The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hedvika Hurníková (* 1926)

• narozena 13. dubna 1926 v Hoře Sv. Šebestiána

• po záboru Sudet rodina pronásledována nacisty

• v roce 1944 byla totálně nasazena

• po válce se rodina vyhnula odsunu, byli uznáni jako antifašisté

• od 60. let aktivní členkou Kulturního sdružení občanů německé národnosti

• má tři syny

Přepis rozhovoru

„Tak já jsem se narodila v Hoře Svatého Šebestiána, jsem z čistě německé rodiny, všichni moji předkové byli Němci. Můj dědeček tam byl listonošem a v roce 1925 šel do důchodu a po něm převzal tu jeho funkci můj tatínek. Ten přišel z Výsluní a s maminkou měli už přede mnou dítě a já už byla na cestě, neměli práci, takže dostal tam to místo po dědečkovi. A to jsem si domyslela, že tohlento byl základ toho, proč Němci na mýho tátu – i když on byl taky Němec – zanevřeli. Protože to víte, jak to chodilo na vesnicích, když byly taky tancovačky, tak se tam rvaly sousední vesnice a tady holt na to místo toho listonoše čekalo několik těch domorodců a ten přišel z Výsluní a dostal hned to místo a to se táhlo až do osmatřicátýho roku.“

To Výsluní, to je nějaká obec tady, co ještě existuje?

„Ta ještě existuje. Jestli si pamatujete, to je směrem nahoru na Vejprty, tam je vyhořelý kostel a teď ho dali do pořádku, nefunguje jako kostel, ale spíš jako výstavní síň, a je to asi, já nevím, patnáct kilometrů od toho Šebestiána, ani ne, deset kilometrů… Přes les chodil takhle. No prostě, táta česky neuměl, tak se u nás scházeli poštmistři, tam byli samí Němci, ve škole jsme se učili, že tam bylo tisíc čtyři sta obyvatel, a Češi tam byli akorát poštmistr se svou paní, učitel, jeho paní vyučovala ruční práci, a pár těch z finanční stráže a lidi, co pracovali na celnici v Reitzenhaimu, a strážmistr, četníci, to byli Češi. Některý tam byli jenom sami, rodinu měli v zemi, a některý tam byli i s rodinami. A škola tam byla německá, asi čtyři třídy, a česká byla jenom jednotřídka a všech osm ročníků tam chodilo… A já taky, já byla nejmenší a nejmladší taky. Chodila jsem čtyři roky do dvaatřicátýho a pak jsem šla na dva roky do německý, do šestatřicátýho.“

„My jsme šli a děti nás kamenama odháněly…“

A vy jste šla tedy do české školy...

„Do české. No protože táta byl státním zaměstnancem a u nás večer se scházeli všecky ty Češi, co tam byli, a ty se učili od mýho táty německy a táta od nich česky.  A poštmistrová paní – oni byli mladí manželé a neměli děti a rádi by měli, tak ona si tady sedla na zem se mnou, tak odmalička si se mnou hrála, ona mě táhla s sebou do český školky mateřský. Můžu vám ukázat i fotky – chodilo tam pár dětí, ale ponejvíc německých dětí. Kde třeba manžel chodil na dráhu, byl taky státní zaměstnanec… Oni ti Němci, aby si to svoje zaměstnání mohli uchovat, tak někdo musel a někdo už dobrovolně to dělal…“

Anebo prostě chtěli, aby se děti naučily česky...

„Taky, taky. Tak jsem chodila do mateřský, pak čtyři roky do český školy, do šestatřicátýho, pak dva roky do německý a pak – to mýmu tátovi taky zavařilo, že mě v osmatřicátým vzal z tý německý školy a přihlásil do český. Ale než začala škola, přišel ten strážmistr Beran k mýmu tátovi a říkal: ,Pane Walter, odveďte si ty děti k tý paní do Klánovic u Prahy. Tady na hranicích začíná být horko.‘ Tak táta nás tam odvez, mýho bráchu, možná, že ho znáte, on je učitel němčiny, učil v průmyslovce a teďka naposled učil ve zdravotnictví, teď už je první rok v důchodě. Jemu byly tenkrát čtyři a mně dvanáct. Tak jsme byli v těch Klánovicích a tam začala škola, já tam chodila do školy. A nevím přesně, jestli to bylo čtrnáct dní nebo tři neděle po začátku školy, ale prostě jednoho krásného dne přišel strážník, a říká: ,Všichni, co jsou z pohraničí, okamžitě zpátky!‘ Moje maminka byla odjakživa vystrašená a honem nás balila a už jsme jeli. Ten vlak jel jenom do Chomutova, tady maminka měla sestřenici, tak jsme tam přenocovali a  pak jsme šli pěšky domů. Teď kufr, malej kluk čtyřletej, tady pod kopcem měla bratrance, tak ten měl syna asi osmnáct devatenáct. Já tomu tenkrát nerozuměla, ale během času se mi to všechno tenkrát vybavilo: on měl kluka na ramenou a kufr a my s maminkou… A teďka jsme přišli k vodárně skoro a vidíme německý auta. Stály a čekaly na povel, že můžou zabrat to město Chomutov.  A teď on začal mít strach, říkal ,ježíšmarjá, já mám‘, on měl pumpky, tenkrát se nosily, ,já mám legitimaci‘, on byl komunista, já to nevěděla, ani jsem nevěděla, co komunista je, protože naši, celý barák a dědeček, to vám taky ukážu ten barák, strejčkové, všecky příbuzný a sami jsme byli sociální demokrati, já tomu moc ještě nerozuměla. A takže si pamatuju, že jsme seděli na příkopech a on šel do lesa to zakopat, měl strach, jestli ho někdo neviděl, no prostě zažili jsme hrůzu.  

