The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Jágrová (* 1939)

• narozena 7. listopadu 1939 v Praze

• 14. února 1945 přežila nálet na Prahu. Jejich dům zasáhla bomba

• v dubnu zažila i další nálety v Berouně

• na sklonku války viděla vlasovce

• v roce 1949 se s rodiči přestěhovala do Liberce

• v roce 1956 maturovala na libereckém gymnáziu, v roce 1961 promovala na vysoké škole v Liberci

• s prvním manželem pracovala tři roky v TOS Kuřim

• invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ji zastihla ve Francii

• pracovala v Liberci na katedře mechaniky, pružnosti a pevnosti

• katedru vedl profesor Cyril Höschl, který musel záhy odejít

• s prvním manželem měla dvě dcery, podruhé se vdala za Jaroslava Jágra

• v roce 2022 žila v Liberci

Když bylo Jitce Jágrové, rozené Sedláčkové, pět let, na sklonku druhé světové války ji na pražských Vinohradech děsily spojenecké nálety. Na jejich ničivé následky nikdy nezapomněla. „Jako malé dítě jsem ani nevěděla, co se děje, ale ta spoušť na mě udělala velký dojem,“ říká. 

Blížící se útok letounů vždy oznamovaly tři výstražné signály. „Poprvé se houkalo, když se letadla blížila. Při druhém měli lidé vypnout plyn, elektřinu a otevřít okna. A při třetí výstraze se mělo jít rychle do sklepa s vodou a podobně. Ale jelikož se často houkalo a nic se nedělo, stávalo se, že jsme nikam nechodili,“ přiznává Jitka Jágrová. Hrozba náletů však byla všudypřítomná. Ostatně jako malou ji fascinovala zatemněná výloha řeznictví s malým kruhovým otvorem uprostřed, ze kterého vyčnívala prasečí hlava.

Bomba jí připomínala prskavku

Dne 14. února 1945 byla s maminkou sama doma, otec pracoval v pojišťovně. Když tentokrát při prvním signálu uslyšely výraznější hukot letadel než obvykle, do sklepa zamířily. „Stála jsem u babičky v pokojíku proti proskleným dveřím a oblíkala si bundu. A pak to přišlo,“ popisuje obrovskou tlakovou vlnu. Vyrazila všechna okna. „Vylítlo na mě sklo,“ líčí.  

Maminka ji popadla a spolu se schovaly v bytě pod traverzu. „Asi se domnívala, že tam je to nejpevnější,“ myslí si. Pod trámem vyčkaly do konce bombardování. Trvalo několik minut, ale následky byly hrozivé. Bydlely ve třetím patře, nad nimi byla už jen půda.

„Zápalná bomba uvízla ve stropě a visela v obývacím pokoji. Pamatuju jak dneska, jak z ní lítaly jiskřičky. Nějakou dobu mi připadala jako prskavka na vánočním stromečku. Zničila obývací pokoj, shořely záclony, ale požár nevznikl. Táta přišel domů úplně zděšený. Vyprávěl, že jak se blížil, situace se zhoršovala. Čekal, zda bude náš barák vůbec stát,“ vykládá. Ony měly na rozdíl od 701 lidí štěstí, přežily.

„A i na půdě zůstaly nevybuchlé bomby. Chlapi je odnášeli na lopatách. Koukala jsem ze dveří a když šel táta s bombou na lopatě, hrozně jsem křičela, protože jsem měla strach, že exploduje a tátovi se něco stane,“ vybavuje si.

Viděla rozpůlené baráky

Další hrůzu spatřila při pohledu vyskleným oknem ven na dvorek. „Stála tam kloboučnická dílna, kde pracovalo asi dvanáct děvčat. Prý tam shořela...“

Jejich dům se sice nezřítil, avšak obývat se bez opravy nedal. Rodina se tak vydala na nádraží do Vršovic. Jeli ke strýci do Berouna. „Z Mírového náměstí na nádraží nebyla tak daleká cesta, ale šli jsme ji přes čtyři hodiny. Všude byly zavřený ulice, nemohli jsme nikudy projít kvůli popadaným barákům. Tříštivé bomby jich mnoho opravdu zlikvidovaly. Viděla jsem dva úplně rozpůlené baráky. Kuchyň, kde ještě visely na zdi hrnečky. A druhá půlka byla pryč...,“ udivila ji síla munice. Nikdy nezapomněla, jak na silnici leželi mrtví přikrytí plachtami.

