The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Hudousková (* 1946)

• narodila se 10. července 1946 v Plzni

• s rodiči se přestěhovala do Říček v Orlických horách

• seznámila se s mnoha pražskými umělci, kteří jezdili do hospody, kterou tatínek provozoval

• vystudovala Střední zdravotnickou školu v Hradci Králové

• pracovala jako sestra na chirurgii v Opočně

• přestěhovala se do Rokytnice v Orlických horách

• působila v kojeneckém ústavu a v pečovatelském domě pro seniory

• s manželem se v Praze zúčastnila děkovné mše 25. listopadu 1989

• v roce 2024 žila v Rokytnici v Orlických horách

Když 25. listopadu 1989 celebroval kardinál Tomášek děkovnou mši za svatořečení Anežky České ve svatovítské katedrále, byla Marta Hudousková s manželem u toho. Nechybělo ale málo, a do Prahy se nevydali kvůli cílenému zastrašování věřících z řad komunistické policie.  Marta Hudousková vyrostla na chatě Devětsil v Orlických horách, kterou provozovali rodiče, a kam s oblibou zajížděli pražští umělci. Po vpádu vojsk zemí Varšavské smlouvy musela snášet, co sovětští vojáci umístění v kasárnách v Říčkách provádějí s okolní krajinou.

Ve třech týdnech se stěhovala z Plzně do Říček

Rodiče Marty Hudouskové, oba Východočeši, se seznámili v Hradci Králové. Maminka Marta pracovala jako obchodní příručí na Ulrichově náměstí, když se zamilovala do tatínka Václava Bursíka a odešla za ním do Plzně, kde se učil číšníkem. „V srpnu 1946, když mi byly tři neděle, se přestěhovali z Plzně do Říček,“ vysvětluje Marta Hudousková.  

V rámci nového osidlování pohraničí se totiž v právě v Říčkách uvolnilo místo hospodského, čehož Václav Bursík hned využil a s celou rodinou se přestěhoval. I když byly Orlické hory poznamenány odsunem německého obyvatelstva, malá Marta nic takového nevnímala.

Spolu se svými třemi sourozenci si užívala veselého, ale tvrdého života na horách. Maminka byla v domácnosti a starala se také o hospodu a asi patnáct hostinských pokojů, kam po roce 1947 začali jezdit pražští umělci ze spolku Mánes, kteří si Orlické hory oblíbili. „My děti jsme se už těšily, že bude léto a že zase všichni přijedou,“ popisuje pamětnice.

Mezi štamgasty patřili například malíř Vladimír Sychra, spisovatel a kreslíř Adolf Hoffmeister, malíř Alois Fišárek a mnoho dalších. „Vždy říkal: ,Holky zazpívejte mně. Co já bych za to dal, kdyby kluci uměli zpívat.´ Měl tři kluky a ani jeden z nich neměl hudební sluch,“ vzpomíná pamětnice na hudebního skladatele a pedagoga Václava Trojana. Marta Hudousková si pamatuje také na zakladatele Kühnova dětského sboru: „Profesor Kühn si vždycky pochvaloval maminčino cukroví, co pekla o Vánocích.“

Koutský vymaloval scénu truchlení po Gottwaldovi

Tatínek, který byl členem místního národního výboru, svým hostům pomáhal s výběrem chalup ke koupi. O oblíbenosti Bursíkova hostince svědčí stěny bytu manželů Hudouskových, vyzdobené obrazy a kresbami spřátelených umělců, stejně jako památníček s milými vzkazy a kresbami, který Marta Hudousková s láskou opatruje.

Obzvláště zajímavý je obraz akademického malíře Václava Koutského, který zvěčňuje scénu z hospody po smrti tehdejšího prezidenta Klementa Gottwalda v roce 1953. Podle vzpomínek pamětnice jsou na obraze opravdu na svých místech vyobrazeni štamgasti. Malíř nezapomněl ani na postavu majitele se svou ženou a dvěma dcerami. Na zdi hospody přitom visí obraz prezidenta Klementa Gottwalda s černou stuhou.

V době vzniku obrazu, v roce 1953 po pádu měny, se Bursíkovi z hospody odstěhovali na místní volnou faru. Tatínek měl podlomené zdraví a veškerou starost o hostinec s tolika pokoji a hosty již nezvládal. Přesto se Marta Hudousková s dětmi některých umělců navštěvuje dodnes.

Zajímaly ji plastické operace

Marta Hudousková chodila do obecné školy v Říčkách. Vzpomíná na svou učitelku, která s nadšením pro děti organizovala divadlo, promítání filmů a mnoho dalšího. V Rokytnici vychodila měšťanku a v roce 1960 šla studovat do Hradce Králové zdravotnickou školu. Po maturitě dostala umístěnku do Opočna, kde pracovala na chirurgii.

„Pan primář byl výborný, měl zkušenosti z Prahy s Františkem Burianem, a tak tam dělali i plastiky, které jsem si mohla prohlížet,“ vypráví pamětnice o dvou letech, které strávila v nemocnici v Opočně. František Burian byl lékař, který je považován za zakladatele plastické chirurgie. Po dvou letech začala pracovat v jeslích v Rokytnici, kde potom mohla být i se svým malým synkem.

