Jana Hůlková

* 1954

  • „Kolikrát to bylo i smutný, jako třeba oni vám vyčetli… My, jak jsme tam jezdili, tak děda s babičkou tam nám, já nevím, jídlo jsme tahali sebou, protože s námi jezdil ještě můj bratranec Rudík, tak pět lidí. Tak máma vždycky, že musíme vzít nějaké jídlo s sebou. Kolikrát nám ten chleba rozkrojili. Pak vám můžu říct. Nebo, že tohle nesmíme brát. My pravidelně vozili párky, ohřály se, najedli jsme se a už se šlo makat. Tak to byla taková rychlá svačinka. Oni, že v Čechách je slintavka, ať to tady necháme. A máma: ‚Žádný takový, až se za dva dny budeme vracet, tak to tady bude zelený.‘ Tak my děti jsme si musely sednout a ty párky jsme tam jedli, kilo párků. Vím, jak jsme to tam do sebe ládovali.“

  • „V zimě si pamatuji, my jste tam chodili přes kopec, říkalo se tam Bokový les, a to jsme šli kus podél čáry podél hranic se Žďárkami, a tam kolikrát mi máma říkala: ‚Vidíš, už za námi jdou.‘ V bílém ustrojení a vždycky na udání, vždycky někdo udal, že tam někdo jde k hranicím. My jsme byli hlídaní i v noci, já vždycky říkám, my byli hlídaní jako bychom byli nějací. To přesně věděli, kdy tam jsme. Když začal štěkat pes, tak babička říkala: ‚Už náš zase hlídají.‘ Tak nás hlídali. Ale nám to nevadilo, ať si chodí. A za námi v bílém a najednou stáli před námi, jinak nebyli vidět, jenom tak jenom jsme slyšeli funění. A oni: ‚Dzieň dobry, prosze pana, dowód osobisty,‘ to je občanka, nebo ‚paszport‘. Normálně nás tam zkontrolovali. Viděli, že máme všechno v cajku, tak nás zase pustili.“

  • „Pár rodin tam zůstalo. Ti mladí museli jít. A odcházeli, že si mohli vzít jenom to, co unesli. Teď když jsem viděla, jak ti Ukrajinci stojí s těmi igelitkami na celnici, na hranici, já jsem si zrovna vzpomněla na moji mamku, když jí bylo čtrnáct a mohla si vzít jen to, co unesla, prostě nesměli si vzít víc. Tam byla sousedka, ta milovala klobouky, a aby je tam nenechala, tak si je nasadila na hlavu a přivázala šátkem. Takže měla na hlavě deset klobouků, jenom aby o ně nepřišla. Takže si mohli odnést jenom to, co měli nejradši. No, taky to nebylo jednoduché.“

  • Full recordings
  • 1

    Velké Poříčí, 25.06.2022

    (audio)
    duration: 02:41:02
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Odsun rozdělil i českou rodinu. Hulákali přes hranici, když si chtěli něco říci

Jana Hůlková ve Stroužném, 1978
Jana Hůlková ve Stroužném, 1978
photo: Archiv pamětníka

Jana Hůlková se narodila 5. února 1954 v Broumově. Rodina z matčiny strany pocházela ze Stroužného v Kladsku, z takzvaného Českého koutku, jenž byl v té době součástí Německé říše. Děda musel v roce 1944 nastoupit vojenskou službu ve wehrmachtu, kterou trávil v Řecku jako vojenský policista. Na konci války byl zajat a následujících mnoho měsíců strávil v zajateckém táboře kdesi na Balkáně, kde zakusil mnohá utrpení. Přežil jen díky tomu, že uměl česky. V roce 1946 se stalo Kladsko součástí Polska. Matce pamětnice bylo tehdy právě čtrnáct let. Musela se svými prarodiči odejít do Čech, a to jen s tím, co unesli. Rodiče zůstali v Kladsku a následující tři roky se s nimi neviděla. Později za nimi mohla dojíždět. Její dcera Jana nejprve také mohla navštěvovat své prarodiče, ale poté musela překonávat mnohé celní obstrukce. Nakonec dostala úplný zákaz návštěv. Nastalou situaci vyřešila dopisem Gustávu Husákovi a prezidentská kancelář obratem povolila návštěvy celé rodině. Rodina se hlásila k evengelické církvi, ale bohoslužby navštěvovala raději jen ve Stroužném. Maminka pamětnice nikdy nevstoupila do komunistické strany, přestože její manžel byl zapálený komunista. Vystoupil ze strany až po srpnové okupaci roku 1968. Jana Hůlková si uchovala v živé paměti každodenní realitu života na kladském pomezí i mnohé vzácné zážitky a vzpomínky svých rodičů i prarodičů na Český koutek. Kromě toho žila běžný život v reálném socialismu, byla pionýrkou a cvičila na spartakiádě. Vyučila se tkadlenou a nastoupila do stejného podniku, kde pracovala její matka a mnohé další kladské ženy. V roce 1968 navštívila příbuzné v Západním Berlíně a tehdy naplno pochopila zásadní rozdíl mezi demokratickou západní a komunistickou východní Evropou. Když děda v Kladsku na konci 80. let zemřel, babička už nežila celou dekádu, rodina usedlost prodala. Sametovou revoluci pamětnice přivítala a chodila demonstrovat a stávkovat. Jana Hůlková žila v roce 2022 v Polici nad Metují.