Po atentátu prohledávali byt

Jitka Jágrová se narodila 7. listopadu 1939 jako Sedláčková. Otec Eduard Sedláček narozený 12. října 1907 vyrůstal v Podkrkonoší u Staré Paky. Chvilku pracoval v nakladatelství Otto, poté jako úředník v pojišťovně. Matka Marie Sedláčková, za svobodna Palivcová, se narodila 13. června 1907 v chorvatské Pule. Její otec za Rakouska-Uherska pracoval jako mistr v tamních loděnicích. Po roce 1918 se s rodinou vrátil do nově vzniklého Československa. Marie stejně jako její budoucí manžel vystudovala obchodní akademii. Rodiče pamětnice se seznámili v pojišťovně, vzali se v roce 1936 po pětiletém vztahu.  

Za Protektorátu Čechy a Morava ovládaného Němci při rodině stálo štěstí už v roce 1942 po atentátu na Reinharda Heydricha, jak se později dozvěděla od rodičů. „Jezdil za námi děda ze Staré Paky. Vždy se musel přihlásit na úřadě, což někdy udělal, ale někdy taky ne. Tehdy se přihlásil. Už v ten den atentátu 27. května prohledávali byty, vždy dva němečtí policajti a náš český. Maminka měla problém, kam schová máslo, které děda přivezl. Z toho si pak dělali legraci, když už bylo po všem. Ale jinak prý byli hodní. Když jim rodiče řekli, že v pokoji spí dítě, odešli, aby mě nevzbudili,“ reprodukuje událost z doby, kdy jí nebyly ještě ani tři roky. „Kdyby se však děda tenkrát nepřihlásil, mohlo vše špatně dopadnout,“ soudí.

Únorové nálety na Prahu z roku 1945 si už pamatuje sama. Bombardování však zažila i později. Ani Beroun se útokům z nebe v dubnu nevyhnul. Jednak útočili „hloubkaři“ na vlaky s německými vojáky, poté i těžké bombardéry. „Nálety probíhaly jinak než v Praze, kde bylo po všem dřív, než jsem si uvědomila, co se děje. Tady jsme seděli ve sklepě a každá shozená bomba hvízdala. Slyšeli jsme, jak letí a čekali, kam spadne. Když blíž, vyrazila okýnko do sklepa a zvířila prach. Když spadla přímo na barák, tak to bylo špatný. Trvalo to tři čtvrtě hodiny, což byl ošklivý zážitek,“ přiznává.

Vlasovci tušili popravy

Konec války pak Sedláčkovy zastihl v Koněprusech u vzdálených příbuzných na tamním velkém statku, kde jim sedlák vyčlenil vejminek. Až později si uvědomila, že se tam setkala s vlasovci, členy Ruské osvobozenecké armády, která válčila po boku nacistů proti Spojencům. „Pár dnů před koncem války, kdy se již bojovalo o Prahu, bydleli u toho sedláka také.

“Jelikož maminka uměla trochu rusky, tlumočila jim. Když mě viděli, říkali, že takovou holčičku mají taky doma, ale už jí nikdy neuvidí...“ utkvělo jí v paměti. Maminka namítala: „Vždyť už je konec války.“ „Nene, já jsem důstojník, nás všechny zastřelí,“ opakuje pamětnice jejich trudné tušení.

Do Prahy se s rodiči vrátila až nějaký čas po válce, kdy už mohli svůj byt znovu obývat. Navštěvovat poté začala církevní školu sv. Voršily. V metropoli však základní školu absolvovat nestihla.

Stěhování do Liberce matka oplakala

Rodinu zasáhla změna poměrů po komunistickém převratu v únoru 1948. Na ten má také drobnou vzpomínku. „Chodil k nám tatínkův bratranec, hráli spolu šachy. Pracoval v Praze v nějaké velké fabrice, dělal účetního. A když byla na Staroměstském náměstí manifestace, svolali je a nahnali je tam. Prý vůbec nevěděli, kam a proč jdou. Tedy někdo zřejmě věděl, ale řadoví pracovníci ne.“

Vybavuje si poúnorovou smrt ministra zahraničí Jana Masaryka. „Rodiče byli milovníci první republiky a tohle pro ně znamenal zásah. Maminka plakala a říkala: To oni ho zabili,“ vzpomíná. Na její slova si vzpomene vždy v souvislosti s dosud neobjasněnou smrtí syna prvního československého prezidenta.