A to si taky pamatuju, jeden voják z auta podal bráchovi jabka a on říká česky ,děkuju‘ a on: ,Was hat er gesagt?‘ A maminka říká: ,No, to víte, my jdeme z Čech a on je ještě malej, nerozumí, kdo je českej a kdo německej voják.‘ Takže nás pustili domů. A my přišli domů, do Nové Vsi, tam jsme měli příbuzné, tam si pamatuju, že jsme tam zašli a brečeli a říkali ,taky Němci‘. Že všichni měli girlandy, vítali německý vojsko. No až do Chomutova došli. Že k nim přišli, strhli jim to. Za chvíli přišli: ,Jak to, že nemáte vyvěšený girlandy?!‘ A tak se to holt opakovalo. Já jsem měla strach, co se stane, až přijdem domů. No a když jsme přišli domů, táta přišel po nás, my jsme byli v poledne doma, a táta přišel večer v sedm. On byl mezitím, co my jsme byli v Klánovicích, tak oni tam byli dva listonoši. Jeden byl vždycky tejden v Šebíku (Hora Sv. Šebestiána, pozn. ed.) a ten druhej Menhartice, Reitzenhaim, Jilmová (Ulmbach). Tak se to tenkrát jmenovalo. A to se střídalo. A oni začli Němci utíkat ,Heim ins Reich‘. Tak ten jeden utíkal taky, tak táta dělal službu i za něho. A večer mu poštmistr do zapečetěného ruksaku dal cenný papíry, peníze a on s tím jel do Křímova na nádraží a tam celou noc vyčkal, kdyby bejvalo se něco stalo, kdyby přišlo německý vojsko, tak že by dostal avízo a měl s tím jet do Rakovníka a tam to odevzdat. A když se nic nestalo, tak se vrátil do služby. A pak byla mobilizace a táta rukoval do Prahy. Já mám taky jeho životopis, tam je napsáno, u kterého pluku byl. Potom byla demobilizace a on přišel pro nás a chtěl, měl nastoupit služební místo právě v tom Rakovníku a my už byli pryč. Tak se vrátil taky. Taky v Chomutově už vlaky nešly dál a taky musel jít pěšky.“

Takže ve stejný době, kdy vy jste šli...

„Ten samej, no vlastně den po nás. Protože my jsme přenocovali v Chomutově a vlastně den po nás to bylo. No, my jsme odjeli z Klánovic ráno a on tam přišel večer nebo prostě v tu dobu. A v tom našem baráku, jak jsem řekla, bydleli samí příbuzný a v noci, v jednu hodinu, bouchlo na dveře. Místní policista a – byli to oficíři nebo gestapáci. Ono se říkalo ,gestapáci‘, ale já si pamatuju, že měli uniformy vojenský. Já tomu tenkrát nerozuměla. Furt se mluvilo o gestapákách, ale kde by se tam vzali, jedině že by u toho… byli to asi oficíři, oficíři to byli určitě. Protože oni je potom dali, nechci předbíhat. Prostě klepali na dveře, půl jedný nebo v jednu v noci: ,Všichni mužský oblíkat, půjdete s námi.‘ To byl můj dědeček, ten byl vysoko přes sedmdesát, můj táta a můj strejda. Můj táta byl velmi aktivní u sociálních demokratů. On hrál i divadlo, on sám dělal ty kulisy, oponu, všecko, takový sloupy dělal, si pamatuju. To bylo všecko u nás na půdě. A byl v cyklistickým kroužku, ten ved, ved tělocvičný kroužek pro děti i dospělý. No prostě byl velmi aktivní. Můj strejda byl jenom v tom pěveckým a měl tam funkci a měl prapor toho pěveckýho spolku za skříní a ten musel vzít s sebou. A teď: ,Máte munici? Máte zbraň?‘ Táta říkal: ,Já mám služební revolver na půdě.‘ Tak ten jeden šel s ním nahoru, táta ho vyndal z… vyndal takovej kufr a teďka chtěl vyndat ten… on ho vzal ten voják, ten oficír, chtěl vyndat nábojnici, nešlo mu to. Táta říká: ,Dejte to sem.‘ On mu to klidně dal, táta to vyndal, vrátil, všecko v pohodě. A druhý den celý Šebestián byl vzhůru nohama: Walter ležel v posteli, ze strany v ruce… Buď chtěl zastřelit sebe, nebo toho gestapáka. Tak tohleto moh vytrousit jenom ten policista. A potom později jsme se dozvěděli, že ten je taky udal. Ale zase jsem si řekla potom, on musel někoho udat. Víme, že on na to místo čekal a že na mýho tátu měl vztek. Tak holt udal celou rodinu, celej barák. Nikomu jinému nic neudělali, jenom našemu baráku. Oni je dali do arestu v Šebíku, všecky mužský. Teďka my ženský jsme tam byly samy, děti teda. To byl můj brácha, já a můj bratranec. A teta měla… my měli jednu místnost každý. Tenkrát se to jinak… to nebyly obýváky a takhle. A tetě tam nastěhovali dva ty oficíři, teta jim musela vařit naše jídlo, peníze od nikoho nedostala, sami neměli co jíst. A ona spala… oni spali v manželských postelích tady pod oknem a tady byly takový jenom kanape úzký. A tam ona spala s klukem. A tak oni řekli, aby šli do školy, na dvoře je školní jídelna. A tam chodily děti s kastrolama, dospělí nešli. Já a můj bratranec, brácha byl ještě malej, my jsme šli a děti nás kamenama odháněly. My jsme přišli domů s brekotem, to byla doba hrozná. Kdybych vám to všechno měla vysvětlit o tom osmatřicátým, tak Němci k Němcům, když to vemete…“

A byli jste výjimka, byli tam nadšený z toho, že teda přišli ty...

