Hedvika Hurníková

„Pamatuju si, že jsme vždycky koukali celý den na televizi spolu a že jsme fandili spolu. Já politice moc (nerozumím), ale manžel fandil, byl nemocnej. Ale fandili jsme těm studentům, jak tam seděli naproti těm vojákům. Když na to myslím teď, musím taky brečet. My jsme brečeli a fandili. A když to potom dobře dopadlo, tak jsme byli šťastní. Já měla Čecha manžela a mám tři syny a to víte, že hned začali podnikat…“

„Narodila jsem se v Hoře Svatého Šebestiána, jsem z čistě německé rodiny, všichni moji předkové byli Němci. Můj dědeček tam byl listonošem, v roce 1925 šel do důchodu a po něm převzal tu jeho funkci můj tatínek. Ten přišel z Výsluní. S maminkou měli už přede mnou dítě a já už byla na cestě, neměli práci, takže dostal to místo po dědečkovi.“

„No, byli takoví třebas, každý ,heil Hitler, heil Hitler‘, můj brácha, ten měl čtyři roky, tak to opakoval. A jeden třeba řek tomu klukovi, maminka byla s ním: ,Ty nesmíš říct heil Hitler, ty musíš říct heil Moskau.‘ Teď si představte, to dítě tomu nerozumí, kdyby to řek, no co by z toho povstalo. Nebo ve škole učitelka, kdyby o tom nezačla učitelka, děti by možná ne. ,No, tak co, Walterová, jak se ti líbilo v české škole?‘ No, já nevěděla, mám říct ano, nebo ne, protože jsem si řekla, řeknu ano, mně se líbilo, taky jo, takže budu mít zle, a když řeknu ne, tak že lžu. Takových věcí bylo.‘

„Škola tam byla německá, asi šest tříd, a česká byla jenom jednotřídka – všech osm ročníků chodilo do jedné třídy. A já taky, já byla nejmenší a nejmladší. Chodila jsem tam čtyři roky do dvaatřicátýho a pak jsem šla na dva roky do německý. No protože táta byl státním zaměstnancem a u nás se večer scházeli všecky ty Češi, co tam byli, a ty se učili od mýho táty německy a táta od nich česky. A paní poštmistrová – oni byli mladí manželé a neměli děti a rádi by měli, tak ona si tady se mnou sedla na zem, a tak jsem odmalička vyrůstala dvojjazyčně. Ona si tam se mnou hrála… A táhla mě s sebou do české školy, do mateřské už jsem tedy chodila. Tak jsem chodila do mateřský, pak čtyři roky do český školy (do třicátého šestého), pak dva roky do německý. Od roku 1936 jsem chodila do německý školy, ale pak – a to mýmu tátovi taky zavařilo, že mě v osmatřicátým vzal z tý německý školy a přihlásil do český.“

„V pětačtyřicátým to bylo. Nahnali všecky... Byly vyhlášky, že všecky Němci od patnácti let do snad šedesáti nebo sedmdesáti se musí dostavit ráno v devět hodin na... tam byl evangelickej kostel, jak jsou státní lázně, tam stál kostel. A tam je přece hřiště, tak na to hřiště se mají dostavit a vzít si s sebou jídlo na dva dny, nebo já už nevím. Je to na tý vyhlášce, ale já ji tam někde mám. Tak to se ale netýkalo už nás, protože my jsme, i když občanství jsme ještě neměli, měli glejt na dveřích domu, že nám nikdo nesměl ublížit. A můj táta byl na Heřmance. Ten pracoval furt dál. Ty Němce, co museli pryč, vystřídali Češi, ale mýho tátu měli všichni rádi. Ty jenom ,dědo, dědo.‘ Můj strejda dělal tenkrát na dráze, ale ne ten, co byl v koncentráku. To byl jinej strejda zase. Ten bydlel ve Spořicích. A on, kdyby nebyl zvědavej, tak jeho se to netýkalo, to se týkalo Chomutováků. Ale on slyšel na nádraží vyvolat něco, tak holt šel dopředu, aby to lepší rozuměl, tak ho sebrali taky. A prostě tam byl masakr. Museli v první řadě svlíct košile a dát ruce vzhůru, jestli jsou tetovaný, jestli jsou SS. No tak ty hned zabili na fleku, to je jasný. To je válka, no! Konec války. To ještě člověk tak chápe! Ale jak jsem slyšela od takových, který to přežili, kdyby je jenom zabili, tak je to pochopitelný, ale oni je nelidsky trápili. Oni například prej, já to nemůžu ani vyslovit. Zapálili noviny a přidrželi jim to k přirození. Můžete si todlecto představit? A dupali po nich, až skončili. To muselo být hrozný. Já nejsem... Dobře, je to pryč, je to pryč. Ale potom je hnali přes Jirkov nahoru na Horní Jiřetín nebo takhle přes hranice. A tam byla vesnice Nová Ves. Po cestě, kdo už nemoh, tak ho zastřelili, tam prej lidí po cestě leželo. A když někdo koukal z okna, tak stříleli do oken, museli všichni zalézt. A byl to asi tříkilometrovej pochod, muselo být hodně lidí. Tam zůstali ležet a oni je tam měli převzít. A tam byli Rusáci, tam měli zabraný to východní Německo. A tak ten starosta říkal: ,Ne, ne.‘ Že je neveme. A oni leželi na silnici. V horku a celou noc. On vzal motorku a jel na tu ruskou komandaturu a přived toho. A tři dny a tři noci rokovali, co s nima. Ty, co byli nemocný, nějaký dali do kina prej. A ty ženy z toho Neudorfu jim nosily tajně čaj nebo vodu, brambor nebo chleba. Že některý to teda... hodně jich to teda přežilo, ale ani ne polovina. No a potom došli k tomu, že musej zpátky. Tak prej měli radost, že půjdou domů. Ne. Oni přišli do Záluží. Tam to bylo udělaný jako koncentrák. Drátěnej plot kolem a tam pracovali. A ten můj strejda byl v tom taky. A moje teta byla vysoce už těhotná. A ženský tam mohly ject a mohly jim dát jídlo přes plot.“

