The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dimitrios Ioakimidis (* 1933)

• narodil se 4. června 1933 v horské obci Langadia v severním Řecku

• svědkem útoků a vražd bulharských vojáků v obci Langadia a jejím okolí

• za druhé světové války rodina uprchla z domova

• bratři Kiriakos a Ilias bojovali za druhé světové války proti okupantům

• za občanské války sourozenci Kiriakos, Ilias, Elisabet a Charialos bojovali v řadách DSE

• rodina za občanské války uprchla do Jugoslávie

• pamětník skončil s rodiči v Československu

• sourozenci skončili v různých státech východní Evropy

• v letech 1990 až 2003 žil pamětník v Soluni v Řecku

• v roce 2017 bydlel v Jeseníku

Rodinu Dimitriose Ioakimidise velmi těžce postihly události ve 20. století. Jednoho dědu v Gruzii zavraždili Turci a druhý zemřel na tyfus během stěhování z Gruzie do Řecka, kam ve 20. letech minulého století odešli se třemi syny i rodiče pamětníka. Usadili se v malé horské obci Langadia, stojící kousek od hranic s tehdejší Jugoslávií. V ní za druhé světové války zažili opakované útoky bulharských vojáků, kteří zastřelili několik civilistů v obci a páchali násilnosti i v okolní krajině. Rodina proto uprchla z domova a vrátili se až po třech letech. Bratři Kiriakos a Ilias se zase jako řečtí vojáci a partyzáni účastnili bojů s italskými, německými i bulharskými invazivními jednotkami. Kiriakos si z bojů přinesl vážné střelné zranění na obou dolních končetinách. Za následné občanské války zase členové rodiny zažili zátahy vládních vojáků, při nichž se několikrát dostali do ohrožení života. Bratři opět utekli do lesů a potom bojovali v řadách levicové Demokratické armády Řecka (DSE). Zbývající členové rodiny uprchli z Řecka do Jugoslávie. Sestru Elisabet později donutili, aby opustila svou dvouměsíční dceru, vrátila se do Řecka a bojovala v řadách DSE. Utrpěla těžké zranění hlavy a přežila jen díky zásahu albánských lékařů. I osmnáctiletý bratr Charialos musel vstoupit do DSE a vrátit se do Řecka, kde v bojích padl. Občanská válka rodinu zcela rozdělila. Dimitrios s rodiči pak žil v Československu, jeho bratr Kiriakos dožil v Taškentu v Uzbecké SSR, bratr Ilias v Bulharsku a sestra Elisabet žila v Polsku a následně v Rumunsku.

Z Anatolie do Gruzie a potom do Řecka

Pamětníkovy rodiče pochází z Gruzie. Předci patří mezi pontské Řeky, kteří od 18. století do začátku 20. století odcházeli z Anatolie na Kavkaz. Jejich rodiny měly v Gruzii, tehdy patřící pod carské Rusko, významné postavení. Otcův táta byl lékařem a ke konci 19. století ho prý zavraždila skupina místních Turků. Matčin otec pracoval jako ředitel významné firmy. V Gruzii se rodiče pamětníka Anastasias a Sofia někdy kolem roku 1910 vzali a postupně se jim narodili tři synové Dimitrios, Kiriakos a Ilias. Otec v Gruzii vedl ražby při důlních pracích.

Po řecko-turecké válce došlo v roce 1922 k výměně obyvatel mezi těmito dvěma státy a tehdy do Řecka odešla i rodina Ioakimidisova. Během cesty ale rodiče i matčin otec dostali tyfus. Zatímco rodiče se vyléčili, dědeček pamětníka nemoci podlehl. Otec pak hledal podobné klima jako na Kavkaze, a tak se rodina usadila v malé horské obci v okrese Pella v severním Řecku. Jmenovala se Langadia a stála jen čtyři kilometry od hranic s Jugoslávií v pohoří Kožuf, jehož blízké vrcholky čněly do výšky přes dva tisíce metrů. Z jedné pětiny obec obývali přesídlenci, ale naprostou většinu obyvatel tvořili Arumani, nazývaní také jako Valaši – etnická skupina Románů pocházející z horských regionů Řecka i z okolních zemí. V osmnácti letech tam rodičům na obrnu zemřel nejstarší syn a právě po něm dostal jméno Dimitrios Ioakimidis, který na svět přišel 4. června 1933 jako nejmladší ze šesti dětí.