Když ministerstvo financí v květnu 1948 vydalo vyhlášku o sloučení všech pojišťoven v jeden národní podnik, rodina Sedláčkových musela Prahu brzy opustit. „Tatínka přeložili do Liberce,“ konstatuje pamětnice. Na sever Čech se přestěhovali na počátku roku 1949. „Maminka odchod z Prahy hodně oplakala. Mnozí podle ní nepřišli osidlovat Sudety, ale chodili si tam nahrabat po Němcích. Bála se, že si lidi budou myslet, že jsme stejní,“ vysvětluje Jitka Jágrová.

Děti musely svědčit

Sama však v devíti letech vnímala nové bydliště jako ráj. „V Gröbovce v Praze se smělo chodit jen po cestičkách. Chodili tam hlídači, a když nějaké dítě vlítlo na trávník, maminka dostala pokutu. V Liberci jsme bydleli hned vedle Henleinovy vily. Z jedné strany jsme měli Husovku, z druhé kopec, do přírody jsme měli blízko. Po škole jsem vždy utíkala na kopec a byla šťastná,“ vzpomíná.

Ale i do dětského světa se promítly komunistické represe. „Ve čtvrté třídě na výročí 5. května nás pan učitel Vrba nechal vypravovat, jaké máme z konce války zážitky. A některé děti vzpomínaly, jak se kradly hodinky. Doma se pak o tom některé děti zmínily a jedna maminka velmi oddaná režimu z toho udělala panu učiteli malér, že tohle nechal děti vyprávět,“ tvrdí.

I ona pak musela o tehdejších událostech svědčit. „Pamatuju si jako dneska, jak mi maminka říkala, co tam můžu říct a co ne. Byla jsem z toho vyplašená,“ přiznává. Učitele nakonec pustili.

Do práce, sousedko!

Rodině s příchodem do Liberce poklesla životní úroveň. „Tatínek věděl, že jde o konec jeho kariéry. Říkal, že předtím byli úředníci v pojišťovně po bance nejlépe placení, pak už nejhůř,“ vybavuje si.

Navíc Marie Sedláčková byla dosud ženou v domácnosti, což nový režim netoleroval. „Panoval nedostatek pracovních sil, všechny ženy přemlouvali, aby šly do práce. I jedna sousedka na maminku tlačila, ať jde pracovat. Šlo o takovou přesvědčenou komunistku, maminka si jí však vážila,“ poznamenává. Marie Sedláčková nakonec našla práci jako účetní v národním podniku Restaurace a jídelny.

„Třídní boj“ se projevil i mezi spolužačkami na základní škole. „Na škole jsme měly bezvadnou partu kamarádek. Alžběta byla dcera malého rolníka z jižní Moravy. Dostala se sem, protože jí umřela maminka, a za vlastní si ji vzali teta se strýcem. Marta byla dcerou velkého zvířete na okresním výboru. A přestože byly skoro nejlepšími kamarádkami, holky se spolu dost hádaly. Jedna říkala, že její tatínek si to svýma rukama opravdu vydřel a co si ušetřil, tak mu to vzali. Druhá zase hájila svého tatínka,“ vybavuje si dobu okolo měnové reformy v roce 1953 Jitka Jágrová, která odmaturovala v roce 1956 na libereckém gymnáziu.

Protestovali proti brigádám

Rodiče neměli na její studium v Praze peníze, přihlásila se tedy na Vysokou školu strojní a textilní v Liberci. „Když se stal Antonín Novotný prezidentem, dělaly se i mezi studenty prověrky. Měli jsme v ročníku starší studenty, protože předtím je na vysokou nepustili. Týkalo se to i jednoho kamaráda, který se na školu nejprve nedostal, až po dvou letech práce v Praze ho vzali. A při prověrkách se opět jednalo o tom, jestli ho nechají dostudovat. Byl tam však celkem rozumný kádrovák a tyhle kluky podržel, když to šlo. Oni ty studenty potřebovali,“ myslí si.

Když byla pamětnice ve 3. ročníku, vybublala i nespokojenost študáků. „Čekalo nás několik těžkých zkoušek, jenže nás furt posílali na brigády. Sbírali jsme brambory nebo řepu. A vždy ten samý den, několik týdnů za sebou, takže jsme přicházeli o dva předměty, což nám pak chybělo. Protestovali jsme pod okny rektorátu,“ pamatuje si.

Školu úspěšně dokončila promocí na konci roku 1961. Během studia se seznámila se svým spolužákem Robertem Kvapilem pocházejícím od Nitry. Později se vzali. Po škole odešli na umístěnku do TOS Kuřim. Když se jim narodila dcera, v roce 1964 se jim splnilo přání a vymohli si návrat do Liberce. Oba začali učit na Vysoké škole strojní a textilní.   

