The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Jahnová (* 1951)

• narozena 26. dubna 1951 jako Ezechýlová v Bruntále

• vyrůstala v Leskovci nad Moravicí na Bruntálsku

• její rodina tam přišla z Valašska hospodařit na půdě po odsunutých Němcích

• dědeček odmítal komunistickou kolektivizaci a byl dvakrát uvězněn

• vystudovala Střední ekonomickou školu v Opavě

• v roce 1972 se s manželem přestěhovala do Ostravy

• pracovala jako úřednice v ostravském skladu spojů a v dalších podnicích

• pamětnice budování vodní nádrže Slezská Harta

• v roce 2023 žila v Ostravě

Rodina Ludmily Jahnové opustila po druhé světové válce Valašsko a odešla na výzvu vlády osídlovat pohraničí. Prarodiče ze strany jejího otce i matky si vybrali Leskovec nad Moravicí na Bruntálsku, který patřil k Sudetům a po odsunu Němců tam zůstaly prázdné statky. Přišli tam v roce 1946 s velkými rodinami a přivezli si i dobytek. Hospodařili už předtím na Valašsku, ale neměli tam tolik půdy, aby všechny uživila.

Ezechýlům a Valentům se v Leskovci dařilo dobře až do nucené kolektivizace zemědělství, o které po únoru 1948 rozhodla komunistická vláda. Pak litovali, že raději nezůstali doma. Její dědeček Jozef Ezechýl se roky bránil vstupu do družstva. „Komunisté ho všemožně omezovali a šikanovali. Dokonce ho zavírali do vězení. Jednou na půl roku, podruhé na čtyři měsíce. Nazývali ho kulakem a nepřítelem socialismu. Pocítila to celá rodina,“ vypráví Ludmila Jahnová.

Byla tenkrát malá a rodinná dramata spojená s takzvanou socializací vesnice v padesátých letech zná hlavně z vyprávění. „Dnes to zní až neuvěřitelně, za co byli komunisté schopni člověka zavřít. Poprvé staříček pykal za to, že si vyměnil pole se sousedem. Podruhé řekl v hospodě, že Varšavská smlouva je válečný pakt.“

Její otec nezapomněl na křivdu, které se komunisté dopustili na jeho otci a dalších poctivých lidech. “O tátovi se samozřejmě vědělo, že je proti komunistům. Dával si ale pozor, aby to nedával přímo najevo,” říká Ludmila Jahnová. I její vztah ke komunistické straně byl odtažitý a nikdy se k ní nepřidala. Když v listopadu 1989 totalitní vláda padla, nadšeně to vítala.

Rodiče byli rádi, že sehnali práci v továrně

Ludmila Jahnová přišla na svět jako Ezechýlová 26. dubna 1951 v Bruntálu. Otec Vojtěch Ezechýl se narodil ve Zděchově na Vsetínsku. Osídlovat Leskovec nad Moravicí přišel s rodiči a sourozenci, když mu bylo dvacet let. Matka Ludmila Ezechýlová, za svobodna Valentová, pocházela z Divnice u Slavičína. Otec i matka byli ze šesti dětí. „Z maminčiných sourozenců zůstal po válce v původní chalupě jen nejstarší bratr, který už byl dospělý. Jinak odešli do pohraničí všichni.“

I díky tomu, že Valentovi i Ezechýlovi přišli do Leskovce ve velkém počtu, dokázali vlastními silami na přidělené půdě dobře hospodařit. „Všichni mladí pomáhali,“ říká pamětnice. Ezechýlovi měli původně asi patnáct hektarů. K tomu museli obhospodařovat ještě jednou tolik půdy, kterou dostali přidělenou v rámci takzvaného nuceného nájmu. Dosahovali vysokých výnosů v pěstování brambor, úspěšně chovali dojnice i býky.

