František Ingr

* 1949

  • „Akorát se syn, myslím, narodil, tak brzy nato mě zavolal jeden pracovník a začal: ,Taky spravuješ dům, že jo, já taky...´ A takové ty... No a pak začal kvůli tomuhle a že abych děcka: "Ty třeba [do kostela] choď, ale děcka tak nevychovávej,´ a podobně. A já mu říkám: ,Víte co, já nejsem komediant.´ A tím jsme v podstatě skončili. Potom vím, že říkal kterýsi ten šéf, že kdybych nebyl takový s tím náboženstvím, tak jsem mohl mít nějaký postup, ale já jsem o žádný nestál."

  • „Samozřejmě, že je z té Kroměříže sebrali a rozvezli je do severních a západních Čech. Já když jsem byl malý, tak jsem byl v té Kroměříži, ale potom už jsem ji viděl, až když jsem byl školák, tak kdysi přijela na návštěvu tatínkova sestra. A takové zajímavé bylo, že na druhý den k nám přišel, jak se říkalo, příslušník SNB čili policajt – zkontrolovat, jestli tatínek tu návštěvu zapsal do domovní knihy, přestože ona měla domovské právo nebo přímo napsané, že tam má své trvalé bydliště. Ale okamžitě to někdo nahlásil, že tam byla návštěva, a když člověk nezapsal někoho, kdo tam byl, tak z toho mohl být postih."

  • „Ve Vacenovicích, co já si dobře vzpomínám, tak vím, že rodina mého spolužáka byli sedláci nebo zemědělci. Jednou jsme se celá dědina sešli kolem jejich domu, protože přijeli milicionáři a brali jim zvířata, vozy, komplet vybavení a všecko. Jenom vidím dodneška tu paní, jak s těmi pěti dětmi stojí ve dveřích a pláče, jak ji o všechno připravili. Pak ještě jeden byl případ, a to jsme ani nevěděli, to jsem se dozvěděl až za mnoho let, že jsme přišli do školy a takový mladý, horlivý učitel říká: ,Děcka, dneska nejdeme do školy, jdeme stanovat do lesa.' To byla pro nás paráda. A po letech jsem se dozvěděl, že chtěli likvidovat zase nějakého zemědělce, který bydlel blízko školy, tak abychom to jako děti neviděli."

  • „Takové zážitky byly, že když potom bylo pozdravení pokoje, tak některý ten kněz podával ruku sousedovi v kněžském oblečení a poznal tam svého vyšetřovatele. Takže oni byli namontovaní i mezi nimi. I u varhan jeden stál, aby dirigoval – když by byl nějaký nevhodný projev, tak aby varhany do toho začaly hrát. Tak to byla ta kněžská pouť."

  • „My jsme potom na druhý stupeň chodili do Milotic, tak tam už byl předmět občanská výchova. Tak je to možná dneska, že se to jmenuje podobně, ale tehdejší náplň té občanské výchovy bylo hlavně přesvědčování pro děti, že náboženství je nesmysl, aby nechodily do kostela a podobně. A když rodiče chtěli děcka přihlásit do náboženství, byl na to vyhrazený možná týden nebo dva a kdo prošvihl tady ten týden v červnu, tak už neměl šanci."

  • „Otec pracoval skoro celý život v naftových dolech, tam mezi Vacenovicemi a Miloticemi bylo hodně těžních věží, dokonce se tam i prý těžil plyn. Vím z vyprávění, že tam byla i plnička zemního plynu. To znamená, za války v té době, když jezdila auta na zemní plyn, i z Hradiště si tam jezdili plnit bomby zemním plynem. No a jak pracoval, byl během druhé světové války nasazený i v Německu, tam někde u Kielu u Flensburgu, a také na těch věžích. A tam v té době už to začínalo být hodně horké, byly nálety angloamerických svazů a samozřejmě bombardovali ty ropné věže a to všecko. Podařilo se mu po třinácti měsících utéct domů, a to tak zajímavým způsobem, že i za Hitlera bylo volno na Prvního máje, on večer předtím – protože věděl, že ho nebudou hledat – a tak se mu podařilo dostat se vlakem až k hranicím, do Prahy a domů."

  • Full recordings
  • 1

    Staré Město, 12.12.2023

    (audio)
    duration: 36:16
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Zlín, 25.03.2024

    (audio)
    duration: 01:27:17
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Během pozdravení pokoje poznal kněz mezi lidmi v kostele svého vyšetřovatele

František Ingr, 1990
František Ingr, 1990
photo: archiv pamětníka

František Ingr se narodil 6. září 1949 v Kyjově. Jeho otec František Ingr starší byl během druhé světové války nuceně nasazený v německém Kielu, odkud se mu v roce 1944 podařilo utéct a vrátit se zpět do Protektorátu Čechy a Morava, kde jej ovšem nacisté vypátrali a znovu nasadili do válečného průmyslu – tentokrát v prachárně Semtín u Pardubic, kde František Ingr starší jen náhodou přežil výbuch muničních skladů. František Ingr mladší vyrůstal v 50. letech. Ve Vacenovicích na jižní Moravě, kde tehdy rodina žila, byl jako malý svědkem násilné kolektivizace zemědělství. Ingrovi patřili k praktikujícím katolíkům a jako takoví se setkali s tlakem a přesvědčováním, aby své děti nevychovávali ve víře. František Ingr musel kvůli špatnému posudku nastoupit do jiného oboru, než si sám přál. Nástup do vojenské služby prožil těsně před okupací vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Poté, co za dva roky kasárna opustil, zapojil se i se svou ženou Dagmar do tvorby a distribuce náboženského samizdatu, kdy spolupracoval s bývalým politickým vězněm a farářem Františkem Adamcem. V roce 1985 se jako technik a jeden z organizátorů zúčastnil příprav dubnové kněžské pouti na Velehrad a stejně tak hlavní červnové pouti, která vešla do moderní historie jako jedna z největších protikomunistických demonstrací v tehdejším Československu. Přesto, že celý prostor hlídala a monitorovala Státní bezpečnost, František Ingr si na obou akcích pořídil audiozáznamy a fotografie. Rodina se po celou dobu normalizace otevřeně hlásila ke katolické víře. Syn František jezdil pravidelně na tajná katolická setkání – salesiánské Chaloupky. Během sametové revoluce 1989 se František Ingr zúčastnil dění nejprve v Uherském Hradišti, kde coby radioamatér odposlouchával policejní vysílačky, a později – 25. listopadu 1989 – se vypravil do Prahy, kde byl svědkem pontifikální mše k příležitosti svatořečení Anežky České a téhož dne také masivní demonstrace na podporu Občanského fóra na Letenské pláni. V dobách po převratu se František Ingr stal akolytou a také se jako fotograf zapojil do projektu Člověk a víra, který obrazem dokumentuje křesťanské dění v České republice. Zároveň ještě v roce 2024 působil jako průvodce v novém kostele Svatého Ducha ve Starém Městě, kde v tu dobu žil po boku své ženy Dagmar.