří ještě spali. Mamka měla zřejmě dovolenou, protože byla s námi doma. A teď jim říkám: ‚Mami, mami, je válka!‘ Mamka byla samozřejmě úplně v šoku. Celý den jsme strávili tím, že jsme poslouchali rádio. Oznamovaly se už různé věci, kolik je v Praze zraněných a že se střílelo do Muzea a kolik je tam mrtvých.“

„Na konci války přišli do Jihlavy ruští vojáci, který město osvobodili. Tedy osvobodili, víme, jak to bylo. Vojáci byli zpustošení, zdivočelí, a tak se tu odehrálo spoustu všelijakého drancování, znásilňování. Dědeček tehdy sedával v průjezdu domu s puškou v ruce a chránil svou rodinu. Na to často vzpomínal, že musel chránit svou rodinu před těmi osvoboditeli.“