MUDr. Edib Jaganjac

„Dostal jsem vestu UNICEF, aby to vypadalo, že jsem jejich zaměstnanec. Přitom UNICEF zaměstnával v Záhřebu, ne Sarajevu. Jsem jediný, kdo dostal jejich ID v Sarajevu. Problém byl samozřejmě s fotkou. Dřív se fotky dělaly pomocí speciálních roztoků, v Sarajevu ale po dvou letech války nebyla šance něco takového sehnat. Tak jsem našel nějakou starou černobílou fotku, oni ji zalepili, orazítkovali, dali mi obrněnou vestu, modrou helmu a řekli mi, že půjdeme přes srbský check point na letiště. Bál jsem se, že mne na check pointu poznají. Naštěstí tam zrovna stál džíp s Jackie Shymanski, novinářkou ze CNN. Ona mě uviděla, nadechla se a zakřičela na vojáka, který se blížil k našemu autu. Pak začala křičet na všechny ostatní. Otočili se k ní a na nás jen mávli, abychom projeli. Když jsme projížděli, podívala se na mne a zamávala mi. Možná mi zachránila život.“

„Jsou ozbrojení, je jich deset a buší na dveře. Pokud jim neotevřete, začnou do dveří střílet. Tvrdí, že hledají odstřelovače. Pustíte je dovnitř, to je v pořádku, protože vám taky vadí, že vás z každého druhého baráku někdo odstřeluje. Souhlasíte s tím, pozvete je do svého domu. A když vám začnou odnášet věci z bytu, už nesouhlasíte. Celé Sarajevo je oloupené. Do půl roku po začátku války už všechno odnesli. Oni [samozvaní sarajevští vojáci] to přeci potřebují! Oni se organizují a k tomu potřebují tohle, tohle i tamto. Ukradli i všechna auta na naftu, protože benzin je příliš explozivní a nemůže se skladovat jinde než na pumpách. A pumpy jsou pod kontrolou zase jiných zločinců.“

„Představte si nemocnici, ve které není voda. Ve které není jídlo. Ve které nelze sterilizovat. Ve které nefungují operační sály. Ve které je tisíc postelí a z toho šest set úplně rozbombardovaných. Takhle vypadala naše nemocnice. Samozřejmě jsme museli něco dělat, nemohli jsme to jen nechat být. Ve vojenské nemocnici byly operační sály dobře chráněny a zachovaly se i nástroje, takže tam jsme potom operovali. Měli jsme čtyři operační sály a bylo nás pět chirurgů. Nejdříve jsme měli dvě stě, poté dvě stě padesát a nakonec čtyři sta postelí. Fungovala jen chirurgie s tím, že bylo zakázáno dělat elektivní operace – ty, které se dají odložit.“

„Jednou jsem zrovna spal, když pokoj vedle vyletěl do vzduchu. Moji kolegové pro mě přišli, když viděli, že okolo padají bomby a že budou bombardovat i nás. Bylo to v půl jedenácté dopoledne. Několik dní předtím jsem nespal, byl jsem tak unavený, že jsem jim řekl, aby mě nechali být. Potom jsem se jen přesunul k jiné posteli a pokračoval ve spaní. Když jsem se probudil, zjistil jsem, že v pokoji vedle mne chybí celá zeď. Pak se přinesl nějaký betonový blok, překrylo se to a fungovalo se dál.“