Jiří Hůla

„Možná jsem se už zmiňoval o doktoru Zeminovi. Pracoval tehdy na Zbraslavi, kde byl velký depozitář věcí, které nemohly být v Národní galerii vystaveny. Když člověk získal jeho důvěru, tak jej tam doktor Zemina vzal a ukázal mu to. Přišli jsme tedy za ním a on nás zvláštním způsobem testoval. Vytáhnul nějaký obrázek a říkal: 'Tohle je pěkná věc.' Zas tak pěkné to nebylo a my jsme odpověděli: 'To nic není.' Po chvíli vytáhnul Slavíka, na kterého jsme správně zareagovali užaslým: 'Jé!' Nakonec nám ukázal Kolářovou. Šlo o prokopnuté patentky z Národní galerie. Ty jsme poznali a úspěšně prošli. Další velká návštěva byla u Václava Boštíka. Znali jsme se také s Karlem Neprašem a chodili jsme i ke Kučerové. Dále následoval Kratina, Kubíček, Mrázek, Mrázková, Jiří Schmid, Olga Karlíková, ale i Janoušek a Janoušková. Byla to celá řada lidí ze starší generace a potom následovali naši vrstevníci nebo mladší autoři.“

„Napsal jsem cyklus asi čtyřiceti velkých strojopisů a část z nich byly stylizované znaky. Do rastru tři krát pět kostiček jsem chtěl stylizovat všechna písmena abecedy. A, B, C a tak dále [pauza]. Ono to šlo, ale problém byl s M, které se muselo otočit. Tehdy mě napadlo, že by bylo zajímavé vědět, jaké jsou všechny možnosti. Na to byl další program, který se jmenoval stavebnice H. Po vyloučení všech symetrií a rotací našel devět set třicet jedna možností kostek o výšce tři a šířce pět. A protože jsem to psal prostorově, tak ta písmena vypadala jako kostky. Tehdy mě a bratra napadlo, že to uděláme hmotně. Vznikla variabilní plastika o devíti stech třiceti jednom prvku, kterou jsem nazval Stavebnice H.“

„Najednou jsme si uvědomili, že galerijní prostor, kde by se dalo vystavovat, schází a že my máme tu stodolu. Byla v poměrně dezolátním stavu, ale dalo se s tím něco dělat. Dva roky předtím jsem pravidelně chodíval do Nerudovky [Divadlo v Nerudovce] kde měl výstavu Jiří Beránek. Seznámil jsem se s ním. Během toho, co jsme společně seděli a povídali si, jsem mu řekl o naší stodole i o tom, že je v ní shnilý trám, který by bylo dobré podepřít sloupem. Řekl, že to udělá a že s tím máme počítat. Dozrávalo to další dva roky. Nakonec v roce osmdesát tři přijel, byl u nás asi tři měsíce a vybudoval kromě sloupu také podlahu, schody a zábradlí. Galerie tím postupně získávala tvar a koncepci. Když to bylo hotové, tak jsme chtěli, aby se o tom vědělo. V té době jsme už měli velmi obsáhlý adresář, který jsem vedl. Jirka Beránek měl velmi dobré jméno. Byl to výtvarník, který do Čech přišel ze Sobotína na Moravě, dělal jiný typ věcí a začínal o něj být zájem. Patřil také do vznikající skupiny Dvanáct patnáct [12/15 Pozdě, ale přece]. Udělali jsme tedy vernisáž, rozeslali jsme pozvánky a vydali k tomu veliký katalog. Přijelo spoustu lidí a tím byla galerie nastartovaná.“