O okupaci se dozvěděli z novin

Na jaře 1968 Jitka Jágrová skončila s onemocněním plic na několik týdnů v nemocnici, ale už na začátku srpna s manželem odjeli na dovolenou do Francie. O invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa pod vedením Sovětského svazu se dozvěděli v Provance.

„Na autě jsme měli československou značku. Díky tomu za námi přišel nějaký Francouz a začal nám cosi vykládat, jenže jsme mu nerozuměli. Tak nám do rukou vrazil noviny. A na první straně byla fotka Rusů na Václavském náměstí. Manžel mi říkal, že asi zase filmují nějaký americký film,“ směje se tomu dnes. „Jenže pak jsem si vzala slovník, začala překládat a zjistila, jak se věci mají. Ovšem zase takové překvapení to pro nás nebylo. Všichni jsme se báli, že by mohlo k něčemu podobnému dojít,“ připouští.

Ve Francii poslouchali české rádio

U Marseille vytáhli tranzistorové rádio. „A představte si, že jsme tam chytili vysílání z Prahy! Nevím jak, ale česky jsme slyšeli, co se děje v Praze a že v Liberci jsou mrtví. Měli jsme doma rodiče a čtyřletou holčičku, takže jsme se rozhodli, že to otočíme a vrátíme se,“ vykládá.

Na auto si vyvěsili ceduli s nápisem ve francouzštině „Rusové domů!“ a díky tomu se ve Štrasburku seznámili s člověkem, který kdysi z Československa uprchl. Ve vzkazu okupantům totiž udělali gramatickou chybu. „Říkal nám, že množné číslo musí mít jinou koncovku,“ směje se pamětnice.

Jejich krajan vystudoval práva, ovšem toho času pracoval v tamním pivovaru coby ekonomický ředitel. „Říkal nám, že prezident De Gaulle umožní Čechoslovákům aktuálně pobývajícím ve Francii v zemi zůstat, ale zároveň nám radil, abychom tak nečinili. On se tam sice vypracoval, ale pro Francouze pořád zůstal přistěhovalcem z východu. My jsme o tom však ani neuvažovali, protože jsme doma měli malou holčičku,“ přiznává. Po cestě Německem s nimi místní hodně soucítili. „Třeba jsme čerpali benzín a nechtěli ani peníze. Byli na nás hrozně hodní,“ oceňuje.

„V Československu jsme pak i trochu bloudili, protože ukazatele byly sundaný. A jelikož jsme neměli na autě vlaječku a asi jsme se zdáli podezřelí, jednou nás dokonce i zastavili, co jsme zač,“ vzpomíná. Do Liberce dorazili v úterý 27. srpna, kdy představitelé Československa podepsali Moskevský protokol. „Bylo mi tehdy dvacet osm a přišlo mi to jako konec,“ svěřuje se se svými pocity.

Po upálení se Jana Palacha v lednu následujícího roku měla citlivý rozhovor se svým tatínkem. „Mám ten pocit, že mě považoval za takového idealistu, že se bál, abych taky něco takového neudělala. Alespoň mi to tak přišlo. Ovšem mám na Palachův čin úplně jiný názor a tatínka jsem tím uklidnila. Je to hrozně kacířské, ale myslím si, že je to zbytečné. Že když jsou lidé za to ochotni položit život nebo jít do nebezpečí, tak by měli proti tomu spíš něco podniknout. Přišlo by mi to užitečnější. Tohle nepovažuju za nejšťastnější způsob protestu. Je ošklivý, že to takto říkám.“

Vyhodili profesora Höschla

Počínající normalizace se brzy promítla i do poměrů na vysoké škole, kde začaly prověrky. „Pracovala jsem na katedře mechaniky, pružnosti a pevnosti a naším šéfem byl profesor Cyril Höschl (1925-2016), otec známého psychiatra. Byla velká čest, že s ním člověk pracoval na katedře. Měl přirozenou autoritu. Jenže po prověrkách ho ze školy vyhodili,“ štve ji dodnes.

Ona se dvěma dalšími kolegy zůstala. „My höšlovci jsme byli některým lidem trnem v oku. Pro nás udělali kvůli tomu extra komisi a prověřovali nás, ačkoli jsme nebyli straníci. Dnes to zní legračně, ale v komisi seděli lidi, kteří chtěli ten kolektiv rozehnat, protože věděli, že jsme Höschlovi oddaní. Ale nějak jsme to ustáli. Byli tam sice nepřátelé, ale třeba i spolužák, který se mi kdysi dvořil, takže náš okamžitý vyhazov neprosadili s tím, že za rok prověrku zopakují. Vybízeli nás, že bychom se měli angažovat, z čehož jsem se tedy vykroutila. Za rok opravdu další prověrka pro nás tři byla, ale již se asi nevyhazovalo, nebo chtěli mít pokoj, nevím. A prošlo nám i to, že jsme se neangažovali,“ vysvětluje si dnes. Vadilo jí, jak se daří kariéristům.