Řádění bulharských vojáků

V Langadiji rodina vlastnila kamenný dům a hospodářství s několika hektary půdy a dobytkem. V zimních měsících si otec jako odborník přivydělával ražbou důlních chodeb. Později dostal tajnou vládní zakázku a v určitém hraničním úseku vedl stavby řeckých hraničních opevnění. V obci měla rodina významné postavení.

Konec dobrých časů však nastal po vypuknutí druhé světové války a v roce 1941 útokem Itálie na neutrální Řecko. Bratři Kiriakos a Ilias měli za sebou již povinnou vojenskou službu a okamžitě narukovali do řecké armády. Řekové sice Italy zatlačili až za hranice, ale po intervenci Německa a také Bulharska Řecko kapitulovalo a bratři se vrátili zpět domů.

Bulharsko získalo na úkor poražených zemí značné územní zisky, a tak Langadia rázem stála u hranic s nepřátelským Bulharskem. V blízkém horském pásmu se ovšem pohybovaly partyzánské jednotky bojující proti okupantům. Pamětník vzpomíná, že se v horách nejprve objevili jugoslávští partyzáni, kteří také často přicházeli do obce. Do jejich řad vstoupil i bratr Kiriakos. Partyzáni se často dostávali do střetu s bulharskými vojáky a jeden z nich se přenesl až do blízkosti Langadije. Dimitrios Ioakimidis si dodnes velmi dobře pamatuje na první příchod bulharských vojáků do obce, po němž v polích zůstala těla jednadvaceti místních obyvatel. „Koho našli v poli, toho zabili. Lidé nevěděli, že jsou to Bulhaři,“ vypráví pamětník.

Z pole utekl patnáctiletý chlapec a lidi v obci varoval. Otec s dcerou Elisabet před vojáky uprchli a mimo domov zůstali tři roky. Zatímco jugoslávští partyzáni ustoupili, bulharští vojáci začali prohledávat domy v Langadiji. Údajně pátrali po konkrétních lidech. Měli totiž seznamy mužů, kteří se před třiceti lety angažovali v balkánské válce proti Bulharsku. Přímo na náměstí zastřelili místního faráře řecké pravoslavné církve: „Náš farář kdysi bojoval proti Bulharům. Před vojáky s dětmi, malými holkami utekl. Říkal si, že mu jako faráři nic neudělají, a tak si vzal tyč s bílou vlajkou a vracel se domů. Chytli ho a na náměstí musel kleknout na kolena a před dětmi ho zastřelili. Já jsem to zažil,“ vypráví Dimitrios Ioakimidis.

Bulharští vojáci potom sice odešli zpět za hranice, ale ještě několikrát se do obce vrátili. Nakonec domy v Langadiji podpálili. „S maminkou a bratrem jsme utekli do kukuřice a dívali se, jak vesnice hoří. Dým zakryl celou vesnici a nebylo ani pořádně vidět slunce.“ Rodině tehdy shořely dva seníky, avšak kamenný dům zůstal. Ze strachu o své životy utekli do vedlejší obce Notia, kde bydleli u pamětníkovy tety Parcelidu. Jenže i do Notie později vpadli bulharští vojáci a údajně tam několik desítek obyvatel postříleli. „Nahnali je na políčko a kolem dokola měli navýšenou zeminu a tam kulomety. Všechny je postříleli a pak naházeli k nějakému kopci, který podminovali, a výbuch je zahrnul zeminou. Všichni to byli civilisté,“ vzpomíná Dimitrios Ioakimidis na událost, při níž zavraždili i několik jeho příbuzných.