Rodiče Ludmila Jahnové se vzali v roce 1949. Ludmila byla druhé ze tří dětí. Otec pracoval na rodinném statku a zpočátku byl také zaměstnán ve státní traktorové stanici v Razové. „Když začali kriminalizovat staříčka, otce na hodinu vyhodili. Jeho bratra, který pracoval u geologického průzkumu, také propustili,“ vypráví. Oba její rodiče nakonec byli rádi, že sehnali práci v novém závodu státního podniku Lisovny nových hmot, který sídlil přímo v Leskovci. Předtím se tam vyráběly stuhy a prýmky.

Lisovny byly na vesnické poměry dost velká továrna, která zaměstnávala okolo tří set lidí. Díky tomu tam přijali i Vojtěcha Ezechýla a jeho ženu, přestože měli v rodině odsouzeného nepřítele lidu. „Vyráběl se tam bakelit a technické výlisky pro různé výrobky. Dělaly se tam části pro vysavače, opěradla do vlaků, holicí strojky i něco pro kosmický průmysl. Rodiče tam pracovali až do důchodu,“ doplňuje.

Josef Ezechýl vzdoroval kolektivizaci sedm let

Komunistické vedení Leskovce nad Moravicí založilo Jednotné zemědělské družstvo (JZD) v roce 1949. V následujícím roce začalo uplatňovat nátlakové metody na zemědělce, kteří společné hospodaření odmítali. Ezechýlovi vzdorovali až do roku 1957. Ludmila Jahnová se nediví, že Josef Ezechýl se do JZD nehrnul. „Pro ty, kteří hospodařit neuměli, anebo byli líní, bylo JZD záchrana. Slyšela jsem, že první tamní družstevníci byli schopni zasadit sazenice kořínky nahoru. Staříček, který měl hospodaření v krvi, si naopak jako soukromník vedl velmi dobře,“ říká.

Kolektivizátoři v Leskovci používali na sedláky, kteří nechtěli mít s JZD nic společného, tvrdé donucovací metody. Josef Ezechýl nebyl prý jediný, koho pod nějakou záminkou dali zavřít. Vůči třem posledním vzdorujícím uplatnili vystěhování z vesnice. Hlavním nástrojem, jak soukromníky udolat, bylo zvyšování povinných dodávek zemědělských produktů.

„Staříček většinou neměl s dodávkami problém, ale také přišly roky neúrody. Když jednou nesplnil dodávku, protože by mu nezůstalo zrno na jarní setbu, přišli zástupci JZD v doprovodu esenbáků a vyplenili sýpky i sklepy. Udělali to tenkrát ve více rodinách. Například u Vráželů, kde měli kolem deseti dětí. Nic je nezajímalo.“ Říkali tomu nucený výkup.

Představitelé národního výboru podle pamětnice také odebírali Ezechýlovým potravinové lístky i šatenky. Když byla v roce 1953 měnová reforma, nechtěli jim dovolit vyměnit si v kurzu pět ku jedné ani pár stovek, na což měli ostatní nárok. „Otec napsal stížnost prezidentovi. Teprve potom jim dovolili vyměnit pět set korun.“

Druhé odsouzení si děda odpykal v Ilavě

Půdu, kterou pracně zušlechtili, jim vedení JZD opakovaně vyměňovalo za nekvalitní a špatně dostupnou. „Jednou si staříček vyměnil přidělené pole se sousedem. Oba to pak měli blíž a byli spokojení, ale když se na to přišlo, staříčka odsoudili za podvod na půl roku do vězení.“ Trest si odpykal v plzeňské věznici na Borech a v Horním Slavkově.

Podruhé ho komunistické soudy poslaly do vězení kolem roku 1955, kdy vznikla vojensko-politická aliance Sovětského svazu a jeho vazalských států nazvaná Varšavská smlouva. „Staříček občas zašel do hospody, kde se leccos probíralo, hlavně však politika. Bohužel se vyjádřil kriticky i k Varšavské smlouvě. Samozřejmě to někdo běžel požalovat,“ říká.