„Byli, byli, byli. Tam bylo víc těch sociálních demokratů, ale zavřeli jenom tu naši rodinu, ten náš barák. A ještě jednu rodinu. To byl pan Petr a měl dva syny, jednomu bylo šestnáct a jednomu bylo sedmnáct, tak ten s dvouma synama, ženský nechali doma. Dva dny byli v Šebíku zavřený a pak je odvedli do Saský Kamenice, Chemnitz teďka. A vím, že mýho dědu propustili za dva dny a ty mladší odvedli. Vím, že tátu pustili za čtrnáct dní, měli ho u výslechu, vyčítali mu, že nás děti posílal do český školy. Táta říkal: ,Čí chleba jíš, toho píseň zpívej.‘ A byli tam nějaký rozumný zřejmě, že mu přitakali a pustili ho domů. A říkali, že se má hlásit na svým místě. Pochopitelně, že to bylo obsazeno henleinovcem. A táta dlouho byl bez práce, ale to je zase druhá strana věci. 

Teď ještě toho Petra s těma dvouma klukama. Můj strejda a ten táta těch kluků byli v koncentráku. Můj strejda – Buchenwald, Tachov (míněn asi Dachau, pozn. ed.) Flassenburg, skoro do konce války. Strejda pak tady přišel do blázince, nějakej Petrohrad, Dobřany se to jmenovalo tenkrát. A ty dva kluci rovnou na frontu. A vím, že ten jeden se vrátil z vojny, ten druhý ne. A ten vždycky vyprávěl, že dostali vždycky napít, jak šli do boje, a že se drželi vždycky za ruce. A že toho jednoho to trhlo vod něj a už ho neviděl. No, tak ten zůstal, ten přišel domů. A tak jak ten osud jak řeka jde dál, ty dělali… V Šebestiánu byla košíkářská škola, ta byla do sedmačtyřicátýho roku, to vím tutově. A v sedmačtyřicátým, to byli už skoro všichni Němci pryč, tam zůstal jenom můj dědeček dobrovolně – ty tam mohli zůstat, můj dědeček a ten strejda. A my jsme se ve dvaačtyřicátým stěhovali do Chomutova, protože táta, jak vystřídal několik zaměstnání a byl dlouho bez práce, nakonec skončil v Mannesmance,  měl úraz a přišel o nohu. A proto oni nám dali tady v Chomutově místnost jednu, tady my jsme bydleli. A tak v tom baráku zůstali jenom dědeček, strejda a dědeček pak šel dobrovolně. V šestačtyřicátým zrovna na můj svatební den. 7. 9. 46. Zrovna ten den byl tady v Poldovce, ještě den před svatbou jsme mu tam odnesli dort a švestkový knedlíky a ten den je odsunuli. A ten strejda tam zůstal a ty Mertenovi, ty Petrovi a ještě, co tam bylo pár lidí, co dělali v tom košíkářství, i se strojema v tom košíkářství, s materiálem, všecko, odvezli dolů do Lomnice nad Lužnicí pod Budějovicema. A tam oni vybudovali košíkářství, učili tam lidi práci a tam jsou do dneška. Ty starý už umřeli i ty mladý, zůstaly už tam jenom děti těch mladších. A ty si vzali Češi a to jsou teď Češi. Ale o tom já s vámi v té knížce nic nevidím, ale to je taky osud, to je taky osud. Teďka co?“

A vy jste mluvila o tom osmatřicátým, pak se to uklidnilo trochu za války, nebo jak to bylo?

„Tam už byli samý ty, no, ty zavřeli, ty Petrovy… Já nevím, my jsme se dvaačtyřicet stěhovali do Chomutova. No, byli takoví třebas, každý ,heil Hitler, heil Hitler‘, můj brácha, ten měl čtyři roky, tak to opakoval. A jeden třeba řek tomu klukovi, maminka byla s ním, ty nesmíš říct ,heil Hitler‘, ty musíš říct ,heil Moskau‘. Teď si představte, to dítě tomu nerozumí, kdyby to řek, no co by z toho povstalo. Nebo ve škole učitelka, kdyby o tom nezačla učitelka, děti by možná ne. ,No, tak co, Walterová, jak se ti líbilo v české škole?‘ No, já nevěděla, mám říct ano, nebo ne? Protože jsem si řekla: Řeknu ano, mně se líbilo, taky jo, takže budu mít zle, a když řeknu ne, takže lžu. Mě to dostalo, mě učili, že se to nemá, tak takový tam bylo, ale jinak nevím. Nepamatuju, říkám, ty, co jsem věděla, že jsou sociální demokrati, tak byli odsunutý v sedmačtyřicátým, ty tam zůstali, kluci byli na vojně. A ty, co ty starý, ty už byli starý. Dneska tam už není ani jeden Němec a můj strejda, ten tam zůstal poslední, ten tam zůstal do sedmačtyřicátýho v tom baráku. A hlavně odstupovali do vnitrozemí, někde u Roudnice k sedlákovi.  

