Lydie Husovská

„Ale ještě, když jsme byli s maminkou sami... Dlouho jsme byli sami. Tak nám tady začali komunisti brát tyhle velké zahrady za domem, a že tady udělají velké hřiště. Pochopitelně. Tady byl soused-mužskej, tak se hájil, ale ty si říkali, tady je ženská sama, tak si na ni dupneme. A když ona nám to podepíše, tak tím pádem nám to musí pustit tady ti dva a bude tady velký hřiště. Tak nás tam volali a já už byla dospělá, tak kolem těch osmnácti roků. A maminka říkala: ,Pojď tam tedy se mnou.‘ A oni se tam do nás pustili. Začali to vysvětlovat i politicky. Teď já jsem věděla od souseda a strýce, že oni nepolevili. Tak jsem se tak vzmužila, tak povídám: ,Poslechněte, vy si na nás tak troufáte, když jsme tady samy dvě ženský, ale kdyby tady byl tatínek, tak ten by si to obhájil.‘ Načež ten jeden soudruh vyskočil a povídá: ,Neměl se do ničeho plést a mohl tady s námi sedět.‘ A já mu na to povídám: ,Kdyby se do ničeho nepletl, a všichni ostatní s ním, tak jste tu dneska neseděl ani vy.‘ Šla jsem a práskla dveřmi, šla jsem z toho výboru. Přišly jsme dom a maminka se rozplakala: ,Oni tě zavřou! Oni nás zavřou!‘ A já povídám: ,Mami, já už jsem to zkrátka nevydržela.‘"

„Už když Kratochvílovi utíkali pryč, tak to se domlouvalo prý všechno u nás v té letní kuchyni. Tam byl takový velký stůl, jak bývalo v selských staveních. Maminka jim usmažila kuřata a oni tam seděli a domlouvali se. Maminka nevěděla o čem. A ještě mezi nimi byl tady ze sirotčince Emil Vlk. Ten s nimi také utíkal. Emil Vlk se za hranicemi dostal úplně jinam než bratři Kratochvílovi. Bojoval v pozemním vojsku a úplnou náhodou se v zákopech setkal s nosislavským občanem – panem Sedlou, který nezávisle na této skupině také odešel za hranice. Pan Sedlo pak po válce dosvědčil, že byl u toho, když Emil Vlk padl. To už ale byla jiná odbojová skupina. Tatínek byl ve spojení s tím Ludvíkem. Kratochvílovi už když utíkali, tak se rozdělili. Ten Jarda byl tankista, kdežto Ludvík měl přiletět do republiky a měli ho tady shodit.“

„Měli jsme takový náš znak. Znak republiky, to tenkrát bývalo, a za něj tatínek schoval fotografii pana prezidenta Beneše a Masaryka, jak sedí vedle sebe a před sebou mají kytici chryzantém, to se mi vždycky líbilo. Oni poshazovali všechno a shodili i ten obraz. A jak se rozbil, tak vylítl ten znak a na té zemi ležel ten obrázek těch prezidentů. A on ten Němec přišel, takhle se na to podíval a takhle rozdupal toho Beneše, ale Masaryka nechal. Maminka vždycky říkala: ,Ta svině německá, přece se toho Masaryka zalekla.‘ A já si jenom pamatuji, jak maminka stála uprostřed té hrůzy a takhle toho bráchu držela v náruči. A měli jsme u nás chůvu, nějakou Jarku Janouškovou, a ta s tím žila celý život. Ta říkala, že to byl takový šok, na který nezapomněla. Všem to vyprávěla, po rodině. Měla pět dětí a ty říkaly, že to všechno ví od maminky. No a teď tedy: Kde tatínek je?! Maminka říkala, že na poli…No ale kde?“

„To jsme se také dozvěděli až v roce 1946, že na soudě v Židlochovicích byl nějaký Wasserbauer. Němec, který se s tatínkem dobře znal, měl velký kontakty v Kouničkách, a když se to dozvěděl, co se u nás stalo, tak asi chtěl zapracovat a podařilo se mu to. On do těch Kouniček jezdil a oni gestapáci jezdili k němu na víno, na hony. A jemu se tam podařilo prý nějak ten spis zadržovat, ne zničit, to nebylo možné, na to oni tam měli moc velký pořádek. Ale dokázal aspoň to, že pořád tatínkův spis podkládal pod ostatní a tím se mu to podařilo, byla to pravda, protože když ho potom odváželi, a všechny Němce, tak on z toho byl nešťastný, protože jeho žena byla Češka a obě děti byly Češi, a on tedy byl odsunutý. Byl tenkrát téměř na smrtelné posteli a on ten Wasserbauer říkal v pláči: ,Proč mě odvážíte? Vždyť já jsem žádnému Čechovi neublížil, a nebýt mě, tak by ta vdova v Nosislavi a ty dvě děti nežily.‘ A kromě nás žádná jiná vdova se dvěma dětmi v Nosislavi nebyla.“