Dědovi údajně hrozil vysoký trest za podvracení republiky. Měl však štěstí na soudce, který ho odsoudil za mírnější paragraf, zřejmě pobuřování. Tenkrát byl ve výkonu trestu v Ilavě na Slovensku. „Otec vzpomínal, že ho tam byl navštívit. Mohl se s ním vidět jen deset minut. To, co mu přinesl na přilepšenou, staříčkovi nedali,“ říká. Dědeček později vyprávěl, že některé politické vězně tam prý mlátili řetězem od bicyklu přes chodidla. Ludmila Jahnová si na dědu i babičku dobře pamatuje. „Bývali jsme u nich často. Byl to sice rebel, ale povahu měl klidnou. Měli jsme ho rádi,“ říká.

Rodiče si roku 1952 pořídili v Leskovci menší rodinný dům po Němcích, který postupně zvelebovali. „Byla to skoro samota kousek nad kostelem. Vedle byl ještě jeden dům, který koupila sestra mého otce. Měli také tři děti, takže nás bylo dohromady šest. Teta a strýc pracovali stejně jako naši rodiče v lisovnách. Muži i ženy dělali na tři směny. Když to vyšlo, maminky šly na odpolední a tátové na ryby, mohli jsme do pozdního večera lítat venku bez dozoru. Kolem byly louky, les, řeka.“

K jejich domu patřila zahrada, kde matka pěstovala ovoce, zeleninu a květiny. Chovala králíky, husy, kuřata. Otec byl zase vášnivý rybář a zásoboval kuchyni svými úlovky. Rybařil v Moravici i v jiných vodách. „Někdy v neděli jsme jeli celá rodina na ryby na Kružberk. To byly úžasné a voňavé chvíle u vody,” vypráví. Otec byl také muzikant. Hrál na saxofon a klarinet, dělal kapelníka místní kapele, která hrávala na pohřbech, zábavách a plesech v Leskovci i širokém okolí.

Všichni chtěli vidět Gagarina. Já ho viděla

Rodiče neměli jako nestraníci z kádrově závadné rodiny dobré postavení. Dávali si pozor, aby jim nebylo co vytknout. „Otec byl funkcionářem rybářského svazu, dělal i porybného, organizoval brigády. A nikdy by neulovil ani o jedinou rybku víc, než měl povoleno. Maximálně poctivý byl i v práci, stejně jako maminka,“ vypráví. Dodává, že otec také musel vstoupit do Revolučního odborového hnutí (ROH), kde se aspoň snažil zastávat dělníků. I když mu to bylo proti mysli, nechal Ludmilu i její sourozence chodit do Pionýra.

Ludmila Jahnová ráda vzpomíná na rodinné výlety autem. První auto, které otec koupil, byl wartburg. Pak měli moskviče. Řídit se naučila i matka. „Otec byl v dubnu 1961 na školení v Praze a my s maminkou jsme tam pro něj jeli autem. Dobře si to pamatuji, protože sovětský kosmonaut Jurij Gagarin se zrovna vrátil z vesmíru. Byl obrovsky populární. V Praze jsme někde nabrali tatínka a okamžitě jsme jeli na Ruzyni. Tam už čekaly davy. Gagarin právě přiletěl na návštěvu Československa,“ říká. Hrdinu Sovětského svazu Jurije Gagarina, který jako první člověk vyletěl do vesmíru, viděla na pár desítek metrů.

Jako středoškolačka silně prožívala 21. srpen 1968, kdy armády pěti států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem přepadly Československo. Chodila na ekonomickou školu do Opavy, kde studovala obor provoz a ekonomika spojů. Zrovna byla na brigádě na poště v Leskovci. Tanky tam sice nepřijely, ale lidé tam byli stejně vzrušení a rozhořčení jako jinde v zemi. Po závanu svobody Pražského jara si začala uvědomovat, v jaké nesvobodě žije. Při prvním výročí invaze vyrazila do školy v černém, smutečním oblečení. Vojtěch Ezechýl stihl před nástupem normalizace úspěšně požádat o soudní rehabilitaci svého otce.