Po srpnu 1968 se učili žít se sovětskými vojáky

O invazi vojsk zemí Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 se dozvěděla v práci a nechtěla tomu věřit. „Říkala jsem si, co je to za hloupost. Vždyť Rusáci nás přece osvobodili,“ vysvětluje své tehdejší pocity pamětnice. Tou dobou ještě netušila, jak blízko se k vojákům dostane. Na podzim 1968 se do uvolněných kasáren pro zhruba devět set lidí v Rokytnici v Orlických horách nastěhovalo na tři tisíce sovětských vojáků. 

Mladí manželé Hudouskovi dostali nejprve byt na sídlišti, kde bydlela také spousta sovětských důstojníků. „To bylo hrozné, kolikrát na nás v noci zvonili. Spletli si baráky a hledali nějakého oficíra,“ vypráví pamětnice. Nakonec si s manželem postavili vlastní dům. Nebylo sice moc peněz, ale dostali půjčku, a tak svépomocí začali stavět.

Přítomnost vojáků velmi tvrdě dopadala na přírodu v okolí. Nebrali si servítky a vytvářeli černé skládky. Jinak se s místními nijak družit nechtěli. V unimobuňkách se pro ně vystavěla vlastní škola, chodili nakupovat do vlastního obchodu. „Chodili jsme tam pro pohanku. Normálně se nedala sehnat,“ vzpomíná Marta Hudousková. „Asi tři děvčata se za Rusy vdala, odešla, ale ještě před revolucí se vrátila domů,“ dodává pamětnice.

Manželův vyhazov ze strany

Tatínek Marty Hudouskové byl členem komunistické strany. Vstoupil tam patrně již po válce. „Tatínek byl takový hodný komunista. Nikomu by neublížil,“ říká pamětnice, „lidé často vzpomínali, jak jim kolikrát pomohl.“ Stejně tak byl ve straně i manžel pamětnice Vladimír Hudousek, který byl ale natolik rozhořčený srpnovou invazí, že chtěl ze strany sám vystoupit. Komunisté jej ale předběhli a v rámci prověrek ho vyhodili. „Jeli jsme na dovolenou do Sedmihorek a na nádraží v Doudlebách mu jeden známý řekl, že ho vyhodili. A to ho rozložilo. Dovolená byla hrozná. Nesměli jsme se ani zasmát,“ popisuje Marta Hudousková.

I samotnou pamětnici se snažili v práci přesvědčit ke vstupu do strany. „Protože jsem tam dělala vrchní sestru, tak jsem řekla: ‚Jestli to záleží na mé funkci, tak můžu odejít do třísměnného provozu, ale do žádné strany nemůžu vstoupit. To nemůžu, protože zaprvé nejsem vůbec zralá, a zadruhé mám kolem sebe tolik vzorů, že bych tak nechtěla skončit,“ vzpomíná pamětnice. Vyhození z práce se naštěstí nekonalo.

Vůbec nevěděli, jak Václav Havel vypadá

Problémy s režimem měla rodina Hudouskových i v osmdesátých letech, kdy se syn kvůli kádrovému posudku nedostal na vysokou školu. Komunistům nejen že vadil manželův škraloup, ale hlavně to, že celá rodina chodila do kostela.

Hudouskovi s nadšením poslouchali Hlas Ameriky a informace rádi předávali dále. Z vysílání znali jména Václav Havel a Lech Wałęsa. „O Havlovi se mluvilo a pořád jsme si říkali, jak asi vypadá. A pak v Rudém právu Ferdinand Vaněk! Pak o tom mluvili večer na Americe,“ vzpomíná Marta Hudousková. „Havla jsme milovali,“ dodává.

Chtěli jim zabránit v odjezdu na mši

Dne 25. listopadu 1989 se v Praze s manželem zúčastnili děkovné mše za svatořečení Anežky České, kterou vedl kardinál Tomášek. Málem se do Prahy ale nedostali, protože v předvečer mše u Hudousků doma zazvonil policista, který chtěl pod záminkou donutit pamětnici, aby na druhý den přišla vypovídat na stanici. „Přesně věděl, že v tuhle dobu je mše. Tak mě chtěl dostat k nim, abych nikam nemohla odjet,“ vypráví pamětnice. Z vypovídání na stanici se vykroutila, a tak o mši na počest Anežky České s manželem nepřišli.

V listopadu 1989 se Marta Hudousková vydala na sraz ze střední školy do Hradce Králové. Přijel tam za ní i syn, který se zrovna vrátil z demonstrace z Prahy a dovezl spoustu různých letáků. „To byste nevěřili, kolik spolužaček se beze slova otočilo a odešlo,“ vzpomíná.

Marta Hudousková vychovala dva syny. Vladimír vystudoval Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy, přijal jáhenské svěcení a stal se vojenským kaplanem. Druhý syn Petr dlouhá léta působil jako starosta obce Rokytnice. Marta Hudousková žila v roce 2024 se svým manželem v Rokytnici v Orlických horách.