A tohlecto je náš dům v Šebíku, teda patřil dědovi. Protože strejda byl poslední v tom baráku, toho prostě vystěhovali do vnitrozemí, s rodinou, k sedlákovi. A oni ještě byli na nádraží, mohli si vzít všecko s sebou, ale co, co? To nejnutnější, že jo. Všecko tam zůstalo. Ještě byli na nádraží, okna roztloukli a už se vykradlo, co se ještě dalo. A tak do padesátýho roku, takový čtyři nebo pět let ten barák ještě stál. To víte, že začal chátrat, podívejte se, novej eternit. Pak tam maminka šla jednou na borůvky a šla kolem, kousek od lesa jsme bydleli, tak viděla, že tam dvě nákladní auta, dvě, eternit naložili, trámy. Prostě rozbourali a někde jinde zase postavili…“

Jak to teda vlastně probíhalo na konci války a těsně po válce, na co si pamatujete tady v Chomutově?

„Já jsem to prožila tak, že… My jsme ráno prostě vstali normálně a my jsme bydleli… před naším barákem byl volnej plac a tam vždycky dělali jarmarky, tam byly budky. Ale předtím tam prej byla židovská synagoga. A za války to Němci zapálili. A potom tam byl ten volný plac a v pětačtyřicátým, po válce, tam potom stály kolotoče a houpačky a střelnice, zrovna před naším barákem. Ale to ještě nebylo v tom pětačtyřicátým, když to… my vzbudíme se a koukáme se: ježiš, támhle po silnici se táhnou takový vozy, i s krávama, koně jsem ani neviděla, to byly krávy, co byly… no, co to je, co to je? ,Rusové, Rusové!‘ se začlo řvát v celým baráku. Tak my bydleli v jedný místnosti, kde byly padací schody, dveře, tak táta pomáhal, vzali deky, polštáře a všecky holky z baráku, šup domů. Zavřeli to, koberec na to, ještě deku na to, ale my jsme takhle trošku…To je takový malý okýnko, to bylo z plechu a dírečky zvenku udělaný, takže dovnitř se nemohlo koukat, nebo to bylo obráceně, nevím, dovnitř se nemohlo koukat, ale my jsme těma dirkama viděli. Tam byl takovej výlev, kde vylili kýble, tam se Rusové myli, v baráku byli Rusové už nastěhovaný, ale u nás ne. To bylo u většiny rodin, my měli jenom malou místnost. Tři dny a tři noci jsme tam byli v tom… ale to byla hrůza. Ty zvířátka, jak tam lezly…“

Štěnice?

„Ne, ty stříbrný, ty rybičky! No, tak to bylo ošklivý, to bylo prostě hrozný. A tři dny na to nás táta vzal a šel s námi na procházku, abysme – bylo uklidněno – abysme potkali… Já jsem byla totálně nasazená na Pražský ulici, jak bylo OSP, tak to bylo dříve Heroldovna, se to jmenovalo. Tam za mírové doby zvony vyráběli. A pak tam bylo za války, tam dělali nějaké ventily pro letadla. A tam já byla od čtyřiačtyřicátýho od října do konce války. Všichni, co byli šestadvacátý ročník v kancelářích, ty museli, a tak jsem tam byla. A tam byli Ukrajinci v boudách vzadu a my jim holt tajně nosili chleba. A oni nás znali, a teďka když nás potkali s tátou: ,Jé, Vasil, jé, todlecto!‘ Teď jsme se mohli k němu hlásit. ,No, my nemáme kde spát, boudy jsme radostí rozbourali.‘ Tak táta je vzal k nám. Jeden byl nemocnej, úplně nemocnej, tak my jsme spali s tátou v kuchyni na zemi a oni spali v postelích, protože oni v noci, když někdo klepal – my jsme vlastně spali ve dne a v noci jsme hráli člověče, nezlob se – když v noci někdo bouchal, tak oni: ,Što?‘ (,co?‘ – pozn. ed.)  po rusky,  ,to jsou naše děvčata tady,‘ a takhle, takže oni nás takhle chránili, takže nám se nic nestalo.

A vím, že co bydleli v baráku, tam byli… to byla jedna svobodná holka, no, svobodná byla, ale už byla starší, přes třicet. No prostě všichni museli pryč. Pamatuju, Francouzi jednou projeli, ty taky jednu noc u nás spali, náš táta, ten holt každýmu dělal dobro, kde moh pomáhat, tak pomáhal. Takovej dobrák. No a ty všichni potom museli… Moje celé příbuzenstvo, co jsem ještě měla v Chomutově… Ale řeknu vám, my jsme je litovali. A když jsme pak poprvé v osmašedesátým byli u nich, tak jsme jim záviděli. Ty měli baráky už postavený, ty jeli k moři a všecko možný. My jsme tady nevěděli, co je banán, a my tam seděli a oni nám házeli trsy na klín. Nebe a dudy, no. Ale jak říkám, co to je, bez toho člověk může bejt, ale taky tu svobodu měli, mohli, kam chtěli, ale to už je vedlejší věc. To doufám vymažete, to tam nemusí bejt.

