The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Marek Irgl (* 1965)

• narozen 26. srpna 1965 ve Valašském Meziříčí

• odmala hodně četl, přes zakázaného Jaroslava Foglara se dostal k exilové literatuře

• v roce 1979 nastoupil na gymnázium ve Valašském Meziříčí

• v roce 1984 nastoupil na olomouckou filozofickou fakultu, učitelský obor čeština – dějepis

• ve spolupráci s disidentem Jaromírem Čechurou přepisoval zakázanou literaturu

• v roce 1985 se v Mnichově setkal s Karlem Krylem

• v letech 1985–1989 pašoval do Československa exilovou literaturu

• absolventskou vojnu prožil v letech 1988–1989

• v listopadu 1989 zakládal ve Valašském Meziříčí Občanské fórum

Zakázaný Foglar

Marek Irgl se narodil 26. srpna 1965 ve Valašském Meziříčí. Jeho otec Emil byl lékař, expert na plicní choroby. Maminka Zdena se vyučila obuvnicí v gottwaldovském Svitu. Marek Irgl vzpomíná na to, že měli doma obrovskou a bohatě zásobenou knihovnu. Oba jeho rodiče hodně četli a lásku k literatuře uměli předat i svému synovi. Marek odmala hltal dobrodružné příběhy Jaroslava Foglara a Karla Maye. Jaroslav Foglar sehrál v Markově životě významnou úlohu. Jeho knihy, které během šedesátých let vycházely, režim v počínající normalizaci zase zakázal. Marek je díky domácí knihovně přečetl všechny, až na jednu. „V knihovně jsem se jí dožadoval a narážel jsem na podivné mlčení. Bylo mi to podezřelé, začal jsem se vyptávat a dopídil jsem se k tomu, že Foglar byl zakázaný. Bylo to pro mne naprosto nepochopitelné. Zaselo to ve mně sémě pochybností, že něco není v pořádku, a to se se mnou táhlo potom dál,“ vzpomíná Marek Irgl.

 

Ve škole to neříkej

Markův otec na přelomu padesátých a šedesátých let vstoupil do komunistické strany. Pocházel z velmi chudých poměrů a lékařem se stal pouze díky tomu, že si peníze na studium opatřoval sám pomocí brigád a příležitostných prací. Jeho přesvědčení bylo spíše sociální než ideové. V roce 1961 působil jako lékař v Tunisu, kde pomáhal s očkováním obyvatelstva proti tuberkulóze. Také během šedesátých let podporoval obrodný proces ve státě a ve společnosti. Při prověrkách po 21. srpnu roku 1968 se jej ptali, zda se vstupem sovětských vojsk na území Československa souhlasí. Odpověděl záporně a to pro něj znamenalo konec dobře nastartované kariéry. Měl jet pracovně do Alžíru, ale odebrali mu pas. „Až do konce svého života si to stigma nesl,“ říká Marek Irgl.

Emil i Zdena Irglovi neměli komunismus rádi a doma otevřeně své politické názory probírali. Když na to přišla řeč, kladli Markovi na srdce: „Ale ve škole to neříkej!“ V roce 1975 se hlásil na gymnázium Markův starší bratr Richard, ale kvůli otcovu škraloupu jej nepřijali, přestože základní školu vyšel se samými jedničkami. „A to otce ranilo. To byl jeden z těch okamžiků, kdy jsem ho viděl plakat, když to rozhodnutí ze školy přišlo. Brácha se hlásil z osmičky, pak to zkoušel ještě za rok, podařilo se, ale díky tomu, že se otec ponížil a šel prosit za jeho přijetí. Zde nastal zlom, otec od té doby pil, rozklad osobnosti, zásadně to ovlivnilo život naší rodiny,“ vypravuje pamětník.