„Ale než začala škola, přišel k nám strážmistr Beran k mýmu tátovi a řiká: ,Pane Walter, odveďte si rodinu k jedné známé do Klánovic u Prahy, tady na hranicích začíná být horko.‘ Tak táta nás tam odvezl, mého bráchu, tomu bylo tenkrát čtyři, mně dvanáct. Tak jsme byli v těch Klánovicích. Koncem srpna odvezl, hned v září jsem tam začala chodit do školy. A nevím přesně, jestli to bylo čtrnáct dní nebo tři neděle po začátku školy, ale prostě jednoho krásného dne přišel strážník a říká: ,Všichni, co jsou z pohraničí, okamžitě zpátky.‘ Moje maminka byla odjakživa vystrašená a honem nás balila a už jsme jeli. Ten vlak jel jenom do Chomutova, tady maminka měla sestřenici, tak jsme tam přenocovali a pak jsme šli pěšky domů. Maminka vláčela kufr a táhla čtyřletýho brášku. Pod kopcem bydlel bratranec, kterýmu bylo asi osmnáct nebo devatenáct. Ten šel s námi, vybavuji si ho s klukem na ramenou a s kufrem. Když jsme přišli k vodárně, vidíme najednou německý auta. Tiše tam stály a čekaly na povel, že můžou zabrat město Chomutov. Maminčin bratranec začal mít strach, říkal: ,Ježíšmarjá, já mám legitimaci.‘ On byl komunista a já jsem to nevěděla. Já jsem ani nevěděla, co komunista je. Naši, celý barák, dědeček, strejčkové, rodiče, všecky příbuzný byli sociální demokrati. A já tomu moc nerozuměla a já si pamatuju, že jsme seděli v příkopu a on to šel do lesa zakopat, měl strach, jestli ho někdo neviděl, no prostě zažili jsme hrůzu. A to si taky pamatuju, jeden voják z auta podal bráchovi jablka, a on říká česky ,děkuju‘, a on ,was?‘ a maminka říká: ,No, to víte, my jdeme z Čech a on je ještě malej, nerozumí, kdo je českej a kdo německej voják.‘ Takže nás pustili domů. A my přišli domů, do Nové Vsi, tam jsme měli příbuzné, tam si pamatuju, že jsme tam zašli a brečeli a říkali: ,Taky Němci.‘ Že všichni měli girlandy... vítali německý vojsko. No až do Chomutova došli. Že k nim přišli. Za chvíli přišli: ,Jak to, že nemáte vyvěšený girlandy?!‘ A tak se to holt opakovalo. Já jsem měla strach, co se stane, až přijdem domů.“

„A tohlecto je náš dům v Šebíku, teda patřil dědovi. Protože strejda byl poslední v tom baráku, toho prostě vystěhovali do vnitrozemí, s rodinou, k sedlákovi. A oni ještě byli na nádraží, mohli si vzít všecko s sebou, ale co, co? To nejnutnější, že jo. Všecko tam zůstalo. Ještě byli na nádraží, okna roztloukli a už se vykradlo, co se ještě dalo. A tak do padesátýho roku, takový čtyři nebo pět let, ten barák ještě stál. To víte, že začal chátrat, podívejte se, novej eternit. Pak tam maminka šla jednou na borůvky a šla kolem, kousek od lesa jsme bydleli, tak viděla dvě nákladní auta, eternit naložili, trámy. Prostě rozbourali a někde jinde zase postavili.“