Dimitrios Ioakimidis

* 1933

  • „Náš farář kdysi bojoval proti Bulharům. Před vojáky s dětmi, malými holkami utekl. Říkal si, že mu jako faráři nic neudělají, a tak si vzal tyč s bílou vlajkou a vracel se domů. Chytli ho a na náměstí musel kleknout na kolena a před dětmi ho zastřelili. Bulhaři byli barbaři. Já jsem to zažil. Ten večer, jak tam vpadli, jsme se ukryli u valašské rodiny tchyně mého bratra Iliase. Já, moje maminka a bratr, jinak všichni utekli. Čekali jsme, co bude, a najednou do vesnice vniklo spoustu Bulharů na koních a se zbraněmi. A klepali na dveře a ptali se, kde je centrum. Všichni jsme se třepali strachy. Jako děcka jsme byli zvědaví, a tak jsme se šli druhý den podívat na náměstí. Všude tam byli bulharští vojáci a měli tam postavené kulomety.“

  • „Připojili jsme se k lidem, co utíkali z naší vesnice, a šli jsme na jih k matčiným sourozencům, co žili v Episkopi asi sedmdesát až sto kilometrů vzdálené. Neměli jsme s sebou nic, ani jídlo a šli jsme pěšky. První noc jsme spali v jednom kostele. Museli jsme se vyhýbat hlavním cestám, co hlídali Němci. Šli jsme přes pole a v noci jsme se dostali do jedné vesnice. Šlo nás dvacet, třicet rodin. Většinou ženy a děti. Zůstali jsme tam na hřbitově a ráno jsme se zas vydali na cestu. Tři dny jsme šli pěšky, než jsme se dostali k příbuzným. Němci hlídali mosty a hlavní cesty a my jsme se jim vyhýbali.“

  • Full recordings
  • 1

    Jeseník, 25.04.2017

    (audio)
    duration: 04:08:39
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Člověk se nenarodil, aby ho někdo zabil

Dimitrios Ioakimidis
Dimitrios Ioakimidis
photo: archiv pamětníka

Dimitrios Ioakimidis se narodil 4. června 1933 v malé horské obci Langadia v severním Řecku jako nejmladší ze šesti dětí. Jeho rodinu velmi těžce postihly události 20. století. Jednoho dědu v Gruzii zavraždili Turci a druhý zemřel na tyfus během stěhování z Gruzie do Řecka, kam ve 20. letech minulého století odešli se třemi syny i rodiče pamětníka. Usadili se právě v obci Langadia, stojící kousek od hranic s tehdejší Jugoslávií. V ní za druhé světové války zažili opakované útoky bulharských vojáků, kteří zastřelili několik civilistů v obci. Rodina proto uprchla z domova a vrátili se až po třech letech. Bratři Kiriakos a Ilias se zase jako řečtí vojáci a partyzáni účastnili bojů s italskými, německými i bulharskými invazivními jednotkami. Za následné občanské války rodina zažila zátahy vládních vojáků. Bratři bojovali v řadách levicové Demokratické armády Řecka (DSE). Občanská válka rodinu zcela rozdělila. Dimitrios s rodiči pak žil v Československu, bratr Kiriakos dožil v Taškentu v Uzbecké SSR, bratr Ilias v Bulharsku a sestra Elisabet žila v Polsku a později v Rumunsku. Po příchodu do Československa se rodiče s Dimitriosem nastěhovali do pohraniční obce Zálesí. V roce 1950 je ale poslali do Karviné, aby se zapojili do budování hornického města. Čtrnáct let tam bydleli s dalšími dvěma rodinami v bytě o čtyřech místnostech se společnou koupelnou a záchodem. Šestnáctiletého Dimitriose nejprve na rok poslali do dětského domova v obci Běstvina na Chrudimsku a poté do vítkovických železáren, kde se vyučil valcířem kovu a kde zároveň tři roky pracoval. Pak se vrátil za rodiči, aby jim pomohl v tíživé ekonomické situaci. Pracoval pak nejprve v národním podniku Železárny Karviná, poté v n. p. Bytostav a následně v n. p. Rudné doly. Dvakrát se oženil a měl tři děti. V roce 1990 se přestěhoval do řecké Soluně, ale kvůli vysokým finančním nákladům se v roce 2003 vrátil do Česka a usadil se v Jeseníku, kde žil i v roce 2017.