 

Svět na západ od nás byl barevnější

Markův bratr Richard trpěl tím, čím většina starších sourozenců. Musel se o čtyři roky mladšího bratra starat, a pokud šel ven s kamarády, brát jej s sebou. Marek se díky tomu už v jedenácti letech potkal se světem patnáctiletých. Milovali západní bigbeatovou hudbu a Marek to všechno s nadšením nasával. Objevil Beatles, kteří se mu stali celoživotní láskou. Díky tomu, že o této kapele začal sbírat výstřižky ze starých časopisů Mladý svět a 100+1, se dostal k informacím o tom, jak to v Československu vypadalo během uvolnění v šedesátých letech. K informacím, o nichž dosud neslyšel a o kterých se v normalizačním školství nemluvilo. „Jednoho dne brácha přinesl kazetu, černou BASFku a na jedné straně bylo nahráno Queen - Bohemian Rhapsody a na druhé straně Jethro Tull - Too Old to Rock and Roll, Too Young to Die. Ta kazeta hrála pořád dokola, večer jsme si lehli do postele a hrálo to. Ráno jsme se probudili a hrálo to. To byl svět, kdy ta hudba s sebou nesla odpor ke konformitě. Vytvořil se takový uzavřený svět lidí, kteří to kopírovali, sháněli, vyměňovali. Výběr byl poměrně široký, na obalech byli vlasatí muzikanti, chápali jsme, že ten svět na západ od nás je barevnější, pestřejší a stejně jako všichni mladí lidé jsme ho toužili poznat. Tak se rodil odpor k vězení komunismu, ve kterém jsme byli,“ vypravuje pamětník.

 

Gagarin letěl do vesmíru a žádného Boha tam neviděl

Když se Marek Irgl v roce 1979 hlásil na gymnázium, doba již byla volnější. Přijali ho, aniž by se kdokoli zmiňoval o tom, že jeho otec je nepřítel lidově demokratického zřízení. Marek během studia ještě prohloubil svoji lásku k literatuře. Četl knihy Josefa Škvoreckého, Ludvíka Vaculíka a Milana Kundery - autorů, jejichž díla po roce 1968 nesměla vycházet. Po maturitě se rozhodl jít studovat učitelství, obor český jazyk a dějepis, na olomouckou filozofickou fakultu. „Nastoupil jsem na univerzitu. Tam jsem se setkal s takovou tou idiocií komunismu hned v prvním ročníku. Hned první zkouška, ze které se vyhazovalo. Paní docentka Skoupá trvala na tom, že dělnická třída, ač sama k ní nepatřila, je nejvýše povolanou vládnout tímto světem a jakákoli myšlenka, která s tím nekonvenovala, byl důvod k vyhození od zkoušky. Když si vzpomenu na některé přednášky na téma vědeckého ateismu a vysvětlení... Dodneška si pamatuju, jak nám vyučující vysvětloval, jak mohou ti věřící věřit v toho Boha, když přece Gagarin letěl do vesmíru a viděl, že tam nikdo není. Na škole jsem se nudil a rostla ve mně naštvanost na ten systém, na ty blby, co nám vládli,“ líčí pamětník dobu svého vysokoškolského studia. Zklamání a frustrace vedly k tomu, že se Marek Irgl, jak sám říká, radikalizoval. Začal se stýkat s valašskomeziříčským chartistou a disidentem Jaromírem Čechurou. Čechura byl branou do neoficiálního světa druhé kultury. Distribuoval undergroundový časopis Vokno, šířil různá prohlášení VONSu a hlavně organizoval přepisování knih, které režim odmítl vydávat. Marek Irgl se do této činnosti okamžitě zapojil. Sešlo se jich deset, vybrali knihu, kterou budou přepisovat, a domluvili se na tom, kdo bude pracovat na té či oné části. Opisovalo se na stroji přes průklepový papír v deseti kopiích. Po zkompletování se losovalo, kdo jakou kopii dostane. Ta desátá byla vždy už téměř nečitelná. Většinou takto přepisovali českou samizdatovou literaturu, výjimkou byl Tolkienův Pán prstenů. „Takže já jsem vlastně už na studiích věděl, kam patřím,“ uzavírá pamětník.

