Albín Huschka

Albín utíká s maminkou ze strachu z ruských vojáků „V tom lese byli ještě němečtí vojáci, honění jak zajíci, a vždycky se ptali: ‚Wo sind die Rusen? Kde jsou Rusové?‘ A tak jsme přišli k takové vilce na Vysokém poli a tam jsme se chtěli ubytovat, ale ten povídá: ‚Ne ne, my už máme všechno plný, už nikoho nebereme.‘ Tam už byly všechny ženský. Ale přece si dal říct a nechali nás tam. A najednou tam přišli Rusové a máma byla taková jak se říká šikovná a tak ti Rusové říkali: ‚My to tady ještě obejdeme a pak přijdeme a uděláme smaženici.‘ A máma povídá, žádná smaženice tady u vás nebude, čapla mě a zdrhli jsme. – ‚A kam jste šli? – Do toho lesa a tam jsme byli na takové budce, takové chatě a druhý den jsme přišli domů do Koclířova. A to už hořela ta jedna hospoda, kterou zapálili Rusové, protože jim nedali kořalku. A otec vykládal, že Rusové se střídali, jezdili sem a tam a jedni se u nás zastavili, kapitán byl vožralej, a ten na něj pořád: ‚Aj, ty Germán.‘ A jako že ho zastřelí, ale byla u toho nějaká Ruska a ta mu řekla: ‚Pachadí pro vodu. A už se nevracej!‘ Tak šel pro vodu a už se nevrátil. A ráno už byli ti Rusové pryč, protože zase jeli dál.“

„Protože normálně německá armáda ustupovala a v Koclířově byli taky. My byli na takovém místě, že zrovna vždycky tam bylo velitelství. Tak tam bylo zase to velitelství a to vám byla armáda, to vám řeknu - obsazená auta, pásová vozidla, celý Koclířov byl plný. Oni šli směrem na západ, na Plzeň, chtěli k Američanům. To už byl otec doma. V noci najednou dostali povel, že v Mohelnici jsou už Rusové a že už musí jít. A velitel se ptal: ‚Tak co, paní Huschková, jdete taky s námi?‘ A máma by bývala šla, ale otec řekl: ‚Ne, když už jsem tady, tak chci umřít tady. Když jsem přišel až sem.‘ Tak jsme zůstali. A pak jsme slyšeli, že druhý den, tady za Poličkou, celá ta armáda dostala výprask, protože nebyli připravení a partyzáni z lesa je tam pěkně probrali. Tak kdybychom tam bývali byli, tak jsme byli mezi nimi taky. Rusáci jezdili na tu Prahu, a tak se tam stavovali taky. A pak přišli Rusáci a máma mě čapla a šli jsme na Vysoké pole." – "A kde byl tatínek?" – "Tatínek zůstal doma. A právě my jsme utíkali kvůli tomu, že oni brali ženské mladé, staré, na nic se nekoukali.“

„Protože on byl v té německé armádě a to bylo povstání, tak házel granáty. Vždycky se mu to podařilo, ale jednou mu to bouchlo v ruce. Pak se probudil v nemocnici, kterou měli zabranou Poláci. A Poláci, oni jsou takoví svatí, že komu četli mši, ten tam už druhý den nebyl. Tak si otec lehl hlavou obráceně a oni v noci přišli a šli mu po krku, a on tam měl nohy. Tak on začal křičet, rozsvítili světlo a nikde nikdo nebyl. Protože oni mu četli mši, druhý den měl jít na operaci. No tak na tu operaci ho přivezli, a když už ležel na operačním stole, tak dovnitř vlítla bomba a všichni doktoři, co stáli kolem, byli mrtví. On jak ležel, tak jediný přežil. A tak vstal a šel pryč z nemocnice. Cestou narazil na chalupu, ze které vyšli dva esesáci a říkali: ‚Zas nějakej svinskej Polák, zaveď ho za roh!‘ A otec celý od krve jim řekl: ‚Já vám dám svinskýho Poláka!‘ Oni koukali jak jojové, že umí německy a odvedli ho k veliteli a ten ho z toho všeho dostal ven. A tak se otec dostal domů.“