Matka s dětmi se rozhodla pro návrat do Langadije, ale cestou narazili na její obyvatele prchající před bulharskými vojáky. Jen s věcmi, jež měli na sobě, se přidali k ostatním. Vydali se na jih a za tři dny po ujití devadesáti kilometrů dorazili do obce Episkopi. „Museli jsme se vyhýbat hlavním cestám, co hlídali Němci. Šlo nás dvacet nebo třicet rodin. Většinou ženy a děti.“ U příbuzných v Episkopi v jedné místnosti zůstali následující tři roky.

Konec války mír nepřinesl

Mezitím bratři Kiriakos a Ilias vstoupili do Řecké lidově osvobozenecké armády (ELAS) podřízené komunistické straně. V jejích řadách bojovaly tisíce partyzánů a Němcům způsobovaly značné ztráty. Odboj měl v Řecku úspěch a od září roku 1944 se německé jednotky začaly ze země stahovat. Po vylodění britského vojska bylo Řecko do podzimu téhož roku osvobozeno od německých i bulharských okupantů. V naději, že po letech zase zavládne mír, se celá rodina opět sešla v Langadiji. Kiriakos si ale z války přinesl průstřel obou dolních končetin.

Jenže se zhoršily už tak dost napjaté vztahy mezi komunisty a příslušníky pravé části politického spektra, podporovaného v rámci rozdělení sfér vlivu Velkou Británií a později USA. V listopadu 1944 velitel britských sil generál Ronald Scobia vydal rozkaz k rozpuštění vojenských jednotek ELAS, v nichž se nacházelo kolem 50 tisíc mužů a žen. V Aténách tehdy vypukly protivládní masové demonstrace, při kterých zastřelili 28 lidí, což se dá považovat za počátek občanské války v Řecku. Následovaly bojové střety mezi ELAS a britskými a vládními jednotkami. Ukončila je porážka jednotek ELAS a v únoru 1945 byla ve Varkize podepsána dohoda o složení zbraní. V roce 1946 se ovšem znovu naplno rozhořely boje mezi vojsky pravicově monarchistické vlády a vojsky Demokratické armády Řecka DSE, jejichž základ tvořila komunistická ELAS.

Vládní vojsko mělo také vojenskou základnu v blízkém městečku Archangelos. A právě vojáci z této posádky někdy v létě roku 1946 přišli pro bratra Kiriakose. V obci měl velký vliv a chtěli ho přesvědčit, aby vstoupil do jejich řad. Doufali totiž, že se k němu přidají další muži. Odmítl prý se slovy, že válce už obětoval dost, a tak ho v Archanegelu uvěznili. Měl být odvezen do věznice vybudované na ostrově Makronisos, kde vláda držela tisíce levicových aktivistů. Jeden z vojáků v posádce, který s ním kdysi bojoval v řecké armádě, ho upozornil, že v plánu je ho cestou zastřelit, a tajně mu do cely podstrčil železnou tyč. Kiriakos přes noc vyškrábal spáry mezi kameny a z cely utekl do hor, kde už se skrýval hledaný bratr Ilias a další čtyři muži z Langadije. Dimitrios Ioakimidis vzpomíná, že jim tam nosil potraviny.

Kiriakos se do Langadije občas vracel za svou manželkou a dítětem. Na udání ho tam přišli hledat vládní vojáci z Archangela. „My jsme nic nevěděli, ale po vesnici se začalo střílet, jako kdyby byla válka. Stříleli po bratrovi, ale tomu se podařilo uprchnout. Nevěděli jsme, jestli ho zabili,“ vzpomíná pamětník. Bratři museli řešit blížící se zimu, a tak se rozhodli přejít hranice do Jugoslávie. Půl roku pak žili v Buljkesu v jugoslávské Vojvodině. Díky podpoře jugoslávské vlády tuto obec, vyprázdněnou po odsunu místních německých obyvatel, Řekové plně ovládali a v podstatě šlo o stát ve státě. Obec se stala hlavním centrem pro výcvik bojovníků do partyzánských jednotek, takže se za půl roku oba bratři v řadách DSE vrátili zpět do Řecka.

