„Oni sem přišli namnoze jako do pracovního tábora. Do Ostravy přicházet bydlet, to byl svým způsobem nonsens. Sem chodili lidé z velkého okolí z Polska, ze Slovenska, z Haliče, z různých míst jako do pracovního tábora s představou, že si tady vydělají nějaké dobré peníze, které slibovala práce na šachtě. Ve chvíli, kdy si peníze vydělají, tak půjdou rychle pryč. Půjdou někam žít, protože tady se jenom pracuje. Tady je pracovní tábor, ve kterém se peníze vydělají. Do života se napřou už někde jinde. Někde, kde se dá dýchat, kde jsou možnosti, kde se dá slušně bydlet. Jenomže to se ve většině případů nepovedlo. Práce ty lidi pohltila, vyčerpala. Peníze se rozpustily a investovaly na rehabilitaci v hospodách. Kořalečným morem, což je termín, který se tady skutečně používal. Najednou těm lidem docházelo, že život tady bude navždy. Nakonec přišli potomci, založily se rodiny a nehnuli se z tohoto místa. Místo se stalo osudným. V tu chvíli jim začalo docházet, že se něco nepovedlo. Že se jejich sen, jejich cíl, jejich představa minula s realitou. To byl další zdroj mimořádné nelibosti. Mimořádného neladu, naštvanosti a nasranosti.“
„Vylézt ven znamenalo velmi brzy narazit na ty podivné lidi. Podivní byli v tom smyslu, že na nich byla vidět únava, ošuntělost a namnoze i zlomenost, občas opilost. Oni byli celí tmaví. To si dobře pamatuji, těma dětskýma očima. Ne snad ani že by byli umazaní uhelným kalem a mourem, který dole všude byl. V nich bylo cosi tmavého uvnitř. To se dalo vycítit. Dětskýma očima se to dalo i vidět. V nich byla potemnělost celé jejich existence. Celého osudu, který se skládal jen z té strašlivé dřiny, mnohahodinové. Z té strašlivé, zdánlivé úlevy z volna, co měli poté, co vyfárali, který strávili v hospodách a harendách. To byla úleva opravdu jen zdánlivá. Kdo v životě pije, tak ví, že pití je dřina. To je námaha, která tělu i duši nakonec nijak neuleví. Čili oni šli z jedné námahy do druhé. Poté krátký spánek a znovu dolu do šachty. Tento bezvýchodný kruh, který se točil neustále a ve kterých byly jejich životy zadrhlé a zacyklené, se promítal do jejich postav, do jejich tváří, do toho, jak se chovali. V tom byla zvláštní tmavost, temnota.“
„Ti lidé byli deklasováni především dvěma způsoby. Jinak řečeno, deklasovanost má dva zdroje. Jeden je docela normálně fyzický. Život byl redukován na existenci. Existenci, která znamenala téměř nelidskou námahu, práci v dole. Následně rychlou rehabilitaci – tedy zdánlivou – v hospodách a návrat do dolu. To samo o sobě vyčerpá natolik, že člověk už potom nemá chuť ani sílu na cokoliv dalšího. Na jakoukoliv další aktivitu, i kdyby v tom městě byla. Ve městě toho bylo pomálu, ale přece. Bylo tady divadlo, kino, park. Všechny tyto možnosti ztrácely pro fyzicky totálně vyčerpaného člověka jakoukoliv přitažlivost. Druhá únava, druhá vyčerpanost a vlastně vztek pramenil z toho, že (horníkům – pozn. ed.) začalo docházet, že je někdo podvedl. Že to, co jim sliboval jako poměrně slušný výdělek – horníci v té době vydělávali relativně hodně peněz –, je pro ně zbytečný. Ten nedokáže jejich život vykoupit, spravit, posunout někam, protože on se nakonec rozpustí zase jenom v harendách. Neposune člověka nikam dál. Horníci si začali uvědomovat zadrhlost svých životů. Začali si uvědomovat, že to takto bude napořád a že jsou v pasti. Z toho pramenila, nedá se snad ani říci naštvanost, ale musí se říci poctivě nasranost.“
„Od dětství jsem měl jeden z blízkých a samozřejmých kontaktů s hornickým živlem a horníky právě prostřednictvím matky, která každý den odcházela na hornickou polikliniku, kde se věnovala nemocným, zničeným, unaveným a polozlomeným horníkům. Odpoledne, když se vracela domů, přinášela vyprávění. Přinášela zprávy, zkazky a dojmy, které ten den měla. Vždycky byly mimořádně silné. Já jako dítě jsem to na ní viděl. Viděl jsem, jak je sama vyčerpaná. Jak je často otřesená z toho, co viděla přes den. Jakých těžkých věcí musela být svědkem. Postupně ve mně rostla představa, že hornictví je nějaký zvláštní rozsudek, těžký úděl a že horníci musí být kromobyčejní lidé, když to jsou schopni všechno vydržet. Zároveň jakým způsobem se v ordinacích projevovali, nebylo úplně samozřejmé. Přicházeli namnoze přiopilí, přicházeli podráždění, nervózní, vzteklí, bolaví. Zničení svými nemocemi a svým životem. Projevovali se mimořádně divoce, expresivně. Nebylo vůbec žádným problémem, spíše to bylo každodenní skutečností, že se na chodbách hornické polikliniky rozléhal řev a nadávky. Kopalo se do dveří. Občas se dveře rozkopaly, když horník dlouho nepřicházel na řadu a měl pocit, že s ním je zacházeno ne příliš dobře. Dával svoji nelibost najevo velmi hlasitě a expresivně.“
Petr Hruška se narodil 7. června 1964 v Ostravě. Maminka pocházela z Doks u Máchova jezera, otec vyrostl v industriální oblasti v Kramářích u Opavy. Celá rodina však žila v Ostravě, kde otec působil v chemickém průmyslu. Matka sloužila jako zdravotní sestra v hornické poliklinice. Petr Hruška po vychození základní školy absolvoval gymnázium ve Šmeralově ulici. Protože neodpovídal ideálu socialistického studenta, nedostal doporučení k nástupu na vysokou školu. Před vojnou unikl zápisem na Vysokou školu báňskou, kde v roce 1987 absolvoval obor úprava pitné vody, a stal se inženýrem. Poté nastoupil na vojnu, kde byl nejprve u motorizovaného střeleckého pluku v Chebu a Karlových Varech, později jej přeřadili k psychicky extrémně náročné službě u vojenské eskorty. V civilu pracoval u n. p. Severomoravské vody a kanalizace. Po sametové revoluci vystudoval literaturu na univerzitách v Ostravě a v Brně. Dnes působí v brněnské pobočce Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Českou literaturu kromě toho vyučuje na Masarykově univerzitě v Brně a na univerzitě v Ostravě. Petr Hruška je sám literárně činný. Za svoji tvorbu obdržel řadu významných ocenění.
