PhDr. Marek Irgl

„Karel Kryl nepřicházel, a když už jsme chtěli asi po půl hodině odejít, tak najednou se vynořil takový menší pán. Zamířil rovnou k nám a říkal: 'Vy jste ti kluci z Česka, že jo?' Tak jsme říkali, že jo. 'Pojďte se mnou!' Vzal nás do nejbližší hospody, objednal nám jídlo, protože jsme byli hladoví, to bylo na nás vidět, objednal nám pár piv. Asi po dvou hodinách říká: 'Máte kde spát?' A my říkáme: 'No nemáme,' na nádraží v Mnichově se tenkrát spalo, 'tak počítáme...' On říká: 'Ne, pojďte ke mně. Dořešíme tam ty věci a půjdete ke mně.' Tak nás vzal k sobě domů a my jsme strávili u něho strašně příjemný večer, kdy on seděl u stolu a skoro do rána, skoro do svítání mluvil. Myslím si, že ve chvíli, kdy pochopil, že opravdu... Ono to bylo docela neuvěřitelné, že se dva studenti v roce osmdesát pět dostanou do zahraničí, takhle ven, a nejsou to žádní svazáci, nejsou to žádní agenti. A myslím, že pochopil i z těch témat, o kterých jsme se bavili, že jsme zrovna ten zázrak. A tím pádem nás vzal domů. Hrál celou noc desítky písniček, vykládal, nosil jídlo, nosil pití. A než jsme šli spát, už notně podroušení - my jsme mu přivezli slivovici, on vytáhl pak nějakou pálenku, kterou měl taky od sedláka - tak s námi začal dělat obchod. Otevřel skříň, ve které měl ty svoje desky a říkal: 'Je to ale kluci drahé, je to za dvacet marek. Tak si vyberte, co chcete.' Tak my jsme si vybrali všecko. Každý těch pět deset, které tenkrát, myslím, měl. No a tak říká: 'Tak jo, tak sto marek, sto marek.' A teď se tak na nás díval a říká: 'A počkejte, počkejte.' A teď začal snášet knihy, svoje vlastní knížky ilustrované, vzácné tisky, Svědectví. A říká: 'Tady si vyberte.' A dal nám každému k tomu asi ještě dvacet knih. A pak nakonec nám to dal a říkal: 'Víte co? A ty peníze si taky nechte!' Šli jsme spát, on říká: 'Já musím brzy ráno do rádia, tak to tady zaklapněte a ahoj.' Takže jsme se ráno probudili, dali jsme si snídani, kterou nám tam nachystal, zaklapli jsme a měli jsme pocit, že to nebyla ani pravda. A jestli jsme do té doby měli někdo z nás nějaké pochyby, že by to bylo jinak, tak tady ta návštěva u Kryla... Protože Kryl byl líčený v té době opravdu jako nepřítel národa. Jako ten největší štváč. A my jsme místo toho potkali nesmírně citlivého, férového člověka, který byl tak přímý a upřímný, že se chtělo až plakat z toho. I z toho, jak z něho byl cítit ten smutek po Česku."

„Když už se ty demonstrace opakovaly každý den, četly se ta prohlášení, pak tam začali jezdit ti studenti, kteří buď byli toho svědky, nebo vozili ty tiskoviny, ty letáky na podporu, nebo potom video přivezli z toho zásahu a tak. Takže ten program byl jasný, každý den se to rozšiřovalo, každý den se to něčím doplňovalo. No a potom vydala radnice ve Valašském Meziříčí, rada, prohlášení a jmenovalo se to 'Prohlášení k událostem 20. - 22. listopadu na náměstí ve Valašském Meziříčí'. A to byl takový pamflet, asi desetibodový, který říkal to klasické: 'Chceme práci, poctivou, nekalé živly' a tak dále... 'snaha rozvrátit společnost, musíme se vrátit zpět k tomu spořádaném životu' a tak dál. A to bych řekl, že tady to přililo ještě olej do ohně, protože ti lidi, co tam chodili, věděli, že nejsou žádné živly a tak. Ani se tam v tom letáku nezmínili o zásahu 17. listopadu. Takže svým způsobem nám to pomohlo. A v ten čtvrtek už tam byla, řekl bych, fakt masa lidí, kterou nemohli ignorovat ani na té radnici. A my jsme vznesli požadavek, že se chceme sejít s vedením města. Oni to kupodivu přijali. A to pořád, připomínám, bylo před generální stávkou. To byla doba velké nejistoty, kdy nikdo nevěděl, co bude. Měli jsme ve městě politruka. Protože ve Valmezu byla kasárna, tak, měli jsme politruka. Kovaného, zaníceného komunistu, ideologicky naprosto kovaného. Později člena ODS. Který obcházel to náměstí a pokřikoval. Obcházel v těch kožených rajtkách, v těch hnědých, důstojnických, jak nějaký esesák, a pokřikoval: 'Všichni budete viset! Všichni budete viset!' Takový fanatik. Takže, prostě, nebylo nic vyhráno."