Alena Hudcová

„Já jsem se jednou ptala: ,Pane učiteli,‘ já jsem nebyla s to se naučit říkat soudruhu, tak říkám: ,Pane učiteli, prosím vás pěkně, můžete mně říct, jaký je rozdíl mezi socialismem a komunismem?‘ A on mně říká, to si pamatuju jak teďka: ,Víš, za socialismu my musíme napřed vydělat peníze, abychom tam to zboží do těch obchodů dali. Ale za komunismu přijdeš, budeš chtět kus salámu nebo máslo nebo chleba, tak si to z toho regálu vezmeš a půjdeš, nemusíš to kupovat.‘ No já jsem koukala! A pak přijdu domů a říkám: ,Ať už je ten komunismus, ať si můžeme všechno vzít.‘ A tatínek říkal: ,Prosím tě, kdo ti to nakukal?‘ Já říkám: ,No pan učitel Kašparec.‘ – ,Prosím tě, to v životě nebude pravda. Ale nesmíš říkat, že ti to říkal tatínek. Tatínka by ti zavřeli a ty bys neměla ani ten chleba. Nemohla by sis ho koupit.‘“

„Když zemřel ten Stalin, napřed Stalin a pak Gottwald, tak já jsem z takové té své iniciativy na zeď nalepila bílej papír a z novin výstřižky. Třeba Stalin v rakvi, průvod, jak mává davu, a takové věci. Tak jsem to tam nalepila. A tatínek přišel, on dělal pořád v tom Moragru a dělal třeba i v Hrušovanech u Brna. Tak ráno o šesti jel a přišel večer o osmi. Přijde a vidí v předsíni: samej Stalin. A on: ,Co to má znamenat?‘ Přišel a já říkám: ,No, tati, když Stalin zemřel a on nás osvobodil.‘ A on: ,Ale okamžitě, ať to zmizí, toto mně tu nezaváděj! Ať to zmizne!‘ A já říkám: ,No jo, ale on zemřel i Gottwald.‘ – ,To nevadí, jeden darebák víc než druhej. Tady toto ne!‘ Tak já jsem to musela celá nešťastná sbalit.“

„Jak začalo bombardování, tak už bylo nebezpečné bydlet v bytě, tak tatínek udělal takovou místnost ze sklepa. My máme kamennou podezdívku, zaskládal to kameny a tam v tom sklepě jsme byli. Byl tam maminčin bratr s manželkou, maminčina maminka, tatínek s maminkou, já a bratr. Jenže to víte, ve sklepě je vlhké klima, tak maminka – bylo pěkně, sluníčko svítilo, úplně to vidím, jak kdybych to prožila včera – tak maminka vzala peřinku nás děcek, dala ji na balkon, ještě ji tak natřásala a strýc, její bratr, ležel v plátěném lehátku a četl noviny. Já jsem byla na balkoně, poskakovala, podívala jsem se na oblohu a vidím letadlo. A říkám: ,Mami, dívej, to letadlo má ohýnek.‘ Ona se podívala a říkala tomu svému bratrovi, on se jmenoval Václav, tak mu říká: ,Ty, Vášo, to letadlo fakt hoří!‘ A on zvedl oči od novin, podíval se a říká: ,Houby hoří, oni po nás střílí. Honem!‘ Tak maminka chytla peřinku, strýc mě chytl jak štryclu chleba a po schodech jsme seběhli dolů, doběhli jsme na spodní chodbu – a rána. Stříleli, prostřelili zábradlí, dveře u balkonu, prorazili zábradlí, ze zdi se to odrazilo do druhého zábradlí, tam byla přehozená peřinka. Tak maminka říkala, že bylo všude plno peří. Ale nám se nestalo nic.“