V Langadiji se otec kvůli synům dostal pod přísnou kontrolu a Dimitrios Ioakimidis vzpomíná, že ho dokonce jednou zatkli a surově zbili.

Útěk

Do Langadije nicméně přicházeli i vojáci DSE, kteří kvůli spolupráci s vládním vojskem zastřelili místního starostu. Do obce potom vtrhli vládní vojáci. „Strašně jsme se báli,“ dodává pamětník. Otec se šestnáctiletým synem Charialosem a stádem dobytka uprchli do hor, a když potom vojáci otce v domě hledali, matka jim řekla, že je na poli. Vojáci matku zatkli a třináctiletého Dimitriose poslali pro otce. Ten za šera, bosý a v dešti vyrazil hledat otce do hor plných vlků. V dáli ještě slyšel střelbu vládních vojáků postupujících jeho směrem. Nakonec se mu podařilo na hranicích najít malou salaš, v níž se tísnilo několik uprchlých žen a dětí. Mezi nimi byla i jeho teta z Notie Parcelidu a bratr Charialos. „Byl jsem úplně mokrý a měl krvavé nohy,“ dodává pamětník. Otec ale chyběl. Vydal se totiž mezi partyzány z DSE, aby zachránil sousedy, kteří měli být za spolupráci s vládními vojáky v lese popraveni. Akce se mu nakonec podařila.

Uprchlíci v salaši však stále slyšeli blížící se střelbu a rozhodli se přejít hranice do Jugoslávie. Matku mezitím vládní vojáci propustili a ta v panickém strachu marně hledala svého nejmladšího syna. Otec se ale dověděl o odchodu Dimitriose a Charialose do Jugoslávie a matku po příchodu domů uklidnil.

Z Langadije utekli již skoro všichni obyvatelé, a protože ji vládní vojáci považovali za základnu partyzánů z DSE, tak ji podminovali. Nedalo se tam už žít, a proto otec a dva měsíce poté matka s dcerou Elisabet a jejím manželem odešli také do Jugoslávie, kde se sešli s Dimitriosem a Charialosem. Bydleli pak na několika místech v Jugoslávii. Pamětník vzpomíná, že s dalšími rodinami se museli vtěsnat do jedné místnosti a trpěli jak hladem, tak zimou. Pomohlo jim, že s sebou stále táhli dobytek, jehož prodejem získali nějaké peníze. Po půl roce se dostali do již zmiňovaného Buljkesu (dnes Maglić).

Bratr Charialos padl mezi partyzány

V Buljkesu žilo kolem čtyř tisíc obyvatel, většinou bojovníku DSE a jejich rodinných příslušníků. V obci fungovalo divadlo, kino, nemocnice, dětský domov, škola a měli tam i vlastní měnu. Buljkes byl záměrně uzavřený od blízkého okolí a jeho chod řídili představitelé Komunistické strany Řecka. Dimitrios Ioakimidis po příchodu nastoupil do místní školy. V Řecku stihl jen dva roky školní docházky a v Buljkesu absolvoval další dva. Pak už nastoupil do zaměstnání. Nejprve pracoval ve výrobě potahů pro vojenská koňská spřežení a později při výrobě vojenských bot. „Ráno jsme chodili do práce a odpoledne do školy, a tak jsem si dodělal další dvě třídy. Šest dní jsme chodili do práce a tři dny odpoledne od tří do sedmi do školy. Nebylo to jednoduché,“ dodává pamětník.

