Jitka Jágrová

„Bylo pár dnů před koncem války a už se bojovalo o Prahu. Prostě vlasovci už táhli někam na západ. Možná si mysleli, že když pomůžou s osvobozováním Prahy... Prostě do té vesnice se nastěhovali, jako že půjdou bránit Prahu. Tak už to muselo být v době povstání. Na venkově nebyla nouze o jídlo, tak jim lidi podstrojovali. A oni bydleli i u nás, co jsme byli my u toho sedláka. A maminka uměla trochu rusky, protože v obchodní akademii si to dala jako nepovinný předmět. Tak jim trochu tlumočila. A někdo, když mě viděl, říkal: Je, takovou holčičku mám doma a už ji nikdy neuvidím. A ona říkala: Vždyť je konec války, uvidíte. A on: Nene, já jsem důstojník, nás všechny zastřelí, to neprojde.“

„Tenkrát házeli dva druhy bomb: tříštivý a zápalný. A ta zápalná bomba, protože jsme bydleli ve třetím patře, nad námi byla už jenom půda, visela v obývacím pokoji, na kterém si moje máma tolik zakládala. Uvízla ve stropě a částečně, ne úplně, se uvolnila. Pamatuju si to jako dneska, lítaly z ní takový jiskřičky, jako prskavky na vánočním stromečku mi to přišlo nějakou dobu. Zničilo to obývací pokoj, myslím, že záclony shořely, ale požár nebyl. Tatínek s domovníkem ji pak nějak vyndali a zneškodnili. Táta byl v práci. Když se vracel, přišel úplně zděšený. Pojišťovnu měli Na Poříčí, tam to bylo ještě normální. Ale říkal, že jak se blížil, viděl, že je to čím dál horší. Čekal, zda najde barák, že vůbec stojí.“