Přišel jeden z finanční stráže, který byl přes válku, mám dojem, v Praze. A my tu už v Chomutově měli druhý byt. A ještě jsme říkali: ,Jak jste nás našel, pane Šebesta?‘ A on povídá: ,Pan Walter, my jsme vás nepustili z očí, víme o vás všecko. Řekněte nám, kdo vám ublížil.‘ A táta to tenkrát už věděl a říká: ,Já to nevím.‘ A když byl pryč, tak jsem říkala: ,Táto, ty to víš, pročs to neřek?‘ On říká: ,Pamatuj si, děvče, jestli je Bůh na světě, tak jeho mlejny melou pomalu, ale jistě. Ale já nikoho udávat nebudu.‘ Takovej byl můj táta, jéžiš, to byl milionovej člověk. A ten právě s námi šel na úřady, všecky to podepsali, on to nechal podepsat těm, co tam na tý správnici byli, na výboru. A my jsme koncem pětačtyřicátýho už měli státní občanství. A v šestačtyřicátým jsem se vdala, měla jsem tři kluky, tři vojáky, šest vnoučat, čtyři kluky a dvě holky. A teď už mám tři pravnoučátka, děvčata.“

„Oni byli určitě nafetovaný, protože já si nedovedu představit, že by mladej člověk takovýho něco dělal“

„Teď už se může říct všechno, ale víte, já ještě trošku mám… že jsme nesměli o tom mluvit, ale tak, co se mi může stát, je to pravda, co říkám, já nelžu, to u mě neexistuje. V pětačtyřicátým to bylo. Nahnali všecky… Byly vyhlášky, že všecky Němci od patnácti let do snad šedesáti nebo sedmdesáti se musí dostavit ráno v devět hodin na… tam byl evangelickej kostel, jak je … parní lázně, tam stál kostel. A tam je přece hřiště, tak na to hřiště se mají dostavit a vzít si s sebou jídlo na dva dny, nebo já už nevím. Je to na tý vyhlášce, ale já ji tam někde mám. Tak to se ale netýkalo už nás, protože my jsme, i když občanství jsme ještě neměli, měli glejt na dveřích domu, že nám nikdo nesměl ublížit. A můj táta byl v Mannesmance. Ten pracoval furt dál. Ty Němce, co museli pryč, vystřídali Češi, ale mýho tátu měli všichni rádi. Ty jenom ,dědo, dědo‘.

Můj strejda dělal tenkrát na dráze, ale ne ten, co byl v koncentráku. To byl jinej strejda zase. Ten bydlel ve Spořicích. A on, kdyby nebyl zvědavej, tak jeho se to netýkalo, to se týkalo Chomutováků. Ale on slyšel na nádraží vyvolat něco, tak holt šel dopředu, aby to lepší rozuměl, tak ho sebrali taky. A prostě tam byl masakr. Já nevím, jestli jste o tom slyšel…“

O tom v Chomutově?

„Mám knížku o tom. Očité svědky, který to zažili a přežili, protože hodně jich tam nechalo i život, který to píšou. Já to tam mám, já vám to potom půjčím, ale je to v němčině.“

To nevadí, já německy umím.

„Museli v první řadě svlíct košile a dát ruce vzhůru, jestli jsou tetovaný, jestli jsou SS. No tak ty hned zabili na fleku, to je jasný. To je válka, no! Konec války. To ještě člověk tak chápe! Ale jak jsem slyšela od takových, který to přežili, kdyby je jenom zabili, tak je to pochopitelný, ale oni je nelidsky trápili. Oni například prej, já to nemůžu ani vyslovit. Zapálili noviny a přidrželi jim to k přirození. Můžete si todlecto představit? A dupali po nich, až skončili. To muselo být hrozný… Je to pryč, je to pryč. Ale potom je hnali přes Jirkov nahoru na Horní Jiřetín nebo takhle přes hranice.  

A tam byla vesnice Nová Ves. Po cestě, kdo už nemoh, tak ho zastřelili, tam prej lidí po cestě leželo. A když někdo koukal z okna, tak stříleli do oken, museli všichni zalézt. A byl to asi tříkilometrovej pochod, muselo být hodně lidí. A to jsem zase všecko nevěděla, protože o tom ty, co to zažili, můj strejda, ani slovo. Dokud žil, je to pár let, co umřel, ale ani slovo o tom. Tam zůstali ležet a oni je tam měli převzít. A tam byli Rusáci, tam měli zabraný to východní Německo. A tak ten starosta říkal: ,Ne, ne,‘ že je nevezme, a oni leželi na silnici. V horku a celou noc. On vzal motorku a jel na tu ruskou komandaturu a přived toho. A tři dny a tři noci rokovali, co s nima. Ty, co byli nemocný, nějaký dali do kina prej. A ty ženy z toho Neudorfu (Nová Ves v Horách, pozn. ed.), jak se to jmenovalo. Ty jim nosily tajně čaj nebo vodu, brambor nebo chleba. Že některý to teda… hodně jich to teda přežilo, ale ani ne polovina.

No a potom došli k tomu, že musej zpátky. Tak prej měli radost, že půjdou domů. Ne. Oni přišli do Záluží, víte, kde to je…  A tam to bylo udělaný jako koncentrák. Drátěnej plot kolem a tam pracovali. A ten můj strejda byl v tom taky. A moje teta byla vysoce už těhotná. A ženský tam mohly jet a mohly jim dát jídlo přes plot. To bylo už, no, ke konci, pár měsíců nato, hned taky ne. Tak já jsem s tou tetou vždycky jela. A to my jsme Němci museli nosit bílý pásky. A kde já jsem pracovala, to bylo krejčovství, tam dělala jedna Polka. Moji synové znají její dceru. Ta si vzala kamaráda jejího. Možná že je znáte taky, ale… Prostě je to máma tý…Míša Alexa, neznáte?“

Ne.

