PhDr., CSc. Otakar Hulec

„Děti byly vnímavé i pro tu moderní historii. Snad jako příklad bych mohl uvést, že v osmé a později pak v té deváté třídě se už vyučoval dějepis té nejmodernější doby a v učebnici byl malý odstaveček o V. sjezdu komunistické strany, tzv. bolševizaci, v roce 1929. Něco tak odporného a pro děti nepochopitelného – jenom jim vysvětlit, co znamená slovo ‚bolševizace‘, byl problém. Ale já jsem zrovna této události ve všech těch třídách, kde jsem tu moderní dobu v těch nejvyšších ročnících musel přednášet, tomu věnoval minimálně tři čtyři hodiny. A děti to bavilo. Já jsem jim četl nebo nechal přímo jim, aby četly, projev Klementa Gottwalda v tehdejším parlamentě, kde se mluví o tom, jak komunisti zakroutí krk buržoazii. To děti strašně bavilo – pak jsem jim říkal, co to je ta bolševizace.”

„Takže on mě na té marodce nechal pořád, protože asi za čtrnáct dní přišel s dalším příspěvkem, kterým se chlubil, že tamten první mu otiskli, a že teda si vymyslel další. A že k tomu dokonce udělal ilustraci, fotografii. Námět byl, že se snadno zraní člověk – že si zláme nohu nebo se může stát i horší věc – když zůstane otevřený nebo pootevřený kanál a do toho kanálu že je možno spadnout. Takže jak je třeba dbát na to, aby vše bylo v pořádku. No a ta dokumentace k tomu, ta fotografie, kterou pořídil vlastním fotoaparátem, byla, že si stoupl nad otevřený kanál a seshora to vyfotil. Takže byla bílá plocha s černým čtverečkem uprostřed. No a chtěl vědět můj názor. Dal jsem si na čas. Čtrnáct dní jsem nad tím bádal. Pořád jsem říkal: ‚No je to dobře, pěkně napsaný, ale víte, mně na tom pořád něco vadí a nemůžu přijít na to, co. Tak asi po těch čtrnácti dnech, když zase přišel netrpělivě, tak jsem říkal s radostí: ‚Už to mám! Už mě to napadlo! Tam na té fotografii chybí třetí rozměr!‘ A on nevěděl, co to je. Abych mu to vysvětlil a jak to má udělat. Vzal jsem papír a tužku a namaloval jsem takový ten úhel a nahoru čárku. ‚To je ten,‘ říkal jsem mu, ‚tahle čárka nahoru, to je ten třetí rozměr. Taková ta plastičnost, aby to nebylo tak fádní jako ten černej čtverec.‘ No on mi byl strašně vděčný. A druhý den ráno – protože já jsem nevstával tak brzo na marodce – jsem byl vzbuzen obrovským řevem, který se odehrával z nádvoří. Tak jsem se šel z okna podívat a okna kasáren byla obsypána vojáky, kteří hulákali. A uprostřed nádvoří stál tento major s fotoaparátem. Byl pootevřený ten kanál a nad ním stála jeho žena s nožičkou v botě s vysokým podpatkem – jako že by mohla do toho kanálu spadnout. Byla velice hezká a byla velice oblíbená i známá mezi vojáky. Taky bylo obrovské haló a tento příspěvek byl zase otištěn a já jsem mohl strávit tři měsíce na té marodce.”

„Tak když jsem zjistil, že jsem vyloučen z fakulty – nebylo mi řečeno proč, ale že z nějakých kádrových důvodů nebo nevím, prostě že nemůžu pokračovat ve studiu – tak jsem z té místnosti odcházel a, světe, div se, ty dveře za mnou se otevřely a vyběhl za mnou ten děkan, chytil mě za rameno a doslova řekl: ‚Nesmíš se na mě zlobit,’ nebo ‚nesmíte se na mě zlobit, ale tady šlo o to, jestli z fakulty vypadnete vy, nebo já.‘ Takhle se přiznal, že byl donucen k tomu, aby mně dal tento rezultát. Já jsem shodou okolností ten den měl jít na koncert s Janou Štroblovou, kterou jsem týden předtím požádal, její rodiče, o ruku. Měli jsme se za týden nebo za čtrnáct dní brát. Po tomto vyhazovu z fakulty jsem si hned uvědomil, jak je to složité. Jednak mě čeká okamžitě dvouletá vojenská služba a jednak budu nic. A tak jsem místo na ten koncert šel k nim a naštěstí jsem potkal před vchodem do toho domu Janu. A říkám jí, co se přihodilo, že teda asi bych měl od tý svatby upustit.”

„Ale musím se ještě vrátit k tomu třísměnnému, hlavně nočnímu provozu. Kolegové, dělníci z těch sousedních strojů – k tomu bych se rád vrátil, jaká tam byla společnost – mi poradili, že vlastně se to děje protizákonně, že já jako mladistvý nesmím na noční směny chodit. A poradili mi a dali mi adresu, abych zašel na odborový svaz – ten sídlil v centru Českých Budějovic – a abych to tam ohlásil a zeptal se, co mám dělat. Jestli tedy bych, a zvlášť když chodím do té večerní školy, nemohl být od té noční směny osvobozen. Tak jsem tam zašel, mluvil jsem tam s takovou příjemnou, celkem mladou paní, která mi hned řekla: ‚Ano, tento zákon existuje, do těch osmnácti let noční směny děti nemají dělat.‘ Pak se ale jako zarazila, když jsme spolu mluvili, a vyptávala se. A řekla mi, abych přišel za týden se zeptat na výsledek. Když jsem tam za týden přišel, tak byla úplně změněná, ztuhlá, taková komisní a řekla mi, že v mém případě ten zákon neplatí a že já na tu noční směnu chodit musím. A když jsem se trošičku chtěl dozvědět víc, proč pro mě neplatí zákon, který platí pro ostatní, tak mi odpověděla něco v tom smyslu, že jsem buržoazní prvek, že jsem třídní nepřítel a podobně. Já jsem na to zareagoval, poprvé v životě, nikdy už potom tak ne – nevím, co mě to napadlo, nemyslel jsem to vážně – a řekl jsem: ‚No když mně tady říkáte, že jsem takový člověk, který nemá žádnou budoucnost, tak by bylo lepší asi, abych skočil z okna. Reakce mě velice překvapila, protože ta paní vstala, ukázala rukou k oknu a řekla: ‚Poslužte si, je otevřené.‘“

„Ten druhý rok v té továrně jsem se přihlásil do večerní školy pro pracující. Což byla vlastně náhrada za to gymnázium. A začal jsem tam chodit, ale nedostal jsem doporučení z té továrny. Dokonce kádrovák jednou zašel za mým otcem, který už tam v té továrně pracoval, také u soustruhu, a řekl mu: ‚Pokud já budu tady, budu tady živ, tak tvůj syn se nikdy na školu nedostane.‘ To bylo dost kruté vyjádření, ale typické pro tu dobu. Táta mi to říkal spíš jako s nadlehčením. Říkal: ‚Ten člověk je hrozně nemocnej, on dlouho nevydrží.‘ Takže jsme se bavili, uklidňovali, tímto způsobem.”