František Ingr

„Samozřejmě, že je z té Kroměříže sebrali a rozvezli je do severních a západních Čech. Já když jsem byl malý, tak jsem byl v té Kroměříži, ale potom už jsem ji viděl, až když jsem byl školák, tak kdysi přijela na návštěvu tatínkova sestra. A takové zajímavé bylo, že na druhý den k nám přišel, jak se říkalo, příslušník SNB čili policajt – zkontrolovat, jestli tatínek tu návštěvu zapsal do domovní knihy, přestože ona měla domovské právo nebo přímo napsané, že tam má své trvalé bydliště. Ale okamžitě to někdo nahlásil, že tam byla návštěva, a když člověk nezapsal někoho, kdo tam byl, tak z toho mohl být postih."

„Ve Vacenovicích, co já si dobře vzpomínám, tak vím, že rodina mého spolužáka byli sedláci nebo zemědělci. Jednou jsme se celá dědina sešli kolem jejich domu, protože přijeli milicionáři a brali jim zvířata, vozy, komplet vybavení a všecko. Jenom vidím dodneška tu paní, jak s těmi pěti dětmi stojí ve dveřích a pláče, jak ji o všechno připravili. Pak ještě jeden byl případ, a to jsme ani nevěděli, to jsem se dozvěděl až za mnoho let, že jsme přišli do školy a takový mladý, horlivý učitel říká: ,Děcka, dneska nejdeme do školy, jdeme stanovat do lesa.' To byla pro nás paráda. A po letech jsem se dozvěděl, že chtěli likvidovat zase nějakého zemědělce, který bydlel blízko školy, tak abychom to jako děti neviděli."

„Takové zážitky byly, že když potom bylo pozdravení pokoje, tak některý ten kněz podával ruku sousedovi v kněžském oblečení a poznal tam svého vyšetřovatele. Takže oni byli namontovaní i mezi nimi. I u varhan jeden stál, aby dirigoval – když by byl nějaký nevhodný projev, tak aby varhany do toho začaly hrát. Tak to byla ta kněžská pouť."

„My jsme potom na druhý stupeň chodili do Milotic, tak tam už byl předmět občanská výchova. Tak je to možná dneska, že se to jmenuje podobně, ale tehdejší náplň té občanské výchovy bylo hlavně přesvědčování pro děti, že náboženství je nesmysl, aby nechodily do kostela a podobně. A když rodiče chtěli děcka přihlásit do náboženství, byl na to vyhrazený možná týden nebo dva a kdo prošvihl tady ten týden v červnu, tak už neměl šanci."

„Otec pracoval skoro celý život v naftových dolech, tam mezi Vacenovicemi a Miloticemi bylo hodně těžních věží, dokonce se tam i prý těžil plyn. Vím z vyprávění, že tam byla i plnička zemního plynu. To znamená, za války v té době, když jezdila auta na zemní plyn, i z Hradiště si tam jezdili plnit bomby zemním plynem. No a jak pracoval, byl během druhé světové války nasazený i v Německu, tam někde u Kielu u Flensburgu, a také na těch věžích. A tam v té době už to začínalo být hodně horké, byly nálety angloamerických svazů a samozřejmě bombardovali ty ropné věže a to všecko. Podařilo se mu po třinácti měsících utéct domů, a to tak zajímavým způsobem, že i za Hitlera bylo volno na Prvního máje, on večer předtím – protože věděl, že ho nebudou hledat – a tak se mu podařilo dostat se vlakem až k hranicím, do Prahy a domů."