The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Hudcová (* 1941)

• narozena 31. prosince 1941 v Brně

• vyrůstala ve Veverské Bítýšce

• pamatuje ostřelování i osvobození Bítýšky

• po únorovém převratu otec poslán do Rosicko-oslavanských dolů

• v roce 1960 se pamětnice účastnila II. celostátní spartakiády

• od 70. let pracovala v bítýšském podniku Kovo

• tam prožila listopadové události roku 1989 včetně generální stávky

• roku 1996 odešla do důchodu

Pamatuje si ostřelování Veverské Bítýšky i sousední Kuřimi na sklonku druhé světové války, dramatické chvíle strávila s rodiči v podzemním úkrytu. „Mě to poznamenalo na celej život, a když o tom vykládám, nemám dobrej pocit.“ V revolučním roce 1948 začala chodit do školy, kde se jí dostávalo natolik zabarvené vzdělání, že v dětství truchlila nad smrtí diktátorů a těšila se ze světlých zítřků dělnického lidu. A to i přesto, že jejího otce komunisté poslali do dolů. „No já jsem koukala a říkala: ,Ať už je ten komunismus, ať si můžeme všechno vzít,‘ vzpomíná se smíchem Alena Hudcová.

Ne abys to někde říkala, to by ti tatínka zavřeli

Alena Hudcová, rozená Kudláčková, se narodila 31. prosince 1941 v Brně. Hned v červenci následujícího roku se však s rodiči Emílií a Jaroslavem přestěhovala do nedaleké Veverské Bítýšky. Dědeček z otcovy strany Klement Kudláček bojoval v první světové válce. „Byl nasazený a onemocněl rakovinou. Tenkrát léky moc nebyly, on hrozně trpěl, bohužel to nevydržel a vzal si život.“ Jeho manželka – babička pamětnice – Julie, za svobodna Krejčí, byla příbuznou vyznamenáními ověnčeného armádního generála Ludvíka Krejčího. Generál Krejčí bojoval v první světové válce v řadách československých legií a v roce 1938 jej Edvard Beneš jmenoval nejvyšším velitelem mobilizované československé armády. Roku 1941 byl deportován do koncentračního tábora Terezín a komunisté jej pak v padesátých letech degradovali na vojína a připravili ho o penzi. Válečný hrdina přeživší holokaust skončil jako pomocný dělník.[1]

Otec Jaroslav pracoval v podniku na výrobu krmiv Marogro v Komárově a zároveň byl vášnivým divadelníkem. „To byl velkej ochotník! Hrál v C. K. polní maršálek, Zvíkovský rarášek, Paní mincmistrová, Vojnarka a nejvíc – to se jmenovalo Bařtipán, ale má to více názvů – Zdravý nemocný, od Molièra. […] A s tím slavili moc velkej úspěch.“ V hubených válečných časech se rodina musela zčásti spoléhat na vzájemnou sousedskou pomoc, vlastní hospodářství Kudláčkovi neměli. „Bítýška byla dědina. A tatínek vždycky sehnal nějaký sáček rybí moučky a tak. Chodili jsme tady k sedlákovi pro domácí mlíko, tam, jak končí [Brněnská] přehrada, tam býval mlýn a mleli tam mouku, tak tatínkovi nechali pytlík mouky.“ Alena také vzpomíná, jak otec tajně poslouchával zakázané rádio: „A říkal: ,Ne abys to někde říkala. To by ti tatínka zavřeli a neměla bys tatínka.‘ Takhle mi vždycky hrozil.“

V noci jsme šli do krytů, protože v domech je to mnohem nebezpečnější

S blížícím se koncem války přestávalo být v obci bezpečno. „Kousíček od Bítýšky je Kuřim a tam byla zbrojovka, pak se to jmenovalo TOS Kuřim a Spojenci dělali nálet na tu továrnu.[2] […] Já jsem byla na balkoně, poskakovala jsem, podívala jsem se na oblohu a vidím letadlo. A říkám: ,Mami, dívej, to letadlo má ohýnek.‘ Ona se podívala a říkala svému bratrovi: ,Ty, Vášo, to letadlo fakt hoří!‘ A on zvedl oči od novin, podíval se a říká: ,Houby hoří, oni po nás střílí. Honem!‘ Strýc mě chytil do podpaží jak štryclu chleba a po schodech jsme seběhli dolů [do sklepa]. Jak stříleli, prorazili zábradlí, ze zdi se to odrazilo do druhého zábradlí a tam byla přehozená peřinka. Tak maminka říkala, že bylo všude plno peří. Ale nám se nic nestalo.“ Bylo zapotřebí najít vhodnější místo. „V noci jsme šli do krytů, protože naši měli strach, že v domech je to mnohem nebezpečnější. […] Tady byl vybudovaný takový podchod, tekla tam voda, když se rozvodnily potůčky. […] Bylo to zadělané deskama a posypané hlínou, aby se to maskovalo.“