Lidé ale Buljkes nemohli z vlastní vůle opustit a byli podřízeni povolení od vedení místní komuny, která lidi přemísťovala podle potřeb Komunistické strany Řecka a podle vojensko-politické situace. A právě místní vedení komuny poslalo do Řecka bojovat osmnáctiletého bratra Charialose a sestru Elisabet, která musela opustit svou dvouměsíční dceru Mariku, jejího manžela do bojů poslali již předtím. „Když šla k partyzánům, tak ještě kojila a dostala z toho horečku. Styděla se to říct. Nešli dobrovolně. Museli jít, protože to byl zákon,“ vypráví pamětník a dodává, že do bojů muselo nastoupit i několik jeho stejně starých kamarádů. Oba sourozenci do občanské války přicházeli v době, kdy ji mělo DSE v podstatě prohranou a účastnili se závěrečných bojů. Elisabet tam po výbuchu letecké pumy utrpěla těžké zranění. „Dostali ji do Albánie. Celý měsíc o sobě nevěděla a v kůži na hlavě už měla červy. Zachránili ji albánští doktoři.“

Charialos padl v bojích o horskou kótu, kterou se podařilo následně dobýt další skupině partyzánů vedených bratrem Kiriakosem. Ten potom marně hledal Charialosovo tělo a rodina léta doufala, že se dostal do zajetí. V občanské válce padlo mnoho příbuzných Dimitriose Ioakimidise a také velké procento obyvatel jeho rodné obce Langadia.

V různých koutech východní Evropy a v Asii

Po ukončení občanské války bratr Ilias a Kiriakos skončili se svými rodinami v Taškentu v Uzbekistánu na území tehdejšího SSSR. Kiriakos tam již zůstal a Ilias se s dětmi a manželkou časem přestěhovali za její rodinou do Bulharska. Elisabet s manželem, který v občanské válce přišel o nohu, skončila v Polsku, později odešli za manželovou rodinou do Rumunska. „Měli nás spojit, ale nikdy nespojili,“ dodává smutným hlasem pamětník.

Matku s Elisabetinou dcerou Marikou poslali z Buljkesu do Československa, ale otec a Dimitrios odjeli až jedním z posledních transportů na podzim roku 1949. Rozpuštění Buljkesu souviselo s roztržkou mezi Josipem Brozem Titem a Josifem Vissarionovičem Stalinem, která na dlouho zmrazila vztahy mezi Jugoslávií a Sovětským svazem.

Pamětníkova matka se až do dvou let věku starala o vnučku Mariku, než se ji konečně podařilo předat Elisabetě. Po příchodu do Československa pak rodiče s Dimitriosem umístili do malé pohraniční obce Zálesí, vylidněné po odsunu Němců. V roce 1950 je ovšem poslali do Karviné, aby se zapojili do budování tohoto hornického města. Uprchlíci z Řecka tam dostali k dispozici několikapatrový dům. Ioakimidisovi tam čtrnáct let bydleli s dalšími dvěma rodinami v bytě o čtyřech místnostech se společnou koupelnou a záchodem. Rodiče pracovali v národním podniku Bytostav. Matka přitom nebyla v dobrém zdravotním stavu a trpěla velkými bolestmi zad. Otec kvůli špatné finanční situaci v podniku zůstal až do svých třiasedmdesáti let a o rok později, v roce 1956, zemřel.

Šestnáctiletého Dimitriose nejprve na rok poslali do dětského domova v obci Běstvina na Chrudimsku a potom do vítkovických železáren, kde se vyučil valcířem kovu a kde zároveň tři roky pracoval. Pak se vrátil za rodiči, aby jim pomohl v tíživé ekonomické situaci. Pracoval poté nejprve v n. p. Železárny Karviná, posléze v n. p. Bytostav a následně v n. p. Rudné doly.

Dvakrát se oženil a měl tři děti. V roce 1990 se přestěhoval do řecké Soluně, ale kvůli vysokým finančním nákladům se v roce 2003 vrátil do Česka a usadil se v Jeseníku, kde žil i v roce 2017.

Když jsem se Dimitriose Ioakimidise na závěr ptal, co si myslí o občanské válce v Řecku, tak mi mezi výkladem historie řekl tyto dvě věty: „Člověk se nenarodil, aby ho zabili. Nejhorší bylo, že jsme museli opustit domov a rozpadla se nám rodina.“

http://www.dialogos-kpr.cz/txt_80/txt_0044.htm