„Na škole to pak nebylo pěkné. Vláčeli nás pořád po nějakých schůzích, kam jsme museli, účast se kontrolovala. Jednou jsem svému šéfovi říkala: Kdyby nás alespoň nechali na pokoji, když už loajálně držíme hubu, a nenutili nás do takových věcí. V tomhle ohledu jsem byla vždycky hubatá,“ zdůrazňuje.

Pamětnice vždy ráda chodila do divadla. Třeba v roce 1964 viděla Havlovu Zahradní slavnost, na kterou si zajela do brněnského Mahenova divadla z Kuřimi. Během normalizace však kulturně trpěla. „Žít se v tom dalo, člověk pro starosti s dětmi na to pak už nemyslel, ale chyběly mi jednak cesty do ciziny, které jsem měla ráda, a pak mě to zaskočilo v kultuře. To mně vadilo nejvíc, jinak jsem na to kašlala,“ přiznává.

Mami, nemohla jsem jinak!

V listopadu 1989 čekala její starší dcera miminko, kvůli obtížím byla hospitalizovaná v nemocnici. „Měla jsem tehdy dilema, jestli chodit na demonstrace na náměstí, nebo za ní. Tak jsem na chvíli vlítla za ní, pak na náměstí,“ usmívá se. „Byla jsem tak nadšená, že jsem radostí brečela, ale mám pocit, že jsem si na svobodu musela nejprve zvykat.“ 

Mladší dcera, narozená v roce 1972, v revolučním roce chodila na gymnázium. „V té době měla angínu a brala penicilin. Říkala jsem jí, ať se ani neopovažuje chodit na manifestaci, že je nemocná a musí ležet. Přišla jsem po demonstraci domů a měla jsem tam lístek: Mami, nemohla jsem jinak!“ vypráví.

Přesně si pamatuje na 29. listopad 1989, kdy se s již druhým manželem Jaroslavem Jágrem vraceli tramvají z rodičovského sdružení. „Manžel mi říkal, že dneska se bude hlasovat o tom, jestli skončí vedoucí úloha komunistické strany. A já na celou tramvaj: To je dobrý, ti poslanci, co tam jsou, to odhlasují, to jsou takové kurvy! A najednou jsem koukala po tramvaji, jako by všichni lidi ztuhli. Takové věci se totiž ještě neříkaly, jenže já byla vždy neopatrná,“ vykládá pamětnice. První měsíce po sametové revoluci jí evokovaly jaro 1968.

Narozeniny už zase obyčejným dnem

S manželem se vrhla i na politiku. Vstoupili do Občanského fóra (OF). Jaroslava Jágra občané zvolili v komunálních volbách do prvního zastupitelstva. „Jenže pak na to neměl čas, jak se rozšiřovala škola a zakládaly nové fakulty. Jako ekonom se stal prvním děkanem hospodářské fakulty,“ vysvětluje, proč nevydržel celé funkční období.

„Prožili jsme rozdělení OF na ODS a Občanské hnutí. Všichni jsme tehdy byli političtí amatéři, což mělo své kouzlo. Šli jsme do politiky s tím, že už nebudeme dělat chyby, jako je dělali komunisti. Taková pitomost! Samozřejmě všichni dělali chyby. S tím se musí počítat,“ dobře ví Jitka Jágrová, která na vysoké škole v Liberci působila až do roku 2014.

Vždy měla potíže se svými narozeninami. Na svět totiž přišla 7. listopadu, tedy v den Velké říjnové socialistické revoluce. „Na moje narozeniny vždy v divadle hráli Kremelský orloj, v kinech promítali samé sovětské válečné filmy, a kdybych šla do hospody, tak tam na takové výročí vždy seděl tajný a musela bych si dávat pozor, co říkám. Jednou jsem proto rodičům vykládala, že si tedy vybrali den. A oni mi odpověděli: Víš, tenkrát šlo o docela obyčejný den. A nyní v poslední době jsem si uvědomila, že už zase obyčejným dnem je. Takže za můj dlouhý život se to zase změnilo,“ uzavírá s úsměvem Jirka Jágrová. V roce 2022 žila v Liberci.