Osvobození Bítýšky doprovázely další přestřelky a nepokoje a chaotické situace údajně využili tamní partyzáni jako příležitosti k rabování. „Partyzáni chodili po domech, to oni už věděli, protože lidi utekli do lesů, hodně lidí bylo v lesích. Baráky byly volné a oni měli možnost to okouknout a viděli, co by si mohli vzít a co by se jim hodilo.“ Klid v obci nastal až v noci z 8. na 9. května 1945. „Vylezli jsme z toho bunkru a chodili tam legionáři. Pamatuju si, že měli tmavě modrou uniformu, barety, pušky, kalhoty po kolena a vysoké holínky. […] A oni nás zdravili a teď se všichni radostně vítali. No, bylo po válce, tak radostně zvedali ruce a zdravili se.“ Dramatické okamžiky a traumata z dětství však zůstávají i po více než tři čtvrtě století stále živé. „Mě to poznamenalo na celej život. Já jsem v tom tunelu byla jednou, a když o tom vykládám, nemám dobrej pocit.“

V předsíni samej Stalin

V září revolučního roku 1948 nastoupila Alena do první třídy. Výuku v éře stalinismu doprovázela propaganda. „Náš učitel měl vždycky takový plamenný řeči, že vás dovedl vyburcovat. A já jsem se jednou zeptala: ,Pane učiteli,‘ já jsem nebyla s to se naučit říkat soudruhu, tak říkám: ,Pane učiteli, prosím vás pěkně, můžete mně říct, jaký je rozdíl mezi socialismem a komunismem?‘ A on mně říká, to si pamatuju jak teďka: ,Víš, za socialismu my musíme napřed vydělat peníze, abychom tam to zboží do těch obchodů dali. Ale za komunismu přijdeš, budeš chtět kus salámu nebo máslo nebo chleba, tak si to z toho regálu vezmeš a půjdeš, nemusíš to kupovat.‘ No já jsem koukala! A pak přijdu domů a říkám: ,Ať už je ten komunismus, ať si můžeme všechno vzít.‘ A tatínek říkal: ,Prosím tě, kdo ti to nakukal?‘ Já říkám: ,No, pan učitel Kašparec.‘ – ,Prosím tě, to v životě nebude pravda. Ale nesmíš říkat, že ti to říkal tatínek. Tatínka by ti zavřeli a ty bys neměla ani ten chleba,“ vzpomíná Alena se smíchem.

Okolo roku 1950 komunisté poslali otce do černouhelných dolů na Brněnsku. „Rok byl nasazenej tady v Rosicko-oslavanskech dolech. […] Ale proč, to vám nemůžu říct a už se nemám koho zeptat, ráda bych se bývala zeptala, mně to tak nějak uniklo.“ Tato epizoda tak zůstala rodinným tabu. „Jenom vím, že jednou přišel a měl zlomený prst, že jak oni lezli v těch – říkali tomu komíny – dolech, tak se něco utrhlo a ten tatínek měl zlomený prst, tak to měl zavázané. Ale nechtěl o tom mluvit a maminka taky ne.“ Je možné, že komunisté na otce zkrátka něco našli – svým odporem k ideologii se příliš netajil, o čemž svědčí i vzpomínka na rok 1953. „Když zemřel Stalin, tak já jsem z takové té své iniciativy na zeď nalepila bílej papír a z novin výstřižky. Třeba Stalin v rakvi, průvod, jak mává davu, a takové věci. A tatínek přišel a vidí v předsíni: samej Stalin. A on: ,Co to má znamenat?‘ A já říkám: ,No, tati, když Stalin zemřel a on nás osvobodil.‘ – ,Ale okamžitě ať to zmizí, toto mně tu nezaváděj!‘ A já říkám: ,No jo, ale on zemřel i Gottwald.‘ – ,To nevadí, jeden darebák větší než druhej. Tady toto ne!‘ Tak já jsem to musela celá nešťastná sbalit.“

Bude válka, co budeme jest?

Základní školu vychodila Alena Hudcová v roce 1956. „Jenže kam dál? Buď byla jedenáctiletka, nebo učit se na prodavačku, nebo švadlenu, případně zdravotní sestru.“ Původně se pamětnice chtěla stát švadlenou, nakonec však nastoupila do práce. Zprvu chvíli pracovala jako kreslička, poté nastoupila do podniku Rico ve Veverské Bítýšce. V roce 1960 se pamětnice zúčastnila II. celostátní spartakiády. „Jeli jsme v noci dobytčákama, normálně dobytčákama, co vozí zvířata, akorát to bylo trošku vyčištěné a smrdělo to dezinfekcí. Na zemi jsme leželi na dekách a jeli jsme do Prahy. Přijeli jsme na nádraží Těšnov, které už dneska neexistuje. Byli jsme ubytovaní v Karlíně, v Invalidovně, jak je ta velká budova.“ Spíše než propagandu viděla Alena ve spartakiádě příjemné zpestření. „Byla u toho legrace, dokonce jedna kolegyně si tam našla vojáka a vzali se. Takové všelijaké osudy, legrace byla.“

