Jiří Hudeček

„Přijel jsem tam tajně, poněvadž rodiče, maminka, ta celkem podporovala v tom malování, ale můj otec bohužel ne. Takže jsem tam jel na tajňačku, udělal jsem ty zkoušky. Přijali mě, jezdil jsem do té školy. Maminka mě podporovala nějakou tou korunou, ale otec, když se to dozvěděl, tak mě honil kolem chalupy, a že mne zabije. No, a v podstatě mě vyhodil z domu. Takže já jsem tam potom bydlel s jedním sochařem na privátě. No, a že jsme těch peněz neměli a byli jsme vyučení, tak jsme dělali takové ty práce přes sobotu a neděli, říkalo se tomu fušky.“

„A byli jsme týden ve sklepě namačkaní a pro nás pro děcka to bylo velké utrpení, že to bylo malé. A cosi, co mně utkvělo, byla vůně jablek, protože staříček tam měl uskladněné jablka. No, a potom velké buch buch na dveře. Báli jsme se otevřít. ,Nebojte se, jsme osvobození.‘ Tak jsme všichni jásali, i na nás na děcka zapůsobila ta úleva. A jeli nějací hoši v košatinkách, já se teď domnívám, že to byli Rumuni asi, s koněma. Vzali nás s bráchou mezi sebe, tam měli kulomet a my jsme s nimi kousek jeli a pak jsme toho litovali, protože jsme museli potom jít pěšky zpátky do kopce. Nerozuměli jsme jim, byli špinaví, neuvěřitelně zamaštění. No, a nevoněli no.“