„Kamarád mejch synů … Ta tady teďka už není, ta je v Porubě. Ta tam dělala a za ní chodil jeden českej voják. A najednou ho vidím v tom vlaku a on mě taky poznal, když já jsem tam byla … ,Sundejte tu pásku!‘ Já povídám: ,Jo, a nechám se zavřít.‘ – ,A když jsem u toho já, tak se vám nic nestane.‘ Tak i teta to musela sundat. A tak jsem mu musela vyprávět, proč tam jedu. Totiž tam u vlaku čekaly český ženy a vzaly ty ženy, co nesly to jídlo s sebou na pole. Tašky musely postavit a musely s nima dělat na poli. A děti jejich ty tašky vyrabovaly, co tam bylo dobrýho, tak vzaly. Takže proto já jsem s tou tetou jela a ten říkal… Já jsem to připravila. A on říkal: ,Víte co, zajděte na soud.‘ Já teda dneska říkám, to byla volovina! To nemohlo mít vliv na to. ,Zajděte na soud. A nechte si dát potvrzení, že nebyl trestanej.‘ No, co jim bylo platný, jestli u Němců byl trestanej Němec, že jo? To byla opravdu jenom kamufláž. Já jsem to dostala za nějaký čas, já mu to dala. On mi přived strejdu. Pak jsem už tam nemusela jezdit, tak nevím. Ale teď pár let už, asi tři roky, jezdíme tam nahoře, v tý Nový Vsi postavili pomník na čest toho a jezdíme tam zasvětit tento pomník významný… Párkrát, dva nebo třikrát byl s námi ředitel muzea pan Děd. Ten tam – to jsem říkala, to bylo gesto od něj – přines ve skleničce půdu ze hřbitova a z toho hřiště. Postavil tam k tomu půdu.

 Já jsem znala jednu paní. Tý tam zabili tátu. Ale ta paní taky už nežije teď. Ale on nebyl u esesáků, nevím, proč ho zabili. Všecko udělala ta válka nešťastná. Kdyby Hitler nezačal s tou válkou a s těma koncentrákama, tak hodně, hodně bylo ušetřeno. Kdo to organizoval, to nevíme, ale nahnali tam, říká se, Svobodova armáda… Samí mladý kluci. Oni byli určitě nafetovaný, nebo… protože já si nedovedu představit, že by mladej člověk takovýho něco dělal. Já si to nedovedu představit! To mi vůbec…! A jak to bylo vždycky hezký doma v tom Šebíku. Dneska kostel už není, náš barák už tam není, vůbec málo… Některý teďka začli dávat, co ještě tak trošku byly, dohromady. Ale hřbitov není.

„My jsme založili v roce 1969 Kulturní sdružení občanů německé národnosti“

„Dneska ještě dvě stě patnáct, víte, lidi stárnou (hovoří nad fotografiemi). Tady jsme měli předloni pětatřicátý výročí. Tady v Kadani v roce 1919 zastřelili, teď nevím, čtyřiadvacet nebo osmadvacet lidí. Tak tam chodíme každej rok položit věnce. To byli český vojáci, ty měli nahoře seminář, v Schweizenu, myslím, nevím teď kde. A některý tam šli v civilu. A některý klidně v tom. A nešli tam s českou stuhou, oni tam jeli s německýma vojákama, měli tam seminář, víte? No a podívejte se, jednou musí být konec. Je to pravda, těžko se to, když to někoho potká… Vina není jenom na jedný straně. Ty chyběli, ty chyběli. A když to půjde tak dál, ten se mstí a ten se mstí, kam ten svět dospěje? Jednou musí být konec!

Podívejte se, můj muž, ten přišel v pětačtyřicátým z Vítkovických železáren s partou budovat pohraničí. A dělali v Mannesmance, tam se znali s mým tátou a tak nějak jsem se s ním seznámila. A on ale neměl za sebou vojenskou službu základní, protože on měl z Moravy, ono to bylo Slezsko, ale kousek od Poruby, od Ostravy, ale ten cíp, tam byli samí Češi. Úřady, kostel, školy, všecko český, ani jeden Němec, ale v osmatřicátém to Hitler prostě zabral. Patřilo to k Sudetům. Takže neměl vojenskou službu udělanou u Čechů. Tak já jsem měla nejstaršího syna, ten se narodil v únoru 47.  A to byl manžel na vojně, tak on šel na podzim 46 asi tak. A byl v Hranicích na Moravě. V tý akademii. Zrovna tam byl i Zátopek. Tak já jsem byla u rodičů doma. A já jsem měla dostat nějak byt a nevím, chtěla jsem se s tátou poradit. A tak jsem šla k Mannesmance tátu vyvolat do vrátnice. A že táta špatně mluví česky a málo, tak jsem s ním mluvila německy. A šel jeden okolo. S kočárkem jsem byla. A šel jeden okolo a říká: ,Mluvte česky!‘  Tak já jsem, musím to říct, ne trošku, až dost prostořeká, a já hned: ,Do toho vám nic není, jak já s vlastním tátou mluvím.‘ –  ,Jo, to bysme uviděli, občanky!‘ No, tak jsme mu dali občanky. A oni mě a tátu předvolali, tenkrát to byl národní výbor. Tak teď hned: ,Tak buď dáte každý pět set korun pokuty, anebo půjdete na týden do arestu.‘ Můj táta říkal: ,Já peníze nemám, tak mě klidně zavřete, mně je to jedno.‘ A já jsem řekla: ,Mě můžete taky zavřít, protože já peníze taky nemám, ale upozorňuju vás na to, že mám malý dítě a to vemu s sebou. To vemu s sebou. A jeho táta je na vojně. V Hranicích na Moravě. V tý vojenský akademii.‘ No, tak chvíli přemejšleli a pak říká: ,Běžte domů, ale ještě o mně uslyšíte.‘ Táta to vyprávěl v Mannesmance, tam se tomu jenom smáli. Ten jeho mistr to prostě nějak… Ale měl konec. Ale mě tam zase volali. Ale já mezitím už manželovi napsala.