Počátkem šedesátých let odešla Alena Hudcová na mateřskou. „Od dvaašedesátého až do třiasedmdesátého roku jsem byla doma s děckama.“ S manželem se seznámila na bítýšské taneční zábavě, svatba se konala v roce 1962 a společně vychovali tři děti – Alenu, Josefa a Dušana. Na mateřské tak zažila i srpnovou invazi v roce 1968. Tu má spojenou především s nedostatkem. „Tatínek seděl celou noc u rádia a pak přes Bítýšku jely tanky.“ Bezprostředně po okupaci vypukla panika. „Lidi najednou začali bláznit a skupovat věci. Nebyla mouka, nebyl cukr, nebylo kakao, žádné luštěniny, nic nebylo. Lidi to skoupili všechno – konzervy atd. Všichni říkali: ,Ježíšmarjá, bude válka, bude válka, musíme se zásobovat!‘ Já jsem tenkrát měla zavařené okurky, chtěla jsem ocet, a nemohla jsem ho vůbec sehnat. A manžel říkal: ,Ty máš starosti o okurky, ale co budeme jest?! To jsi měla koupit mouku, cukr.‘ Já říkám: ,No já jsem měla, já jsem měla... A tys nemohl?‘ Tak to byla taková blbá doba, no.“

Mladí bojovali za to, aby se mohla říkat pravda

V první polovině sedmdesátých let nastoupila Alena do podniku Kovov. „Manžel nechtěl, takže ,tajně‘. [smích] To bylo výrobní družstvo, kde se vyráběl školní nábytek, tam se mně to líbilo. Dělala jsem ve stolárně, práce se dřevem, ta je vždycky pěkná.“ V družstvu pamětnice zůstala až do svého odchodu do důchodu v roce 1996. A jak na pracovišti rezonovaly listopadové události 1989? „Byli tam i zaměstnanci, kteří byli proti těm mladým. Řekla bych, že proto, že neviděli tu podstatu věci. Mladí bojovali za to, aby se mohla říkat pravda.“ Kovov, respektive tamní zaměstnanci se zapojili do generální stávky 27. listopadu. „Věděli jsme, že se nebude dělat, a ten náš vedoucí říká: ,Vy neděláte? A peníze budete chtít? Tak z čeho vezmeme peníze?‘ Takže ono to bylo takové... než se skutečně skončilo s těma komunistama.“ Pamětnice zprvu vnímala převrat skepticky. „Ze začátku člověk nevěřil, že z toho bude takový zlom ve státě. A ještě jsem říkala: Ti mladí mají všechno a nevidí si do huby, začnou tam nadávat. Ale pak druhý den, když člověk viděl, jak to vlastně všechno bylo, tak byl rád, že se někdo postavil.“

Závěrem dodejme, že za celou dobu vlády jedné strany se Alena Hudcová nikdy nestala její součástí a nesetkala se ani s tlakem na vstup. „Ale mladší syn, který je vyučený jako nástrojař, tak ten přišel a říkal: ,Mami, co mám dělat? Oni po mně chcou, abych vstoupil do strany. Ale já tam nechcu.‘ A já jsem se ptala spolužáka, který byl mistrem v nějakém závodě, a říkám mu: ,Járo, prosím tě, co máme dělat? Má tam ten Dušan vstoupit? On tam nechce, ale oni na něj pořád útočí.‘ A on říkal, ať tam neleze, ať řekne, že se na to ještě necítí.“ Do KSČ nakonec nevstoupil nikdo z rodiny. „Ani manžel, ani děti, nikdo z nás nebyl ve straně. Akorát naše děcka chodily do náboženství a vždycky, když byl začátek školního roku, tak jsme museli odevzdávat přihlášku do náboženství. A ředitelka to vždycky probírala a nás rodiče pozvali do ředitelny, a proč teda chceme, aby děti chodily do náboženství. To je hrozný,“ shrnuje pamětnice režimní praktiky. V době natáčení rozhovoru (2021) žila Alena Hudcová stále ve Veverské Bítýšce, kam se přestěhovala v červenci 1942.

 

[1] Více informací o generálu Krejčím například zde: https://plus.rozhlas.cz/ludvik-krejci-trpky-osud-generala-6664884 nebo zde: https://www.sd.usd.cas.cz/pdfs/sod/2004/01/02.pdf (dostupné k 17. 6. 2021).

[2] Americké bombardéry zaútočily na areál kuřimské zbrojovky 25. srpna 1944. Kuřim byla ostřelována i v dubnu 1945. K 16. 6. 2021 dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/regiony/3038032-podzemni-stoly-za-kurimi-zachranily-za-valky-mnoho-zivotu-kvetoslava-domincova-je