Vášeň pro ilegální kopírování a množení knih neopustila Marka ani na vojně. Když jej velící důstojník poslal namnožit nějaké dokumenty, zjistil, že si pouze stačí vypůjčit klíče od místnosti s kopírkou, kterou nikdo uvnitř nehlídal. Takto se mu podařilo okopírovat Černé barony Miloslava Švandrlíka.

 

Večírek u Karla Kryla

V roce 1985 se Marku Irglovi a jeho kamarádovi Jiřímu Majdlochovi podařilo díky známosti Majdlochova otce získat devizový příslib a vycestovat do Německa. Vlakem dojeli do Regensburgu a odtud pokračovali stopem do Mnichova. Zde vyhledali první telefonní budku a zavolali do redakce rádia Svobodná Evropa s prosbou, ať je přepojí na českou sekci. Telefon zvedl Martin Štěpánek a na dotaz, co si přejí, studenti odpověděli, že by si rádi koupili nějaké desky Karla Kryla. „Zavolejte za dvě hodiny, Karel už tu bude a řekne vám to sám.“

Na domluvený sraz přišel Karel Kryl s půlhodinovým zpožděním. Pozval oba studenty na pivo a oběd do nedaleké restaurace. Pochopil, že za ním přijeli bez postranních úmyslů a z čistého zájmu. Vzal je k sobě domů, kde až do ranních hodin hrál na kytaru svoje písně. Pilo se pivo a moravská slivovice. Marek s Jiřím si od něj za těžce našetřené valuty chtěli koupit jeho desky, které nebyly v Československu k sehnání. Karel Kryl otevřel skříň a začal jim kromě elpíček snášet na hromadu i knihy, které mu v exilu vyšly. A nakonec je nechtěl ani zaplatit. Brzy ráno po probdělé noci odešel do redakce a nechal spící studenty u sebe doma se vzkazem, ať jenom zabouchnou dveře. Ještě téhož dne se však s Karlem Krylem setkali znovu. Volali mu do redakce, chtěli poděkovat za prožitou noc. A básník s kytarou jim řekl: „Nejste posraní? Tak vezmete něco domů.“ Sešli se na zastávce metra, kde jim Karel Kryl předal naxeroxovanou Krylogii, knihu, která je komentovanou prohlídkou básníkových textů, jak je spolu s dalšími postřehy k nim vysílal ve vlastním pořadu na rádiu Svobodná Evropa. Ke Krylogii přidal ještě rybářské návnady pro svého bratra Jana. „Měli jsme pocit, že to nebyla ani pravda. Kryl byl v té době líčený jako nepřítel národa a my jsme potkali nesmírně citlivého člověka, který byl tak přímý, že se z toho chtělo až plakat. A jak z něj byl cítit smutek po Česku! Když jsme od něj odešli, byli z nás jiní lidé. Věděli jsme, že už je nemožné se zařadit do běžné společnosti,“ vypravuje pamětník.

V Mnichově navštívili Marek s Jiřím ještě exilové knihkupectví Dialog, kde si nakoupili knihy Milana Kundery a Bohumila Hrabala. Nádavkem získali zdarma stoh Svědectví od Pavla Tigrida. Obtěžkáni dvěma krosnami a téměř čtyřiceti kilogramy tiskovin se rozhodli, že batohy zabalí a zašlou k jedné emigrantské rodině do Hildesheimu, kde si je po měsíci cestování opět vyzvednou. Aby předešli tomu, že jim při cestě domů tiskoviny zabaví celníci, domluvili se s Markovou budoucí manželkou Janou a její kamarádkou Alenou, že se již s vyzvednutými krosnami potkají v Drážďanech a věci jim předají. Slečny měly naoko vypadat, že se vrací z nákupu oblečení a obelstít tak hraniční kontrolu. Marek Irgl vzpomíná, že tato opatrnost se vyplatila, neboť celníci skutečně oběma studentům asi půl hodiny zevrubně prohlíželi zavazadla, kdežto dívek si ani nepovšimli.