A přijdu tam a on stál na chodbě. A taková malá babička stará, tady měla trikolor a asi neuměla česky a mluvili spolu německy. No, zas ta moje huba. ,Ha, ha, vy tady můžete mluvit německy a já s vlastním otcem nesmím.‘ Ten vám na mě tak řval, že všechny dveře se dokola otevřely a koukali, co se děje. ,Běžte domů, ale vy,‘ jak to říkal, ,ještě o mně slyšíte, ale to se budete divit.‘ No prostě hrozně na mě. Fakticky mně srdce spadlo do kalhot. Ale mezitím přišel manžel a tak jsme nečekali a šli jsme tam a otevřeli jsme dveře. Říkal: ,Běžte domů.‘ Já jsem se musela… a měla jsem dítě už, české dítě dá se říct.

A nedávno, teď už se může mluvit, nějak jsme venku nesměli mluvit. Nedávno, už to bude taky rok, jsme, jak se scházíme každý týden… My teď, co máme ten kulturní spolek, tak máme za úkol zachovat kulturní dědictví. Tak my musíme německy zpívat a mluvit, tak jsme měli zkoušku a tak holt jdeme k autobusu, tak jsme furt kecali dál německy, aniž by… Ačkoli víte, když nás slyšíte kolikrát. ,Ich hab mir eine lednička gekauft.‘ My mluvíme tak. Pleteme český, německý dohromady. A my si rozumíme tak. A mluvili jsme německy a sedli jsme si do autobusu a před námi seděly dvě ženský a ta jedna se otočila, takhle…“

Kroutila hlavou?

„Takhle jdu k moje kolegyně a řekla jsem nahlas  česky, aby ta to rozumí: ,Ty, hele, my asi moc křičíme, musíme tišší, tady tu paní asi bolí hlava.‘ Ona se otočila, koukala na mě. A já na ní: ,Anebo vám vadí, že mluvíme německy? My můžem aj pa rusky.‘ Tak já vlastně si nemůžu… moje maminka trpěla, ta neuměla vůbec česky. A ona když šla třeba pro maso, tak stála – byly fronty zkraje – tak si odstála svoji frontu, a když přišla na řadu, tak ji Češka popadla, postavila ji dozadu. ,Němci dozadu!‘ Tak si snad třikrát čtyřikrát odstála tu frontu, přišla domů s brekotem. No a my měli na dveřích, že nám nikdo nesměl… A co je to platný?“

Zeptám se ještě trochu na jiný téma. Vnímáte dneska, že má smysl používat termín „Sudety“?

„Ale to už je jenom zvykem. Ježišmarjá, Němci se to… Já vím, že Češi na to jméno Sudety zanevřou, zanevřeli, nebo jak to říct. Prostě mají vztek.“

Ta starší generace přinejmenším.

„Tam v Německu ty si na tom zakládají. Ale nám tady je to šumafuk. Prosím vás, Sudety už byly hned, jak sem Němci přišli, já nevím v kolikátým století, tak to už řekli – Sudety. A nic tím nemysleli. To teprve dneska po tý válce s tím dělaj takový to… A to se tenkrát už Sudety jmenovalo. Já nevím, kdo to vymyslel, to jméno Sudety, a co to má znamenat. Teď říkaj ,Sudetendeutsch‘, říkaj tam. Ale tenkrát se neříkalo ,Sudetendeutsch‘, tenkrát se říkalo ,Sudetenland‘. To nebylo nic špatnýho.“

Možná jsem to myslel malinko jinak: jestli pořád ještě vnímáte po tý válce to, jak ti nově příchozí zacházeli tady s tím dědictvím, s architekturou, s krajinou tady v severních Čechách. To v něčem asi bylo jiný než tam, kde žily jejich rodiny třeba po staletí, a jestli tohleto pořád nějakým způsobem trvá, jestli je to pořád nějakým...