Po maturitě pracovala Ludmila Jahnová u okresní správy spojů v Bruntále. V roce 1972 si vzala Petra Jahna a přestěhovala se do Ostravy. Pracovala jako účetní v podniku Silnice. Narodily se jí dcery Petra a Pavla. Do Leskovce jezdila každý víkend. Sledovala, jak se vesnice mění v důsledku výstavby vodní nádrže Slezská Harta. Vodohospodáři o ní uvažovali od šedesátých let. Samotná výstavba hráze začala v druhé polovině let osmdesátých.

Nevadí, že zmoknu, raduji se z každého deště

Přehradě o rozloze téměř jedenáct kilometrů čtverečních musela ustoupit vesnice Karlovec a části dalších pěti obcí včetně asi poloviny Leskovce i s továrnou na bakelit. „Od začátku bylo jasné, že mých rodičů, kteří bydleli nahoře, se to nebude týkat. Mnozí z postižených to nesli špatně a doufali, že ze stavby sejde. Patřil k nim i můj strýc, který nakonec koupil dům v Bruntále. Vím o ženě z Hartecké ulice, která se s nuceným stěhováním nesmířila a ve svém domě se oběsila.“

Ludmila Jahnová litovala lidi, kteří si museli najít nové domovy, ale postupně se začala na přehradu těšit. Nakonec byla nadšená. „Z oken domu rodičů jsme se dívali na vodní hladinu. Bylo to krásné,“ vypráví. Napouštění Slezské Harty podstatně zrychlily katastrofální povodně v roce 1997. „Někteří lidé tehdy dostavovali nové domy na horním konci, ale ještě bydleli v těch starých v zátopové oblasti. Když začala voda rychle stoupat, museli utíkat nahoru.“

Už v prvních letech po napuštění přehrady cítila, že se v Leskovci zřetelně změnilo klima. „První polovina zimy začala být o pár stupňů teplejší než v mírně vzdálenějším okolí. Celoročně u nás také ubylo deštivých dnů. Sama jsem si to vysvětlovala tak, že když se ta masa vody odpařuje, vznikne nad ní něco jako deštník. A co se týče mírnější první poloviny zimy, je to způsobeno tím, že voda své okolí částečně ohřívá. Zatímco teplota vzduchu se mění rychle, teplota vody tak rychle neskáče. Voda má v sobě z léta nakumulované teplo, které postupně vydává,“ vysvětluje.

Změny klimatu ji i v obecném měřítku zneklidňují. „Už řadu let si říkám, že mám ráda každý déšť. Ať klidně zmoknu, hlavně ať prší. Moje barva života je zelená, protože jsem narozená v dubnu,” říká. Jaro v Leskovci z doby jejího dětství pro ni představuje tu pravou romantiku. “Za naším domem byla mez a potůček. Tál sníh, do toho přišly deště. Pak svítilo slunce a rozkvetly blatouchy. Voda zurčela a kolem běhala a štěbetala naše housátka.“

Po mateřské dovolené s druhou dcerou si Ludmila Jahnová našla nové místo v provozní účtárně v krajském skladu spojů v Ostravě-Zábřehu, kde bydlela. Pracovala tam sedmnáct let. Mezitím se rozvedla a zůstala s dcerami sama. V devadesátých letech, než odešla do důchodu, vystřídala několik zaměstnání, například v pobočce Union banky nebo Českého rozhlasu.

V době rozhovoru pro Paměť národa žila Ludmila Jahnová v Ostravě, ale na léto pořád jezdila do Leskovce na chalupu k jedné ze svých dcer. Kromě globálního oteplování ji trápila pokračující rusko-ukrajinská válka, kterou rozpoutalo Rusko. Lidem budoucích generací vzkázala, aby žili poctivě, používali vlastní rozum a nevěřili fanatikům šířícím nepravdy.