„Tam byl jeden takovej barák a nebydleli tam žádní heftlingci, byly v něm uloženy všechny svršky každýho vězně, kterej přišel do lágru. Na každej ten balík, ten civil, bylo číslo heftligský, to vězeňský číslo, a byly tam potom ramínka a háky a závěsy atd. A ten barák byl plnej. Viselo tam 15 000 balíků civilu na těch ramínkách od každýho heftlinga. Když byl samozřejmě heftling prohlášen za mrtvýho, samozřejmě tam bylo úmrtí, tak tam bylo komando a ti heftlingci to museli udržovat v perfektním organizačním stavu. Čili jakmile dostali lejstro, papír, že teda heftling zemřel, tak oni tam museli ten civil vyhledat podle těch čísel a dali to podle svýho, o to se už ti (Němci) nestarali, dali to prostě na komandaturu a ta usoudila, co s tím – jestli se to předá rodičům, manželce nebo tak. Takže takhle to fungovalo. Když ale byli vězni propuštěni, mělo dojít k jejich propuštění – tak tomu se říkalo Effektenkammer – efektní kammr, to je jasný, to je komora a effekten, to jsou jako svršky. Čili to byl barák určený jenom pro úschovu oděvů, oblečení všech těch 15 000–20 000 vězňů. A když přišel na komandaturu rozkaz z pražskýho gestapa, kde byly seznamy jmen a jejich vězeňských čísel, kteří jsou určeni k propuštění, termín byl dohodnutej mezi nima s Prahou. Tak oni tenhle seznam přepsali a byl předán do té Effektenkammer a dostali rozkazem, že svršky od těchto čísel heftlingů se mají vyhledat a dát je stranou, důkladně je prohlídnout, vykartáčovat, vyčistit atd. Ale samozřejmě to všechno mělo být přísně tajné. Jenže heleďte se, jak působí tamtamy… Čili já tam měl známý, teď jsem se od nich dozvěděl, že už tam dostali seznam čísel kluků, teda čísla heftlingů, který jsou určený od komandatury, že budou propuštěný. A jelikož tenkrát byla ještě karanténa, tak se nevědělo, kdy budou propuštěný, ale že budou propuštěný, to jo, ale musí bejt nejdřív zrušená karanténa. A tím se stalo, že oni už dostali seznam lidí, který budou propuštěný, který ale nemohli bejt propuštěný kvůli karanténě. Potom už přišel příkaz o zrušení karantény, asi za 14 dní, ale já už jsem to předem věděl, ti kluci mi to řekli, já jsem tam měl nějaký peníze, nějaký marky jsem si sehnal, balíčky z domova jsem občas dostával, a tak jsem měl kamarády Němce v tom Effektenkammeru, kteří připravovali šaty pro ty propuštěné vězně. A oni tam měli ty seznamy a já jsem jim dal to svoje číslo a druhej den jsme se sešli a on mi povídá: ‚Hele, ty seš v seznamu těch, který mají být propuštěný.‘ Tím jsem se to dověděl, samozřejmě to nebylo na sto procent, ale řekněme devadesát, osmdesát procent, člověk nesměl ztratit hlavu, víte to by bylo to nejhorší, co by mohl člověk udělat. Člověk to musel brát, že dá-li bůh, bude-li dobře, je naděje, je vyhlídka… Doufejme, že to teda dobře dopadne. Jinak na to člověk nesměl moc myslet. To v té mentalitě koncentráku nelze. Takže mi řekl, že jsem určený pro příští várku propuštěných.“