„Tenkrát v tý době, po válce, to já jsem se vdávala. To jsem měla děti. Já jsem se o to takhle nezajímala, já to tak nesledovala. Až teďka, co se o to začíná zajímat kdekdo. My jsme tenkrát byli rádi v tom šedesátým devátým, že jsme směli založit ten spolek, že – vím to, že bylo tenkrát ještě hodně lidí, který vůbec neuměli česky, moje maminka jakbysmet, pár slov, páč jsme museli slavit říjnovou revoluci, únorové události. No mně lidi utekli, protože já jsem…Takhle, mně poslali řečníka, byla to ženská. A ta hodinu nejmíň mluvila v jednom kuse a jenom ,KPČ, KPČ, KPČ‘ (Komunistische Partei der Tschechoslowakei – pozn. ed.), mluvila to německy, ale ty lidi byli starý a usnuli u toho. A pak mi říká: ,Paní Hurníková, my na to vám chodit nebudeme, dyť my tomu nerozumíme. My víme, co to bylo a co, ale co ona tady všecko mele, my jí vůbec neto…‘ No, tak co jsem udělala? Zavolala jsem do Prahy, aby mi poslali, že si to budu číst sama, že ušetřej peníze, páč vždycky byla z Varů, že ušetřej peníze a tak. A on už mi pochopil, co chci, a říkal: ,Ale buď opatrná. Dej si tam řečnickej pult, řekni něco. A můžete se bavit, jak chcete. Ale neberte vstupné. A nepusťte tam… Dej ceduli Uzavřená společnost, anebo někoho postav ke dveřím.‘ 

No a teď bysme mohli, máme volnost, všecko, a teď máme potíže sehnat sál. My jsme byli celý život od toho šedesátýho devátýho až do převratu ve Švermáku, my jsme spadali pod Národní frontu. A ta měla pod sebou samý nepolitický strany. Rybáře, zahrádkáře, Lidová fronta. To taky bylo nepolitický. A ty nám zaplatili, ty nám zajistili, že můžeme být tam. My tam platili jednou za měsíc stovku za ten sál. Jeviště tam bylo, klavír. Nahoře jsme měli malou místnost, tam nám postavili skříň, dali vod toho klíč. Byl tam taky klavír, tam jsme se každý týden sešli, za padesát korun měsíčně. A to až do převratu. Pak tam to zbourali, ne zbourali, ale rušili, tak jsme museli ven.  

Tak co teď? Kam půjdeme? Teďka se zkoušíme v tom středisku na Bělidle, ale jsme léta letoucí v Jirkově. A platili jsme tři sta korun na hodinu. Tři hodiny – devět set korun. Teď chtěj osmnáct set. No, kde to vezmu? Takže teďka budeme mít Den matek v květnu naposledy. A teď jsem si to zajistila v Domově důchodců U dubu. Tam nás pustěj za pět set do jídelny. Místa je tam dost, je to tam pěkný, ale já tam mám strach… Tady vystoupili, přešli silnici a byli to… A teďka musej pěknej kus jít a taky přes silnici a tam je to moc frekventovaný. Tak mám strach, aby se něco nestalo. Ty lidi jsou furt starší a starší. Moje děti, můj syn mi tam hraje hudbu. A odveze, když něco potřebuju odvézt. Tak to mně pomůžou a taky říkaj: ,Hele, dokud můžeš, tak se toho drž, protože aspoň máš co dělat a nezblbneš.‘ No ale je to pravda. Já mám furt co dělat.“

Ale tady v Chomutově jsem slyšel, že ty menšiny taky jsou docela podporovaný radnicí.

„Moment, takhle. Já jsem ve Výboru národnostních menšin jako člen. Ale tam jsou dva Romové, já a ten Kulacký (?). A ty ostatní jsou z městského zastupitelstva, no. Na Bělidle – to jsou naši konkurenti. To jsou… My jsme Kulturní sdružení občanů německé národnosti od roku 69. A tydlety je Svaz Němců, který se tvořili po něžné revoluci. A ty jsou podporovaný jak z Německa, tak tady. A my se měli rozpustit, když už jsme tolik pro ně dělali, a měli jít k nim. A my jsme se stavili na zadní. Ať jdou oni k nám. Dyť my už máme zkušenost, máme něco za sebou a nějaký zásluhy. Ne! Je mezi námi rozdíl a ten rozdíl ale dělají ti druzí, my ne. Podívejte se, oni dostanou z fondu, z Česko-německého fondu budoucnosti, každej rok osmdesát poukazů do lázní. A řeklo se: ,To je pro všecky Němce.‘ Ale oni je dostanou, oni to obhospodaří, my jsme neviděli ani jeden. Léta letoucí. My jsme měli naše vlastní noviny. Léta letoucí vycházel náš časopis Prager Volkszeitung. A teď od ledna nemůžeme už vydat, protože nejsou peníze. Museli jsme rušit redakci a teď budeme muset rušit i centrálu v Praze. 

Eště se v červnu sejdeme a uvidíme, jestli se někdo najde, kdo to povede dál, protože ta paní, kdo to vedla v Praze, ta už ze zdravotních důvodů nemůže. Já už jsem taky stará, abych třikrát jela do Prahy za tejden, já už taky nemůžu. A v Praze se má koncem roku otevřít Dům národnostních menšin, pracuje se na tom. A tak počítají, že bysme možná tam dostali místnost. Protože my jsme měli teď tu místnost v tý redakci. Když ty museli zavřít, tak museli ven. Tak teď jsme řekli: ,Tak buď to povede někdo dál, anebo se rozpustíme.‘ Mě mají lidi rádi, ty moji lidi, kdybyste viděli teďka. Já jsem měla narozeniny, osmdesátiny. Oni nám tam scházej se okolo těch sedmdesáti, oni udělali snad už před dvouma měsícema, já o tom nevěděla, sbírku. Tenhleten řetízek mi koupili, kytku. Teďka jak jsme tam byli sedmadvacátýho, a teďka mi nechali sólo hrát, udělali kruh kolem mě. Ty byli tak šťastný, že…No, já jsem brečela jak želva. To byste nevěřil. Já jsem brečela jak želva.!“

V roce 2009 natočil Matěj Spurný.