 

Za Souostrovím Gulag

Dobrodružnou cestu za pašováním exilové literatury podnikl Marek Irgl ještě dvakrát. V roce 1988 se spolu s manželkou Janou vypravili znovu do Mnichova za Karlem Krylem. Ačkoli se zdálo, že kouzlo první noci u básníka doma se nedá zopakovat, Karel Kryl je opět hostil a až do ranních hodin seděli u stolu s kytarou, kořalkou a vypravováním. Marek s Janou sháněli knihu Souostroví Gulag Alexandra Solženicyna a Karel Kryl jim doporučil, ať zajedou do švýcarského městečka Obstalden, kde v té době jako redaktor působil Jaroslav Strnad. Člověk, který během druhé světové války šířil odbojové letáky, a věznili jej za to v koncentračním táboře Dachau. V roce 1949 byl znovu zatčen, tentokrát komunistickým režimem za účast v ilegální skupině převaděčů přes státní hranice. Po šestiměsíční vazbě jej soud zprostil obžaloby a Jaroslav Strnad v roce 1950 po dalším krátkodobém zatčení definitivně překročil hranice do západního Německa. Zde v roce 1955 nastoupil jako jazykový korektor do rádia Svobodná Evropa a jako kolega se zde později setkal i s Karlem Krylem. V roce 1970 se po odchodu do invalidního důchodu uchýlil právě do Obstaldenu. Marek s Janou u něj nakoupili knihy a znovu obtěžkáni dvaceti kilogramy tiskovin se vypravili na cestu domů. Měli plán, že se oblečou co nejkonzumněji do plísňových riflí a moderních triček, aby budili dojem mladého páru, který se vrací z nákupů. „Klika byla, že mne maminka požádala, ať jí koupíme televizi. S ní jsme zabrali polovinu kupé, seděly tam dvě jeptišky. Sotva jsme dosedli, objevili se nějací lidé a dávali tam nějaké křesťanské noviny a zakázanou literaturu. Krosnu jsme dali nahoru a v případě kontroly jsme chtěli říct, že to není naše, že už to tam bylo. Když přišli celníci, proclívali hlavně tu televizi a na krosnu vůbec nedošlo,“ vypravuje pamětník.

 

Budapešť a Wroclaw

Napotřetí se Marek Irgl proměnil v pašeráka v roce 1989, když se zúčastnil s manželkou Janou a kamarádem Jiřím Majdlochem folkového festivalu v Budapešti, kde vystupoval například Jaroslav Hutka či Zdeněk „Londýn“ Vokatý.  Přes hranice opět převáželi knihy a exilové tiskoviny. „S manželkou jsme použili stejný trik jako u televize. Nakoupili jsme věci do domácnosti, měli už jsme doma malé dítě. Do těch krabic od mlýnků jsme si nastrkali ty tiskoviny. Vlak dojel na českou hranici, najednou se zastavil a stojí, objevilo se možná padesát policajtů a po pěti si rozdělovali vlak. Já jsem tam byl úplně ilegálně, byl jsem na opušťáku z vojny. Podívali se nám do tašky, viděli krabice od spotřebičů a zas to zavřeli. Jirka měl smůlu, měl lennonky, vypadal jako hipík. Ten to měl taky v krabicích, ale jemu to otevřeli a začali tahat ty knížky ven,“ vypravuje Marek Irgl. Přesto, že vždy po návratu domů získanou literaturu šířil mezi své známé a přátele, za celou dobu se nenašel nikdo, kdo by jej udal, a Marek se tak nikdy nedostal do hledáčku Státní bezpečnosti.

