Jiří Hýř

„Ráno jsem přišel do práce a dostali jsme od vedoucího příkaz: ‚Vezměte traktory, dvoukoláky a odmontovat všechny cedule dopravního značení!‘ Takže jsme jezdili celý den, odmontovávali cedule a dávali je na káru. Na kombajnu jsem tehdy měl obří prapor přes půlku kombajnu. A když si vzpomenu, měl jsem tehdy povoleného srnce, takže jsem měl s sebou neustále loveckou pušku. Nenapadlo mě, že by to mohlo někomu vadit, ale jezdili od nás třeba sto až dvě stě metrů po silnici. Takže když si člověk domyslí, co se všechno mohlo stát... Mohli to třeba špatně pochopit. Nejlepší byli tedy Poláci. Ti nás vždycky zastavili a ptali se: ‚Kde je ruská armáda?‘ A jeli pak na druhou stranu a říkali: ‚My je nemůžeme najít.‘“

„No prostě, bydleli jsme na pokoji čtyři kluci a měli jsme tam jednoho takového, který si myslel, že by bylo vhodné je jít přesvědčit. Bylo to kousek od nás, bydleli jsme na studentské ubytovně v Podolí a tohle bylo na Pankráci, na náměstí Hrdinů. Tam měli v nějaké budově štáb. Hlídali to. Šli jsme tam čtyři, dva si s nějakým tím Rusákem povídali a my jsme s kamarádem dostali blbý nápad sundat jim rudý prapor nad vchodem. Mysleli jsme si, že to máme dobře přečtené, tak jsme ho sundali. Ale na sousední budově na střeše měli hlídku. Ten vystřelil a tím pádem se patrola vrátila. V podstatě můžu říct, že si za to můžu sám, protože mě nenapadlo vůbec, že po nás někdo může střílet ostrými. Takže jsem neběžel jako o život. Běžel jsem a můžu vám říct, že mi chybělo jen deset patnáct metrů k prudké zatáčce, že bych zmizel z obzoru, a dostal jsem ji. Měl jsem průstřel levého bérce, pod kyčelním kloubem mi to takový kus přestřelilo kost. Druhá střela mi škrtla o pánev na pravém boku. Se mnou poranili nějakou paní, která šla po jiném chodníku, byla v tom nevinně. Ale ten voják se samopalem pálil od pasu.“