Třináct dnů před sametovou revolucí se Marek Irgl naposledy setkal s Karlem Krylem. Bylo to v polské Wroclawi na Festivalu československé nezávislé kultury. 4. listopadu 1989 se zde na jednom pódiu setkali exiloví muzikanti jako Karel Kryl, Jaroslav Hutka či Vlasta Třešňák se soudobými folkaři z Československa Pavlem Dobešem a Jaromírem Nohavicou. „Když nastoupil Karel Kryl a najednou dohrál písničku, vystoupila na pódium polská moderátorka a říká: ‘Právě teď se ve východním Berlíně sešlo sto tisíc lidí na demonstraci proti komunismu.’ Skoro to nestačila doříct a celé divadlo se postavilo a ten aplaus trval asi čtvrt hodiny. Najednou ti lidi věděli, že je po všem,“ vzpomíná Marek Irgl na chvíle prodchnuté radostí a nadějí.

 

Pusťte ho domů

Marek Irgl patřil k pravidelným posluchačům Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, odkud se také 18. listopadu 1989 dozvěděl o událostech v Praze na Národní třídě předchozího večera. Spolu s Jiřím Majdlochem měli pocit, že ve Valašském Meziříčí se nebude dít nic zásadního, a proto vyrazili do Olomouce, kde se konalo shromáždění asi dvou set lidí. Na improvizovaném pódiu zrovna mluvil Pavel Dostál. Oba kamarádi zde načerpali nové informace, a když se vrátili do Valašského Meziříčí, byli překvapeni, že i sem již revoluční události pronikly. Na náměstí se večer sešlo asi dvacet lidí, aby tu zapálili svíčky. „Na druhý den už jsme věděli, že to náměstí je místo, kam máme jít. Najednou bylo šest večer a byla tam skupinka lidí - tak čtyřicet, padesát. A to už tam Jarda Čechura četl prohlášení k 17. listopadu. Vzal jsem si slovo, stoupl jsem si na židli a spatra jsem vystoupil s projevem o svobodě. Někdo tleskal, někdo se mračil, v okně radnice byla kamera, věděli jsme, že se začíná lámat chleba,“ popisuje revoluční události ve Valašském Meziříčí pamětník. Když Marek Irgl domluvil, z davu vystoupila manželka disidenta Víta Zukala, Kateřina: „Vítka dneska zatkli a odvezli ho na fízlárnu.“ Chvíli bylo ticho a pak někdo vykřikl: „Jdeme si pro Zukala!“ A celé náměstí se jako jeden muž vydalo k policejní stanici. „Stoupli jsme si před tu fízlárnu, a tak tam stojíme a někdo začal skandovat: ‘Pusťte Zukala domů!’ A pak někdo: ‘Pusťte bratry domů!’ To byla nějaká hláška z amerického filmu. Najednou se otevřely dveře a z těch dveří vyšel nějaký muž, nebylo to v šeru přesně vidět. Většina lidí nevěděla, kdo to Zukal je a jak vypadá. A jakmile vyšel ven, tak oni si mysleli, že ho pustili a najednou začali provolávat sláva a tleskat, jenomže to byl nějaký policajt v civilu, který nám prostě přišel říct, ať se rozejdeme. A než stačil otevřít pusu, tak ho přivítal a on byl z toho tak zkoprnělý, že neřekl ani slovo, šel zpátky a skutečně asi do půl hodiny byl ten Zukal propuštěný. Takže to bylo najednou takové vítězství, kdy ta moc si vlastně nevěděla rady, co s námi,“ vypravuje pamětník.

Následujícího dne se Marek Irgl sešel s disidenty Jaromírem Čechurou, Ladislavem Heikerem, Vítězslavem Bůčkem, Vladimírem Hermanem a farářem Danem Ženatým v evangelickém kostele, kde se rozhodli, že společně založí Občanské fórum. Během dalších dnů Marek Irgl nevynechal snad jediné setkání veřejnosti, kde vystupovali pražští studenti a herci, mezi nimi například Petr Čepek. Se stávajícími zastupiteli města se dohodli na předání moci. Psal se rok 1989 a do Československa po jednačtyřiceti letech konečně zavítala svoboda.